Listopad 2015

Za usmievavou maskou ktosi ťa stráži železnou rukou.

24. listopadu 2015 v 6:00 | D^ |  Černobílý svět.
- přičemž musím učinit přiznání, jak jich tady ještě učiním hodně, než se završí čas - mám samčí podstatu hřebce a nemohu si pomoct, jsem chlípný a ve výčtu svých slabostí bych mohl dál pokračovat, ale určitě všichni moji čtenáři z řad mužů jsou na tom stejně - přiznání jedno za druhým. Jsem trochu cizinec, do pěti nebo šesti let jsem česky vůbec neuměl, v šestnácti jsem mluvil s váhavýmm přízvukem a ve škole jsem byl hromotluk s cyanózou, ačkoli později jsem hrál za základní mužstvo na střední škole basketbal, a nebýt toho, každému by došlo, že svět naprosto nezvládnu (nedostatek sebedůvěry), a strčili by mě do cvokárny jako duševně zaostalého -

______________________________

Vydloubávám lžičkou půlku avokáda, co zbylo z minulého týdne, představuji si u toho to quacamole, které má mít těch 16 důvodů proč je lepší než chlap a píšu u toho článek za Stupruma, když on tak věrně věnuje své články ostatním blogerům, tak aby se nepředřel. Nebo taky jen tak, hlavně mě to už přestalo bavit.

Přemýšlíte, co je to cyanóza? To je když se vám barví kůže do tmavomodra, protože máte moc hemoglobinu v krvi. Ale určitě je to složitější, jen jsem si to dneska náhodou vyposlechla. To moje kůže se barví do filalova na ...docela dost místech. Částečně asi proto, že kocerty jsou dost mela, když to nutně musíte prožít i s wall of death a podobnýma nápadama drsných hochů. Nutno dodat, že tohle už bylo trochu víc a žádná jiná holka se tam asi nemotala. Já jo, ale spíš po zemi. Jen nevím, jestli to byla příčina, nebo jestli ta je úplně někde jinde. Omdlít jsem tam teda nemusela, protože už je to tři dny a mě ta hlava pořád bolí. Ale mám bouli jako důkaz. Tak je to asi v pořádku.


piju německý pivo
a snažím se zplodit
nesmrtelnou báseň v
5 hodin odpoledne.
ale, sám jsem přece říkal
studentům, že hlavní
je o nic se nesnažit.

/Bukowski/

I tak se mi tam líbilo. Nějaký kluk našel telefon, ale nechtěl ho hlídat, tak ho dal mě. Přišlo mi vtipné nafotit tam pár fotek, tak jsem to udělala. Můj telefon byl v radostné budndě u nějakých kluků, který jsem sice neznala, ale důvěru dostali. Měla jsem tam takhle asi tři stanoviště, vždycky si mysleli, že jsem jako u nich. Jak jsem fotila na cizí telefon, kdosi (holek tam moc nebylo, anyway) se ptal, jestli nechci vyfotit. "Né, dky, to není muj telefon." *tázavý pohled místo odpovědi* Nakonec se ukázalo, že byl lidí, se kterýma jsem strávili dlouhou frontu před prohlídkou u vstupu. Osudy. Náhody. Ironie.

*před čím se vlastně schováváme - před pravdou? -, když pak tam - doopravdy venku - vůbec před ničím neutečeme, a už vůbec ne před sebou*

Odpoledne před koncertem jsem strávila takhle zabalená v dece, kterou jsem sprostě ukradla HŠ, když jsem den před spala nahoře u něj, protože tady dole bylo už moc lidí. Točila si vlasy, lakovala červeně nehty a barvila rty. V noci mě pak napadlo, že teda nic moc kvalita, když ta rťenka není neslíbatelná, jak hlásali všechny reklamy mého dětství. Asi málo Maybelline. A nebo moc náhodných rtů k potkání. Ale to je jedno. Jako všechno teď. To brečení v noci, který si už snad každý přečetl v komentářích minulých článků, nebylo zrovna zábavný. Už bych neměla chlápkům říkat jak nemám ráda žít, nechat si stírat slzy ubrousky pod skleničky s Beefeatrem24. Třináct bylin, žádná polovičatost. A ani se tím nechat opíjet. Ale noc si nevybírá.

