a zeď, o kterou se opírám, mě studí.

5. listopadu 2015 v 2:15 | D^ |  Černobílý svět.
Když (Střepy, 1999)

_______________________________________________________________________________________________

Školní chodba. Prázdná, poněkud. Slzy mi stékají po tvářích. Oči už si nemaluju. Zírám do tý tmy, která se pomalu zaplňuje studenty, co čekají na svoje cviko. A cítím, jak mě to na prsou tlačí. Vyčítám si, že jsem to dopustila.

Hlavou mi běhá představa, jak se tam kutálí moje srdce. Oslizlý krví a trochu za sebou vláčí kousky tepen. A ztrácí tvar. Kluci s ním hrajou fotbálek. Smějou se. Jak to vždycky hráli na gymplu s mojí bačkorou. Kterou zakopávali do výtahu, než se zavřel. Aby se svezla, třeba do suterénu. To srdce se tam mihotalo. A mě to nevadilo. Dívala jsem se. Už ho nebudu potřebovat. Co napíše Filip T., to dokážu cítit celým zbytkem těla. To stačí.

Mám pocit, že jsem strašně zklamala. To je můj nejsmutnější pocit. Promiň.

_______________________________________________________________________________________________

*proti smutkům růžová polévka*
_______________________________________________________________________________________________
příběh z internetů:

One morning I came down the stairs, seeing this exact scene - my 17 year old daughter with a young man, asleep after what must have been a night of 'hard labor'. I very quietly made breakfast, went back upstairs and told my wife, son and other (youngest) daughter to be very quiet because people were still asleep.

Our dinner table is on the other side of the room, about 20 feet from the couch but right in front of it. we all sat down and I yelled "YOUNG MAN" - never ever have I seen someone wake up and move from horizontal to vertical that fast. "Breakfast is ready!" I said with a tone as if I gladly would suck his soul out of his body. I pulled out the chair beside me. "Sit!" my family was silent, staring at their plates, not even twitching.

It must have been the hardest 20 feet for a butt naked youngster to cross. After he put on his clothes, which lay beside the dinner table, he sat down. My son (6'4″) patted him on the shoulder, looked him in the eyes, sighed and shook his head. By now he was really, really nervous. You could almost smell it. In my best Russian accent: "My friend, I'm going to ask you a question. The answer you give is very important…. for you." At this point he was sweating.

"Do you like cats?"


He was a very likeable and friendly guy. Clearly uneducated but not dumb. There was something odd about him. My daughter assured me he was a very nice and attentive guy. She knew him for about a month by then. He came by every day since that morning, never stayed overnight though.

Every morning he came to pick her up for school on his bicycle, brought her home after, and made sure she did her homework. He looked after her when she was sick and we were at work. He invested time end effort. He had the patience of an angel when she had one of her terrible moods.

He said he had no family, no education, no steady job. She adores him. He adores her. Who am I to prevent her from learning from her own mistakes?

After this had been going on for about 8 months my son came to me. He had been asking around about him. It turns out the guy was homeless. His abusive father killed himself. His mother, a crackhead, took off three weeks after that. They lived in a rented trailer. He was 15 then and survived for three years on the streets - sleeping in parks, at the Salvation Army, with "friends", cheap hotels. He worked construction jobs.

Now, there I was. I knew a young man, 18 or 19 years old, who was polite and comes in smiling; who leaves smiling; who cares; who helps, no need to ask; who makes my child happy. This is a kid who never had a chance to be a kid.

Sometimes when he does not come over because he has a job, we miss him. They are not buddies, but my son gets along with him very well. My youngest daughter trusts him unconditionally and my wife's motherly instinct seems to have expanded. And me? I sometimes worry for him. I want him to be happy.

I told my wife and youngest daughter what I learned about him. They cried. I had a hard time telling them. I was disappointed in my oldest daughter. She knew. She should have told us. She loves him and lets him leave every night to go….where????

The next day I gave him a key of our house. I told him I expected him home every night. Home. In the next few weeks we fixed our spare room and took him shopping for furniture. He was quite good at making things. He wanted to be his own boss, he liked building things. We saw to it that he got an education which enabled him to do just that.

That was in 2000. Now, 15 years later, my found son and my daughter have a thriving business. They gave us our three beautiful grandchildren. Last year, twins. 1 girl, 1 boy!

_______________________________________________________________________________________________


a zeď, o kterou se opírám, mě studí.

vzdušný zámky si stavím ze zmrzliny
návod mám od Joni Mitchell
a záruku od Rory Gilmore
Michellinskou hvězdu si
ukládám do boků,
slzy do poltáře
a kyselinu mléčnou do mizejících svalů.

tohle jsem napsala ve 100% tmě
za zvuku loučící se
minulosti.
Dívala jsem se na život ze všech možných stran
sama a opřená
o zeď, která studí.
Která mě teď tak strašně studí

víla s křídly, hvězdný třpyt,
hubená holka, co večeří paštiku
láska bez bolesti...
Je tolik věcí, dějů, myšlenek
co prostě neexistují
Dívala jsem se na život ze všech možných stran
a ty mě tolik studíš.

