15. října 2015 v 15:15 | D^
|
Nadpis říká, že je mi zima a že na výlet jedu s typickým studentem FELu. (Teda až nato, že asi není tak odpornej, jak naopak říkají vtipy. Je asi v pohodě.)
Překvapil mě, jak dobře to zvládl doma. Každá další návštěva má co trumfnout. Dedukuji, že je to tím, jak moc postrádá domov doma. Přijede sem a vidí, že táta nemusí být srab, co utekl, že nemusí pít, že se nestará jen o sebe; že máma nemá vždy u sebe ještě druhou mámu a nemusí se o nich říkat Hitler a Göring a že i když každý má chyby, tak to může být docela normální.
Do postele se dostáváme hodně pozdě, částečně i vinou dlouhého hodinového hovoru s kolejním šéfem K., který mě láme na vedení příštího jubilejního kolejního festivalu. Jako hudebník má tolik známých, že mě láká na účast Tří sester, Sto zvířat a Karla Plíhala. Bude to společensko-sociální boj, pokud to vůbec vyjde. Ale tohle si nemůžu nechat ujít. Vezmu to.
Když dva lidé opačného pohlaví sdílí ložnici, mnohdy to nese konvenční očekávání. Což přináší malé mužské zklamání, neboď se frigidní Dora necítí na to udržovat už takovéhla benefity v přátelství. Nechci ze sebe zvracet. Chci si udržovat morální sílu a svůj smutek.
A výlet?
Ač mám ryze vodácký rodiče za mlada, na vodě jsem nikdy nebyla (slovy: NIKDY). Najednou mě známý, kterýho si pamatuju jako malá holčička když mi dával plyšáky, odváží do Prahy, kde mě naloží na raft a bude očekávat, že jsem se potatila. Paráda. Bojím se vodníka, ale jsem hrdina. Mám H. od toho, aby mě zachránil, případně.
Záhy zjišťuju, že je to masová akce a že i na řece může být zácpa jak na D1. A skauti kam se podíváš. Jediná mladá holka posádky, která je tam s tátou má radost. Asi je taky skaut. Mě to nic moc neříká, nejsem přes tu organizovanost. Voda se mi líbí. Koukat na můj běhací Vyšehrad z pohledu řeky ještě víc. A přes první boje s pádlem a jeden zlomený nehet se ukazuje, že na levém háčku sedí talent. Na rozbitý životy a na všechno, co vůbec neumí. Tleskejte.

Jedeme jako dvě lodě, druhá je rodina známého bráchy a to už je na mě moc. Mám ráda ty jejich děti, ale nervózní ženy mi skřípou v uších. Nemůžu přijít na chuť oddanosti davu a v jednu chvíli mi tečou slzy, který nikdo nevidí. Někdy bych si strašně přála mít radost z takových věcí. A nemít pocit nepatřičnosti. A osamělosti, mezi lidmi. Copak jsem tolik jiná? Jsem dokonce jediná, kdo se tam snaží o humor. Který se zvrhne na "děláme si srandu z Dory". Nevadí mi, jen je smutné, že ten pravý smysl setřásli někam do vody. "Ty hele si tak divná, s tou tvojí kámoškou, přitom tvoje rodiče byli takový fajn lidi, normální. Měl jsem je rád." Byl to vždycky fajn strejda.

Takže jsem se neutopila. H. odjel z Prahy zas domů a zdá se, že ho to bavilo. My se vracíme domů a po cestě stavíme u nechvalného řetězce Mc'Donalds, kde piju kafe. Polovinu cesty domů se probírá, jaktože jsem ještě nic nejedla a zbytek cesty se mlčí. Doma je mi smutno a trpím pocitem stejným, jako před týdnem. Moje úzkosti se vracejí snadno. Procházka se sidem, ovocný košíček od maminky a spát. Před půlnocí informace, že zítra jedeme do prahy za tetou J. z
dopisu z Jeruzaléma.
Až ráno pochopím, že zítra znamená dnes.
29.9.2015
Jen neříkej, že jsi tak silná.
Stačí třikrát v jedné ložnici a navíc ve stejné posteli, přijdou na tebe slabé chvíle. 