Nevybírá si ani to, že na sebe budete strhávat veškerou pozornost na parketě, jen prostě prostože nevnímáte nic okolo. Připadá mi, že tak nejvíc "nejsem". A začíná mi to být jedno, stejně jako je mi už asi jedno, co všechno jsem napsala sem. Možná prostě ... už nebudu potřebovat ten "dobrý obraz dory". Možná mě to dožene. Možná je to jedno.
Z těch lidí - jo, bylo to z nich -, mi bylo tolik smutno. Částečně protože oni to dokážou, lhát si že je to všechno *super*. (Ale takový to americký super, který neustále opakuje N., která mi koupila ten lístek. A jsem moc ráda, že jsem jí měla, než se z chvilkově český N. stane zase Floridská N.)




Na koncertě jsem přišla nejen o vědomí, ale i o boty. Červené koncertové boty umřely. Nejspíš i se mnou. Konkrétně podrážky asi skákat nechtěly, tak se sundaly. Trochu s dopomocí, nakonec. Nechtěla bych být ten člověk v davu, komu asi přistály na hlavě. Zahozeny do koše na holešovickém metru. Následně vytaženy bandou kluků a vráceny mě, abych je prý prodala na aukru, že to to nutný. Jestli se ptáte na gentlmany, tak ano - našel se tenhle řidič kaminonu už nevím odkud - který kvapně rozvázal svoje konversky, ale neměli jsme stejnou celou cestu, takže na Podolí jsem šla v kalužích jen tak, jako popelka. Nebylo moc navybranou.



Doma jsem slíbila, že už konečně navštívím doktorku, aby se nějak ospravedlnilo ztrácení vědomí, a taky začnu s prevencí, protože v sobotu umřela ta vtipná holka Bittalová, kterou jsem nějaký roky sledovala, jak si dělá srandu z blbečků, ale ona to nevyhrála, neb rakovina si vybrala jí - a ještě chytře ve 27 - protože to je ideální věk na *zemřít mladý*. Brečela jsem. Ale to není nic neobvyklého, žejo Doro. Ani nevím přesně proč. Asi proto, že věřím každýmu, že vyhraje. Dokrotoka Hrabětová na Zeleným pruhu ale stále opakovala, že je to vždy 50%, jestli začnete reagovat na chemo. Nechci psát žádný klišé, takže jen citát - "rakovina je kunda" - a to myslím stačí.

Nějak pro vás nemůžu vybrat písničku. Tak raději dvě na důkaz, že žádnou nemám .
Vždyť je to jedno.


*výhodné -vyber si na co máš žaludek*


Stejně jedno, jako si znovu dobarvit vlasy a věřit mamince, že to odteď bude zase všechno lepší. Lepší než celou sobotní noc trávit v kanceláři v houpacím křesle, poslouchat společně Psí vojáky a uvěřit tomu, že je škoda být tolik smutná, když je to všechno jen jednou. Možná - doopravdy - by stačilo, kdyby to všechno nebylo ani jednou.




*Sid - příběh psa - fotka na závěr, která to všechno zachrání.*
Děkuju ti za tvojí lásku, kamaráde.


I tu správnou motlidbu si každý musí najít sám.

19. listopadu 2015 v 17:30 | D^ |  NA TÉMA...
úplně cizímu člověku
řek jsem všechno o svým životě
protože ho to nezajímalo

/Jáchym Topol, část básně, jejíž název si nepamatuji, za to ty verše ano, stejně jako básen Dívka, o které vám musím napsat, dokud jí nenajdu/


Vždy, když mě přepadá hluboký pocit nepatřičnosti a ani ty nejlepší důkazy, že to tak není, mi nedokážou rozehnat ten šedej dým z hlavy, mám tu svoje zápisníčky. A ne, není to top secret deník plný hnusu o mě, není zapálený ani pořezaný. Niterní pocity si nechávám raději v hlavě (a taky tady, zdá se). Zapisuju do nich náhodný verše, co mi učarují. Nebo jen tak. Slova, citáty.

Zrovna těch pár řádků na úvod mi tolik připomíná můj život. Život, který trávím věčným přejížděním ve vlaku. Bavím se s lidmi. Sdílíme si svoje trápení i radosti, pak vystoupíme a už se nikdy nevidíme. Na kouzlo slov *protože ho to nezajímalo* jsem přišla už dávno. Protože někdy jsou myšlenky tak zapeklité, že je lepší sdílet je s někým anonymním. Jednou .....a naposledy.