Asi se přestanu opírat.
A dívat se ze všech možných stran.
Jen se ještě jednou podívám
na nebe shora.
_______________________________________________________________________________________________


*nalezeno ve starých poznámkách ke zkouškám u detailu atiky. už si to zpíváte? ne? já myslím že jo*
_______________________________________________________________________________________________

Nad kreslením zapojení průtokového ohřívače teplé vody s mi klepou ruce. Začínám mít strach. Do paniky odehrávající se hlasitě a neslyšně uvnitř mé hlavy se vloží bratříček.
Ahoj Dóďo, nechceš kafíčko nebo čajíček?
.mě to nebaví, zlatíčko
Se připravuješ na státnici, viď,
.Nechceš lístek? (*podávám malý červený lístek, který jsem usušila*)
Jééé.
**
Já ti ho raději vrátím, protože já když dostanu malé věci, tak je ztrácím. (*pomalu odchází*) Když třeba dostanu dveře, tak ty neztratim, ale takhle malej lístek bych určitě ztratil. *** ahóój, Sidíkůůůů.


_______________________________________________________________________________________________



_______________________________________________________________________________________________

*tenhle článek se zveřejňuje sám, asi jsem už v praze, držte mi palce*

_______________________________________________________________________________________________
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 5. listopadu 2015 v 12:49 | Reagovat

Hlavu vzhůru, všechno nějak dopadne. :-D

2 emotional emotional | Web | 5. listopadu 2015 v 12:58 | Reagovat

"Oslizlý krví a trochu za sebou vláčí kousky tepen. A ztrácí tvar." To mě absolutně dostalo. Cítila jsem to tak, jak jsi to napsala.

3 stuprum stuprum | Web | 5. listopadu 2015 v 13:29 | Reagovat

Tak pátek. Nechť je úspěšným.

4 May May | Web | 5. listopadu 2015 v 21:44 | Reagovat

Je čas natlačit do tepny jehlu naplněnou štěstím.

5 soul-underground soul-underground | Web | 5. listopadu 2015 v 22:12 | Reagovat

Čekal jsem, nějakej lepší závěr než takovej happyend u toho anglickýho psaní.. :D Třeba, když mu dal klíče od domku, dcera zjistila, že je bezdomovec a už ho nechtěla vidět.

Suicidal poem.

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 6. listopadu 2015 v 16:43 | Reagovat

Růžová polévka?
Tvoje články jsou jako lekce angličtiny. Ale nemám tolik času na google translator.
Jo, začla jsem si to pobrukovat hned...:)

7 Lia Lia | E-mail | Web | 6. listopadu 2015 v 18:45 | Reagovat

Ta pinky polévka mě děsí, nevím proč, ale zvedá se mi z ní žaludek :D
A rozhodně souhlasím, že jsi mi teď protáhla ajinu, i když pohoda, jen mám pocit, jak jí tolikrát používám, tak se ptám, jestli umím ještě česky :D
Kde bereš takový.. básně, ani ne básně, ale takový myšlenky? Jsi hrozně zajímavý člověk, opravdu.

8 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 0:07 | Reagovat

[1]: asi, všechno nějak samo dopadá. a děkuju.

[2]: je to jasný, žejo. pocity jsou někdy strašně složitě vyplivnutelný, ale občas se povede

[5]: někde musí být šťastný konce!

[6]: na tebe jsem sázela :))

[7]: když jsi to napsala, taky už mi to tak připadalo :D růžová polévka je příbez jedné zapomenuté pečené řepy, polovina byla moc slaná, tak vznikla řepná polévka, která je kouzelně růžová. oběd jak pro jednorožče.
bere se to samo, nějak se to prostě objevuje.

9 Antia Antia | 7. listopadu 2015 v 20:38 | Reagovat

Jsem ráda, že existujou lidi jako ty. (To jen tak mimo.)
Růžovou polívku mi někdy musíš udělat. :D

10 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 20:56 | Reagovat

[9]: asi budu pořádat akce *NAKRM SVOJE BLOGERY* a jsem si jistá, že to bude mít úspěch :D

11 Val O. Val O. | Web | 8. listopadu 2015 v 19:49 | Reagovat

zpívala jsem si hned, sice na úplně jinou melodii, než mi došlo, že to není ono, ale zpívala.
nenech srdce ve výtahu, drahá.

12 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 11. listopadu 2015 v 15:24 | Reagovat

Ten Topol mě poznamenal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama