Zapomněla jsem říct, že můj život je neskutečná nuda. Jen mi to nevadí.
S lidmi prakticky nemluvím, ani je neobtěžuju rádoby vtipnými posty na facebook. Dopoledne se snažím prospat. Zkracuje to utrpení a ve spánku se prý nejlíp spaluje. (I za to se dá skrýt nechuť do dne.) Přes den se zas snažím neignorovat materiály ke státnicím. To jde těžko. Ani přestěhovaný nábytek ani nově zřízené místo k polehávání tomu moc nepomáhá. Večer oblékám padák na psa, hlásím pac a hlásím madla, vyrážíme. Běh už znáte. Takže když zrovna nedrhneme záda o ploty, nebo nepláčeme proč je to za rybníkem tak do kopce, čeká nás procházka. Důchodcovská procházka, říkám já. Je to pomalé, je to dlouhé a kdyby to psa nebavilo tak moc a domu jsme nenesli chleba k večeři, tak snad i nebezpečné. Proč? Nic mě neruší. Můžu si v klidu rozhádat svý mozkomory.
Zjednodušila jsem život. Ten svůj. Na nejmenší možnou míru. Se psem chodím v teplákách, který mám celý den. V mikině kterou jsem zrovna první našla. V teniskách, co svítěj růžově. Až pod světly lamp se prozradí, co jsem si dneska utřela z rukou do zadku. Tenhle zvyk je nebezpečnej. Aneb ne vždy vám někdo kouká na zadek protože by ho zajímal. Z vlasů mám asexuální culík nebo drdol, který dělám dřív než úplně vylezu z postele a můj oblíbený make-up z výprodeje už nejspíš vyschnul. A když jsem si stíny udělala včera, vydrží i dnes?
Před pekárnou promlouvám psovi do duše aby neštěkal. Pochybuju, že mě kdy vnímal. Pečivo už dlouho nejím, přesto z procházky nosím teplý chleba od místního pekaře. Rodina je základ státu, nebo ne? Škoda, že není tak docela moje, jsem poměrně poddajná. I když si dnes a denně vyčítám svojí odevzdanost zajetému systému.
Domů se vracím zapletenými prázdnými uličkami. Jen zřídka se s někým minu, jako by snad byl konec světa. Rty mám pevně semknuté a vše kolem se zdá tak smutné. Kočka uprostřed silnice. Vzduch voní listím předvídající velký pád. Čtu jsi jmenovky na brankách a poštovních schránkách. U známých jmen vzpomínám, jak vypadaly jejich děti. Kde jsou teď a kde jsem já? Čtvrť, kde není žádný lékař dost daleko. Honosný vily po němcích se většinou dostali do rukou "lepších lidí". Nakonec si z pohledu svého profesního zaujetí říkám - dobře že tak. Jejich příjem a snad i společenský nadhled jim nedovolí domy prznit. I přes dlouhé roky a rekonstrukce si drží svůj původní nádech. A my už jsme skoro doma...







Dáš prosím "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head :) moc díky!! :)
(podmínka je přihlášení na facebook)