Nejmilejší je pak se s básníkem takhle setkat. Ne doopravdy, ne v objetí. Ale někde vysoko nad námi, ve změti pocitů, o kterých nemluvíme. Nejčastěji mluvíme o počasí, to máme všichni stejné. Lokálně. Pocity, ty jsou totiž lokálně diametrálně odlišné.

protože
takhle už to dál nejde
to nejde
ne neni to možný
pořád čekat
na konec světa

/J.T./


Z "tvůrčí skupiny", kterou jednoznačně zaštítil Egon Bondy, mě nejvíc provází Jáchym Topol. To už je myslím, více než jasné. Nějak se mi nasákl pod kůži a tak se občas děje, že ze mě náhodně padají jeho verše. A nejen jeho. Někdy bych si přála, aby mi lidi rozumněli, když v běžné konverzaci odpovídám částí básně. Chtěla bych si to uchovat i tady. I když to není *krásné* v pravém slova smyslu - nebo spíše v tom obvyklém - má to pro mě cenu. Když si vzpomenu, mám přesně ten pocit, při kterém lítají kolem očí hvězdičky. (Zdá se, že jsem vyrostla za boomu disneyovské animace.)


..a rád bych byl milej
a chytrej
a mladej
ale seru na to

/J.T/


Někdy tady píšu a vypadá to, že se dočista vzdávám. Někdy tady píšu a je to *nadějné*. Chtěla bych říct, že si tu naději neumím udržet. Ale že na tom pracuju, abych i já viděla líp. Jako třeba ten kluk, co jsem ho dneska doháněla, abych si mohla udělat fotku. Kluk, co nemá nohy. No hej Doro, dej si facku za každou slzu, vždyť on nemá mohy a vesele si tady s námi bydlí. Můj obdiv je asi falešný, jsem spíš zvědavá. A nevím, jak ho oslovit, aby to nepůsobilo tak hloupě, jak si to představuju.
*ahoj*
*ano..?*
*no víš, vlastně jsem se jen chtěla zeptat, jaký to je, chodit na těch chůdách..*
*nevim*
*hmm tak dík. měj se*



Anyway, život je pes. A jak říká moje maminka - *a lidi jsou svině a žerou psy*.


chtěl bych do toho dát všechno
a už stárnu a smrdim
cítím to když dýchám

/J.T./

Razím terorii, že by člověk neměl být tlačen okolnostmi do předstírání dobrých pocitů. Nemůžu přece sama sobě lhát, že je mi dobře. A cítíte, jak se to Jáchymovi sčítá a klesá níž a níž? Je to smutný, ale pokusila jsem se tyhle náhodný útržky seřadit časově. Zrovna teď stárne a cítí to, když dýchá.

A já se trochu kazím, možná žluknu. A cítím to, když se nadechuju.



Nejlepší je zůstat ve střehu
a mít aspoň jeden pokoj
v celým tom obrovskm světě.
Kde se můžeš zamknout na klíč.
kde můžeš začít.
Kde se můžeš kousat do ruky.
Kde nikdo není.

/J.T./


A o to se asi nejvíc snažím. V rámci pokusů o nalezení rovnováhy, kterou jistě někde mám, protože jinak bych snad nemohla dělat radost lidem, sepisuju na popud Maye seznam všeho, co mě potápí. A trochu se bojím, že ten papír nikdy barvu nedostane. Ale soustředit se na něj můžu.

Myslet na to, že potřebuju ten pokoj, kde se zamknu a bojím se, že to budu celá já a že už nenajdu tu cestu z výtahu, někde se zasekl a teď velkou rychlostí jezdí nahoru a zas dolů a vůbec neví, kde přestat. Myslet na to, že je tolik nároží, kde můžu prokřehlá a doufající čekat na někoho úplně jiného. (). Chci říct, že kousek toho virtuálního pokoje jsem dnes spolu s S. našla u POESIOMATU na Míráku. Z trubky ke mě mluvil J.T. a já bych si trochu přála nebýt ta chudá holka, co má knížky z knihovny a pak za ně platí pokuty, protože je nevrac
í včas. Jsem si jistá, že tu báseň, která zněla po náměstí, jsem četla. Ale teď jí nemám a je to úplně stejné, jako s těmi prvním verši.


Potřebovala bych kouzlo, které mě vrátí zpět do té minuty. A pak další, který mě posune zase někam dál mezi pasáky poezie. Nevěřím, že to jinde a dál bude lepší. Protože ten dým si nosím sebou. Audrey Hepburn si taky tu klec ve Snídani u Tiffaniho nosila všude sebou. *Because no matter where you run, you just end up running into yourself.* A tak to bude. Vždycky. Protože vždycky *se najde nějakej snaživej blbec, kterej ten výtah dokočíruje zrovna tam, kam nemá*. A Já budu vždycky dívka odjezdu.


Odkouzlená Paralela:

Nevím, co přesně trápí moje dny.
Ale je to dost nepříjemný.
Mám hrozně zpustlý život
- a mám být za to šťastná.
Přečetla bych ti teď báseň.
o holce co odjíždí
ale nejsme tady.
my jsme jen každý tam.





