- přičemž musím učinit přiznání, jak jich tady ještě učiním hodně, než se završí čas - mám samčí podstatu hřebce a nemohu si pomoct, jsem chlípný a ve výčtu svých slabostí bych mohl dál pokračovat, ale určitě všichni moji čtenáři z řad mužů jsou na tom stejně - přiznání jedno za druhým. Jsem trochu cizinec, do pěti nebo šesti let jsem česky vůbec neuměl, v šestnácti jsem mluvil s váhavýmm přízvukem a ve škole jsem byl hromotluk s cyanózou, ačkoli později jsem hrál za základní mužstvo na střední škole basketbal, a nebýt toho, každému by došlo, že svět naprosto nezvládnu (nedostatek sebedůvěry), a strčili by mě do cvokárny jako duševně zaostalého -
______________________________
Vydloubávám lžičkou půlku avokáda, co zbylo z minulého týdne, představuji si u toho to quacamole, které má mít těch 16 důvodů proč je lepší než chlap a píšu u toho článek za Stupruma, když on tak věrně věnuje své články ostatním blogerům, tak aby se nepředřel. Nebo taky jen tak, hlavně mě to už přestalo bavit.
Přemýšlíte, co je to cyanóza? To je když se vám barví kůže do tmavomodra, protože máte moc hemoglobinu v krvi. Ale určitě je to složitější, jen jsem si to dneska náhodou vyposlechla. To moje kůže se barví do filalova na ...docela dost místech. Částečně asi proto, že kocerty jsou dost mela, když to nutně musíte prožít i s wall of death a podobnýma nápadama drsných hochů. Nutno dodat, že tohle už bylo trochu víc a žádná jiná holka se tam asi nemotala. Já jo, ale spíš po zemi. Jen nevím, jestli to byla příčina, nebo jestli ta je úplně někde jinde. Omdlít jsem tam teda nemusela, protože už je to tři dny a mě ta hlava pořád bolí. Ale mám bouli jako důkaz. Tak je to asi v pořádku.
piju německý pivo
a snažím se zplodit
nesmrtelnou báseň v
5 hodin odpoledne.
ale, sám jsem přece říkal
studentům, že hlavní
je o nic se nesnažit.
/Bukowski/
I tak se mi tam líbilo. Nějaký kluk našel telefon, ale nechtěl ho hlídat, tak ho dal mě. Přišlo mi vtipné nafotit tam pár fotek, tak jsem to udělala. Můj telefon byl v radostné budndě u nějakých kluků, který jsem sice neznala, ale důvěru dostali. Měla jsem tam takhle asi tři stanoviště, vždycky si mysleli, že jsem jako u nich. Jak jsem fotila na cizí telefon, kdosi (holek tam moc nebylo, anyway) se ptal, jestli nechci vyfotit. "Né, dky, to není muj telefon." *tázavý pohled místo odpovědi* Nakonec se ukázalo, že byl lidí, se kterýma jsem strávili dlouhou frontu před prohlídkou u vstupu. Osudy. Náhody. Ironie.
*před čím se vlastně schováváme - před pravdou? -, když pak tam - doopravdy venku -vůbec před ničímneutečeme,a už vůbec ne před sebou*
Odpoledne před koncertem jsem strávila takhle zabalená v dece, kterou jsem sprostě ukradla HŠ, když jsem den před spala nahoře u něj, protože tady dole bylo už moc lidí. Točila si vlasy, lakovala červeně nehty a barvila rty. V noci mě pak napadlo, že teda nic moc kvalita, když ta rťenka není neslíbatelná, jak hlásali všechny reklamy mého dětství. Asi málo Maybelline. A nebo moc náhodných rtů k potkání. Ale to je jedno. Jako všechno teď. To brečení v noci, který si už snad každý přečetl v komentářích minulých článků, nebylo zrovna zábavný. Už bych neměla chlápkům říkat jak nemám ráda žít, nechat si stírat slzy ubrousky pod skleničky s Beefeatrem24. Třináct bylin, žádná polovičatost. A ani se tím nechat opíjet. Ale noc si nevybírá.
Nevybírá si ani to, že na sebe budete strhávat veškerou pozornost na parketě, jen prostě prostože nevnímáte nic okolo. Připadá mi, že tak nejvíc "nejsem". A začíná mi to být jedno, stejně jako je mi už asi jedno, co všechno jsem napsala sem. Možná prostě ... už nebudu potřebovat ten "dobrý obraz dory". Možná mě to dožene. Možná je to jedno.
