Dora došla,
už jste jí měli moc,
chtěli jste jí celou noc,
z toho by na životě malá pošla.
...to psal Princ, on mi pořád něco takovýho posílá. Proč proboha.
Ostudný momety přijdou, né že ne. Když brečíte v baru, vždycky se najdou nějaký utěšovatelé. Je to tak průhledný, že do nich kopu. Kdyby se neobjevila ta slovenka z béčka, co jí vůbec neznám. Asi bych nepřestala. Někdy...mě i holky zachraňujou. V jejich objetí se mi už tolik brečet nechce. *teď si všichni mužský čtenáři představujou jak se dvě holky objímaj* (Má takový vlnitý prstýnkový vlásky a byla stejně malá, jako já, hah. Lepší?) Nikdy nevím, kdy mě to přepadne. Asi nějaký zbytečný slova padli na úrodnou půdu. Hlava mě po večírku bolela, ale z brečení. A pak ještě nohy z tančení a podpatků. Žádná velká ostuda není dost dobrá na to, aby přepsala pocity.
Na koleji. Jdu do koupelny a ve dveřích se skoro srazím s Cyklistou. Musel se vyděsit, jak moc mě vyděsil. Možná mu to na vteřinu bylo líto. Cyklista je podolní fenomén. Feťák, který se chodí sprchovat do naších sprch. Byl zrovna v ráži, ale mluvil se mnou. A nejspíš jsem byla první, kdo s ním normálně mluvil, první kdo mu podal ruku. Jmenuje se...je to fér, psát to? Nevím, ale přála bych mu nějakou záchranu, i když vím, že jedna Dora svět nespasí....tak mi to bylo strašně líto. Jak ho domobrana vyhazuje a poklepává si po ramenou, jak je super a silná a....a přitom je to neskutečně trapný. Nevím, jestli se zlobit na lidi kde nechali srdce, nebo na sebe, kde jsem nechala rozum. Chápu, že jsem mimo. A taky nic nedělám. Jen je mi to líto.

Ironie? Představil se jako Tomáš Sýkora. Dala jsem do goolu tomás sykora praha a našel se rozhovor s klukem, co chce Prahu plnou cyklistů.
Svět mě nikdy nenechává na pochybách, že je všechno osud.
7.10.2015







všechno je vážně osud, a je to až děsivý.
je to 11 dní a já doufám, že už nebrečíš - tolik. nesnaž se spasit svět, radši buď něžná sama k sobě.