*Nezbývá než snít o tom, jaké by to bylo,

položit svou tvář na dech tvých křídel.*


And I know you ain’t got no reason to go on.

15. listopadu 2015 v 23:25 | D^ |  Černobílý svět.
Janiska to ví. Oh, I know you are unhappy. Myslela jsem, že nenapíšu. Sid mě vzal na procházku, myšlenky se usadily. Přála bych si po sobě stále neopravovat gramatické chyby. A přepisy. Jsem příšerně nesoustředěná. Na messengeru nejsem schopna odpovědět. Tak jsem raději off.


Den státnic no.2 byl strašný. Zaprvé je moc nepříjemné chodit na zkoušky nepřipravená. Navíc když jsou takové neopakovatelné. Ale dejme tomu, že až na ranní vychytávání omdlívání (zase na Áčku) to prostě...proběhlo. Celou dobu se mi chělo spíš spát. A pak taky zjistit, proč je ten kluk z druhého konce stolu tak ystresovaný, když je evidentně našprtaný víc, než je potřeba. On zřejmě pozoroval naopak mě a snažil se pochopit, proč jsem tak apatická, když jsem to očividně ani pořádně nečetla. Nojo, hochu. Víc než to odpovědi na nevyřčený otázky mi dalo těch pár vyměněných pohledů.

Bylo asi půl čtvrté a už jsem vybíhala na sraz s podivným Polákem. Mluvil divně anglicky a sejít se nám zabralo hodinu. Z Dejvic na domluvený Florenc, pak narychlo k Edenu a zase zpátky na Florenc. Nakonec to dopadlo. Představte si to.

V rámci zlepšování kvality smutného životy Dory se objeví dávno skoro-ztracená kamarádka. Koupila nám lístky na koncert, který bych si já nemohla dovolit. Aneb když už mě i na koleji každý vítá otázkou, jestli jsem něco jedla, protože utrácet za jídlo je zlé!, objeví se víla se takovou výhrou. Život se mi prostě každou minutou snaží vysvětlit, že to ještě má smysl. Kamarádku N. jsem objímala naposledy tak rok po maturtě. A to, bohužel, není včera.

Pak jsem za peníze od sestřičky koupila lístky na vánoční Fixu, protože ona vážně přijede. A pak už za svoje dvě miničokoládky pro dvojčátka a utíkala na vlak. Vlastně ne hned, ale to povídání dnes vynechám.



Ve vlaku jsem si četla zas něco od japonce Murakamiho, protože on naplňuje moje představy. A byla jsem potěšena, že se v textu zase objevil obrat *ZDÁNÍ OPRAVDOVOSTI*. Protože jestli mě těší opakování slov, tak právě těchto dvou. V téhle kombinaci. Děkuji ti, i když to nevíš.



Doma mě čekalo překvapení. Prvně spousty jídla. Který mi snad poprvé po tolika dnech chutnalo. Ale ne dlouho. ŠOK. Taky zas ty nádherný květiny, co voní jako růže, ale krapatí se skoro jako karafiát. Mám je teď za oknem. Růžová čokoláda, pistáciové košíčky (které vždy sní dvojčata...tradice, já je nemám ráda), zmrzlina s vodoryskem, černý pivo, po kterým rostou prsa.



Pak už jsem jen spala. Ráno se probudila, vyvětrala na sebe čerstvý vzduch, který díky kytici voněl po růžích. A spala zas dál. Sid už dával pac a říkal *vstávej vstávej růženko*. A protože tatínkové nosí růže a snidaně, poslal mi po bratříčkovi toustové překvapení. Vůbbec mi to nechutnalo, ale bylo to krásný. Najedla jsem se tím, jak je to pěkné a milé a dala ho Sidovi. Chudákovi bylo celý den špatně.

Odpoledne jsme vyrazili běhat. Všichni. A pak? - Zase jsem spala. Jako růženka. Moc mi to nešlo, ale snaha byla.




______________________________________________________________________________________________

Než jsem to všechno sepsala, pověsila jsem dve pračky a tři složila usušené. taky začala pít kouzelně růžové víno - tak světnounké - lovely. Nějak už vůbec neumím pít. Somehow. A hlavně chci říct, že žiju a že všem děkuju za podporu.
Snažím se zas mít ten starý život, i když se učím *nový občanský zákoník* na písemku. Letmo se s rodinou dívám na film a taťka se ptá - kde mám ten svůj *laboratorní pokus*. Aneb není trefnější pojmenování nepovedených pokusů o lásku.