Z těch lidí - jo, bylo to z nich -, mi bylo tolik smutno. Částečně protože oni to dokážou, lhát si že je to všechno *super*. (Ale takový to americký super, který neustále opakuje N., která mi koupila ten lístek. A jsem moc ráda, že jsem jí měla, než se z chvilkově český N. stane zase Floridská N.)
Na koncertě jsem přišla nejen o vědomí, ale i o boty. Červené koncertové boty umřely. Nejspíš i se mnou. Konkrétně podrážky asi skákat nechtěly, tak se sundaly. Trochu s dopomocí, nakonec. Nechtěla bych být ten člověk v davu, komu asi přistály na hlavě. Zahozeny do koše na holešovickém metru. Následně vytaženy bandou kluků a vráceny mě, abych je prý prodala na aukru, že to to nutný. Jestli se ptáte na gentlmany, tak ano - našel se tenhle řidič kaminonu už nevím odkud - který kvapně rozvázal svoje konversky, ale neměli jsme stejnou celou cestu, takže na Podolí jsem šla v kalužích jen tak, jako popelka. Nebylo moc navybranou.
Doma jsem slíbila, že už konečně navštívím doktorku, aby se nějak ospravedlnilo ztrácení vědomí, a taky začnu s prevencí, protože v sobotu umřela ta vtipná holka Bittalová, kterou jsem nějaký roky sledovala, jak si dělá srandu z blbečků, ale ona to nevyhrála, neb rakovina si vybrala jí - a ještě chytře ve 27 - protože to je ideální věk na *zemřít mladý*. Brečela jsem. Ale to není nic neobvyklého, žejo Doro. Ani nevím přesně proč. Asi proto, že věřím každýmu, že vyhraje. Dokrotoka Hrabětová na Zeleným pruhu ale stále opakovala, že je to vždy 50%, jestli začnete reagovat na chemo. Nechci psát žádný klišé, takže jen citát - "rakovina je kunda" - a to myslím stačí.
Nějak pro vás nemůžu vybrat písničku. Tak raději dvě na důkaz, že žádnou nemám .
Vždyť je to jedno.
*výhodné -vyber si na co máš žaludek*
Stejně jedno, jako si znovu dobarvit vlasy a věřit mamince, že to odteď bude zase všechno lepší. Lepší než celou sobotní noc trávit v kanceláři v houpacím křesle, poslouchat společně Psí vojáky a uvěřit tomu, že je škoda být tolik smutná, když je to všechno jen jednou. Možná - doopravdy - by stačilo, kdyby to všechno nebylo ani jednou.
*Sid - příběh psa - fotka na závěr, která to všechno zachrání.*
Děkuju ti za tvojí lásku, kamaráde.
Komentáře
1pavel | Web | 24. listopadu 2015 v 10:01 | Reagovat
Ještě že se najdou mezi muži gentlemani, kteří ti aspoň na půl cesty půjčí své boty. Svět není zase tak špatný.
Sid je jak hybrid mezi Hačiko a Morganem Freemanem z Shawshank redemption, ve scéně kde příchází k tomu starýmu dubu.
Chudáci boty.. vyfoť ty, který je nahradí.
Hej, jednou jsem měla neslíbatelnou rtěnku, ukradla jsem jí matce. Dostala jí od matky mýho otce a stejně ji nepoužívala, páč byla rudá. Ta rtěnka nebyla pomalu ani umejvatelná vodou. Nechápu, co to bylo za čárymáry. Bohužel už jí nemam.
5Antia | Web | 26. listopadu 2015 v 16:57 | Reagovat
Vem mě s sebou na koncert. Prosím.
Sid je boží.
6Val O. | Web | 26. listopadu 2015 v 18:54 | Reagovat
já těm rtěnkám nerozumím, v Bruselu si S. koupila jednu v blbým Primarku a nešla smýt pomalu ani záměrně, a já si koupím nějakou super dupr *kvalitku* v dm, napiju se, a hrníček má pak hezčí rty než já. rtěnky jsou zlo.
líbí se mi, že ti ten muž aspoň na chvilku půjčil boty, to je od něj vážně moc milý!
7soul-underground | Web | 26. listopadu 2015 v 21:59 | Reagovat
Tvl statečná.. Třeba podřážky chtěli létat a ne skákat. Ale podle popisu si dělala obojí Smutná nebuď. Díky komukoliv za to, že je to jen jednou.
Ještě že se najdou mezi muži gentlemani, kteří ti aspoň na půl cesty půjčí své boty. Svět není zase tak špatný.