Spousta fotek aby bylo z čeho se těšit v těžších dnech. Taky běžně nechávám nějakou píseň. Dnes se pokouším o radost - abyste se pousmáli a věděli, že nejsem jen ta *podivná depkařská holka*. Protože se moc snažím, abych nebyla, i když se necítím úplně fajn.









Is there hope that somehow you can save me from this darkness?

12. listopadu 2015 v 1:15 | D^ |  Černobílý svět.
Procházím nocí jako panoptikem.
Déšť na mé tváři podobá se pláči.
Myslím na to, jak člověk ucítil lásku
a poprvé namaloval obraz
ženy.
/V.Hrabě/

___________________________________________________________________________________________________
PRVNÍ



Trávím teď spoustu času v tramvaji. Slzy na mé tváři se podobají dešti. A bolí mě hlava. Je půl čtvrté a brečím tady stejně jako v poledne. Snažím se rozhodnout, jestli je víc slabošský brečet nad rozbitým srdcem, nebo ztracenou půdou pod nohama. A že je to slabošský oboje stejně me mrzí nejvíc. Chci si strašně ublížit za to, jak se lituju. Slzím i z toho, jak nedokážu myslet na nic víc. It's all fucked up, darlin'. Aby to pak všechno nebyla pravda. Jsem labilní D, co si to nepřizná. Nakonec mě máte tam, kde jste chtěli. Nevím, kolik fází má smutek. A ve které jsem já. Zrovna teď. A ve které budu, když zrovna ty tohle čteš. Každá další slaná kapka mi připomene nějakou minulou. Marně hledám tu lepší. Vždycky jsem byla takhle zoufalá? Ne ne ne slečno, takhle tě nemůže mít nikdo rád. Musíš se víc snažit. Víc to hrotit.

Nemůžu vstát. Svojí stanici jsem dávno přejela. Možná už někdy před roky.

Každý občas pláče. A léčit si mozek je prý normální . Stejně jako jíst prášky na spaní. A zemřít. To je úplně nejvíc normální. Ne?

Pořád mě teď bolí u srdce. Vždycky jsem měla psychosomatický bolesti. Tři roky jsem každý den řešila bolest ruky, kterou jsem si (asi vymyslela) a neodpustila. Skončila na tripu s trpaslíkama v nekonečný spirále. Protože *já si nemyslím, že jsi blázen, to ti pomůže*. Možná jsem tomu měla víc věřit. Protože...kolikátý člověk vás musí posílat, byť jen ze zášti, nevědomosti (nebo nevím čeho) na léčení neexistující díry do žil, abyste uvěřili? Druhý, třetí...? Možná čtvrtý a možná ani padesátý nestačí. Třeba je to projev síly. Ale nejspíš strachu.

Nikdy se nepřestaň snažit znovvu se nadechnout. Ještě není noc. Ještě ne.



___________________________________________________________________________________________________
DRUHÝ



Když už vám i ty internety napovídají, že je něco špatně. Nabízejí články typu "16 důvodů proč je quacamole lepší než chlap". Je na čase začít vypočítávat.


(A já bych ráda začala statistikou, kolik lidí se pozastaví nad avokádem a kolik nad absurditou nadpisu.)

Nějak jsem to nezvládla, moji drazí. Můžeme se ale těšit, že jsem nezmizela z povrchu světa, protože ještě mám co říct. Navíc jsem ještě nestihla si pořídit deset koček a tři opuštěný psy, pro který můj život smysl mít bude, na rozdíl od obyčejných mezilidských vztahů, pro které nemá smysl žít. Láska je obyčejný sebeklam. Já doufám nikoho neklamu, nebo si to alepoň myslím (zde je prostor pro diskuzi - jestli máte pocit, že vás miluju, ale opíjím vás pouhým přátelstvím, patří vám omluva a mě smrt) (*hovory s neznámem, doufám, že to nikdo takový nečte*) ((ano, taky jsem se v té větě ztratila)).

Takže zpět ke mě. Pokud hledáme světlé momenty dní, aby se paralelní svět nevratně nezmněnil v dno temných pocitů o kterých raději nenapíšu, můžu zaznamenat peeling do psrchy nějaké hypersuper přírodní *pojďmikámobrácho* bio kosmetiky, kde oškrabovací složku tvoří vlašské ořechy, takže jsme hladcí...i najedení? Asi ne. Nicméně když jsem zas i ideově na ocet, můžu mít alepoň ty tuky vyhlazený jak dětskou *vy víte co*.

Pak bych mohla zařadit státnice, ale ještě to není hotové. Plus je to sporný bod. Když není radost ze života, ani vlastní osobnosti, tyhle věci vás nevytrhnou. Sestra mi přes potoky slz, (které jí posílám po telefonu, protože nevím, jestli nejsem vhodná na odpis), radí, abych zkusila mít radost. Jako všichni ti spolužáci. Že si třeba jednou, za dvacet let uvědomím jak to bylo správný. Slavit. Jenže mě se z představy Dory 40+ dělá špatně. Nejspíš je to nějaká projekce budoucnosti. A já jsem v ní mrtvá, tak to smrdí. Jednoduchá rovnice, kde na pravé straně stojí "je mi špatně". Paráda, tyhle výkruty.

Když už mi to tolik vzalo. Jako třeba víru v lepší zítra, vrátilo mi to sestru. Zatím jen na dálku (a na spíš na fejsbuky), ale uvidíme. Už není tak apatická a možná už trochu pochytila okraje mýho života. A zlobí se na všechny, co mě potápí, chce číslo *na toho hajzla, protože vychovávat lidi má smysl*, ale já tohle nehraju. Vztek mi nenáleží. A taky si nemyslí, že potřebuju doktora. It's just love, honeybunny, no problem. Hakuna matata.

Jsem stejně ztracená existence. Asi z toho není cesta ven. Lidi vás opustí, až když se ujistí, že nelžete. Just to be sure you're gonna be hurt enough. Tak už zavři oči. A poslouchej lži o tvé kráse.


___________________________________________________________________________________________________
TŘETÍ

"Ahoj, jak se máš?"
No co bych řekla. Mám pocitů tak milion a všechny mají na konci otazník. Tak.... raději asi nic, nemyslíš? "Ale jo, dobře, děkuji." Velmi stroze a nepatřičně. Všechno se někde ztrácí, příteli. Není náhodou na Andělu vážně díra do země a padají do ní lidi? Protože krev z nebe už určitě prší.


___________________________________________________________________________________________________
KONEC

To jsou mé dny. Zatínám si nehty do dlaní vždy, když se vracím k původním pocitům úzkosti. Abych se nevracela. Abych cítila, že cítím.
Je skvělé mít kamarády, kteří se snaží nedovolit vám udělat krok zpátky. Jenže všichni spí, když vy bdíte. A démoni, ty nikdy nespí. Ty vás v tom nenechají. High Five!


Nevěřte básníkům, těm věčným lhářům. (Ach, nepamatuju na tu báseň. Škoda.)


a zeď, o kterou se opírám, mě studí.

5. listopadu 2015 v 2:15 | D^ |  Černobílý svět.
Když (Střepy, 1999)

_______________________________________________________________________________________________

Školní chodba. Prázdná, poněkud. Slzy mi stékají po tvářích. Oči už si nemaluju. Zírám do tý tmy, která se pomalu zaplňuje studenty, co čekají na svoje cviko. A cítím, jak mě to na prsou tlačí. Vyčítám si, že jsem to dopustila.

Hlavou mi běhá představa, jak se tam kutálí moje srdce. Oslizlý krví a trochu za sebou vláčí kousky tepen. A ztrácí tvar. Kluci s ním hrajou fotbálek. Smějou se. Jak to vždycky hráli na gymplu s mojí bačkorou. Kterou zakopávali do výtahu, než se zavřel. Aby se svezla, třeba do suterénu. To srdce se tam mihotalo. A mě to nevadilo. Dívala jsem se. Už ho nebudu potřebovat. Co napíše Filip T., to dokážu cítit celým zbytkem těla. To stačí.

Mám pocit, že jsem strašně zklamala. To je můj nejsmutnější pocit. Promiň.

_______________________________________________________________________________________________

*proti smutkům růžová polévka*
_______________________________________________________________________________________________
příběh z internetů:

One morning I came down the stairs, seeing this exact scene - my 17 year old daughter with a young man, asleep after what must have been a night of 'hard labor'. I very quietly made breakfast, went back upstairs and told my wife, son and other (youngest) daughter to be very quiet because people were still asleep.

Our dinner table is on the other side of the room, about 20 feet from the couch but right in front of it. we all sat down and I yelled "YOUNG MAN" - never ever have I seen someone wake up and move from horizontal to vertical that fast. "Breakfast is ready!" I said with a tone as if I gladly would suck his soul out of his body. I pulled out the chair beside me. "Sit!" my family was silent, staring at their plates, not even twitching.

It must have been the hardest 20 feet for a butt naked youngster to cross. After he put on his clothes, which lay beside the dinner table, he sat down. My son (6'4″) patted him on the shoulder, looked him in the eyes, sighed and shook his head. By now he was really, really nervous. You could almost smell it. In my best Russian accent: "My friend, I'm going to ask you a question. The answer you give is very important…. for you." At this point he was sweating.

"Do you like cats?"


He was a very likeable and friendly guy. Clearly uneducated but not dumb. There was something odd about him. My daughter assured me he was a very nice and attentive guy. She knew him for about a month by then. He came by every day since that morning, never stayed overnight though.

Every morning he came to pick her up for school on his bicycle, brought her home after, and made sure she did her homework. He looked after her when she was sick and we were at work. He invested time end effort. He had the patience of an angel when she had one of her terrible moods.

He said he had no family, no education, no steady job. She adores him. He adores her. Who am I to prevent her from learning from her own mistakes?

After this had been going on for about 8 months my son came to me. He had been asking around about him. It turns out the guy was homeless. His abusive father killed himself. His mother, a crackhead, took off three weeks after that. They lived in a rented trailer. He was 15 then and survived for three years on the streets - sleeping in parks, at the Salvation Army, with "friends", cheap hotels. He worked construction jobs.

Now, there I was. I knew a young man, 18 or 19 years old, who was polite and comes in smiling; who leaves smiling; who cares; who helps, no need to ask; who makes my child happy. This is a kid who never had a chance to be a kid.

Sometimes when he does not come over because he has a job, we miss him. They are not buddies, but my son gets along with him very well. My youngest daughter trusts him unconditionally and my wife's motherly instinct seems to have expanded. And me? I sometimes worry for him. I want him to be happy.

I told my wife and youngest daughter what I learned about him. They cried. I had a hard time telling them. I was disappointed in my oldest daughter. She knew. She should have told us. She loves him and lets him leave every night to go….where????

The next day I gave him a key of our house. I told him I expected him home every night. Home. In the next few weeks we fixed our spare room and took him shopping for furniture. He was quite good at making things. He wanted to be his own boss, he liked building things. We saw to it that he got an education which enabled him to do just that.

That was in 2000. Now, 15 years later, my found son and my daughter have a thriving business. They gave us our three beautiful grandchildren. Last year, twins. 1 girl, 1 boy!

_______________________________________________________________________________________________


a zeď, o kterou se opírám, mě studí.

vzdušný zámky si stavím ze zmrzliny
návod mám od Joni Mitchell
a záruku od Rory Gilmore
Michellinskou hvězdu si
ukládám do boků,
slzy do poltáře
a kyselinu mléčnou do mizejících svalů.

tohle jsem napsala ve 100% tmě
za zvuku loučící se
minulosti.
Dívala jsem se na život ze všech možných stran
sama a opřená
o zeď, která studí.
Která mě teď tak strašně studí

víla s křídly, hvězdný třpyt,
hubená holka, co večeří paštiku
láska bez bolesti...
Je tolik věcí, dějů, myšlenek
co prostě neexistují
Dívala jsem se na život ze všech možných stran
a ty mě tolik studíš.

Asi se přestanu opírat.
A dívat se ze všech možných stran.
Jen se ještě jednou podívám
na nebe shora.
_______________________________________________________________________________________________


*nalezeno ve starých poznámkách ke zkouškám u detailu atiky. už si to zpíváte? ne? já myslím že jo*
_______________________________________________________________________________________________

Nad kreslením zapojení průtokového ohřívače teplé vody s mi klepou ruce. Začínám mít strach. Do paniky odehrávající se hlasitě a neslyšně uvnitř mé hlavy se vloží bratříček.
Ahoj Dóďo, nechceš kafíčko nebo čajíček?
.mě to nebaví, zlatíčko
Se připravuješ na státnici, viď,
.Nechceš lístek? (*podávám malý červený lístek, který jsem usušila*)
Jééé.
**
Já ti ho raději vrátím, protože já když dostanu malé věci, tak je ztrácím. (*pomalu odchází*) Když třeba dostanu dveře, tak ty neztratim, ale takhle malej lístek bych určitě ztratil. *** ahóój, Sidíkůůůů.


_______________________________________________________________________________________________



_______________________________________________________________________________________________

*tenhle článek se zveřejňuje sám, asi jsem už v praze, držte mi palce*

_______________________________________________________________________________________________

Love is fuckin' whore.

1. listopadu 2015 v 22:38 | D^ |  Černobílý svět.


I'm the girl you've been thinking about
The one thing you can't live without
I'm the girl you've been waiting for
I'll have you down on your knees
I'll have you begging for more

You probably thought I wouldn't get this far
You thought I'd end up in the back of a car
You probably thought that I'd never escape
I'd be a rat in a cage, I'd be a slave to this place

Vždycky když si moc a moc dávám pozor, abych nikomu už neublížila, svět mi to vrátí. Abych si pak mohla říkat, že mi to patří. Taky, že patří. A jak. Jsem zbytečně hodná. Zbytečně důvěřivá. A odpadávám. Ale pořád ještě píšu. Abych si to za xxxx dní, měsíců, roků připomněla. Pro případ, že bych to zas chtěla opakovat. I když nevím jak.

You don't know how hard I fought to survive
Waking up all alone when I was left to die
And you don't know about this life I've lived
All these roads I've walked
All these tears I've bled



Jedna pravda na tom všem je. Že když jsem tak skvělá, tak to zvládnu. <<I'm sick of that. A jo, dopravdy, někde jasem teď, a někde zase budu. Život mě zacyklí, to je jasný. Jen je to všechno teď. A ne někdy-někde. Nevím, kdo za mě bude usínat. Já totiž zvládnu jen si vyčítat všechno, co mě jen napadne. Bezva.


I can be your whore
I am the dirt you created
I am your sinner
I am your whore
But let me tell you something baby
You love me for everything you hate me for

Od doby, kdy jsem se rozhodla nepsat, se aktivita asi ztrojnásobila. Mám víc článků za měsíc než někdy za rok. Paradoxně jsem většinu z nich napsala právě v odmlce. Protože jsem se dusila víc, než se dusím obvykle. Nemohla jsem to zveřejnit. Fakt ne. A teď si uvědomuju, jak je to celé bullshit. Jsem jen blbá, jako vždy. Máme to zpět - paralela, tak jak jí znáte. Zhrzená. Asi budu muset zachránit zas nějaký nebohý zvíře, nebo svůj týdenní rozpočet rozdat bezdomovcům, abych si vyrovnala opovržení vlastní existencí.

I am the dirt you created, I am your sinner I am your whore, but let me tell you something baby, you love, you want me, you need me!


Je úplně jedno, kdo mě dostal až sem. Zmatený otázky kdo? nejsou potřeba. Důležitý je, že už je vlastně jedno, že to sem píšu. On se najde někdo, kdo mě seškrábne lopatou z cesty. A důležitý je, co vám tím chci říct. (To přijde.)



Ok. Až sem to bylo pro mě.
Prosím vás lidi, až se octnete v patových situacích života - tak prosím nikdy nelžete o lásce. Je to strašný! Vážně největší prohřešek. Prostě se na to vykašlete, nedělejte to. Dokazuje to jen to, jak myslíte sami na sebe. Na svoje momentální požitky/prožitky, na svojí záchranu. Já vím, máte to třeba těžký a život je nespravedlivej....ale proč sypat popel dál.

Víc než zklamaně se dnes už cítím jak nejhloupější holka na světě. A možná to tak je.
Jen je to zvláštní. Žádný vztek a bouření se. Jen zoufalost. Jako když se setmí obloha a léto už není.

K soustředění na běžný činnosti už nestačí ani deset litrů vystydlýho kafe, ani brečet, chovat kocoura, vyfotit se s kocourem, posílat fotku na messengeru, ani změnit profilovku na facebooku.
Zůstanete na to sami. Jako doopravdy. Nějakou dobu to víte. Víte, že to tak je. Přiznat si to - trvá. A když už jste na to sami, nenávidíte svůj pocit. A nemůžete už vrátit tech tisíc slov.
Vracím se k tomu, že nenávidím sama sebe. Je to tak snadný.
Ani ty vlasy si nedobarvím. A můj učes je jmenuje *jebem na to*.

Těžce snáším otázky co mi je. Jsem trochu protivná a mezi větami se mi oči zalévají. Lituju rodinu, neb jim to neulehčím. Při pohledu na můj život a na to, jak dlouho trvá, mě napadá, že když se ještě v padesáti snažíte o krásnej život z pohádky, měli by se rozdávat medaile za zásluhy.

Na závěr pro vás mám úžasnou radu do života, o kterou se musím podělit. Není rozhodně genderově problematická, dneska se nelze bráit ničemu. Je každopádně skvělá a posílám jí všem.


Úžasné *note2self*, vystavení hodné. A víte co, už musim běžet. Pokusím se další článek psát až po tom, co tohle zapiju.
Díky světe, vždycky jsem věřila, že to se mnou myslíš dobře. A ty zas víš, že já jsme důvěřivá, naivní a malá!

A už dobrý. Bojujte.
A napište mi, jestli přijdete na podzimní vánoční večírek.
D.