Prosinec 2015

I gave you ten lives and you wasted twenty

30. prosince 2015 v 1:37 | D^ |  Černobílý svět.
Přečetla jsem si myšlenku, která mi uvízla v hlavě:

"...k psychologům jsem přestala chodit, když mi oznámili, že jejich pomoc nepotřebuju, že neví co léčit....tak co bych jim radila..."


Sloboda je to, čo tvoj cit aj rozum presahuje.

28. prosince 2015 v 12:28 | D^ |  Černobílý svět.
Polemizovat s anní kávou nad smyslem dní. No ano, zase piju kafe a vím, že je to zlé. Jenže je to snídaně. A jídlo je jen náhražka kofeinu. Nebo kofein náhražka snídaně? Pleteš to, Paralelo. Každopádně jsem se toho zvyku nezbavila.

What do you want from me?

27. prosince 2015 v 22:44 | D^ |  Černobílý svět.
Se zaseklým písmenkem F už nenapíšete žádné *uckit. Slečinka inprogress, díky, náhodo!

Aááno, každý pozná vánoční úvod. Ach, tak dobře, každý ne. Možná proto, že vůbec není vánoční. Zas jen paralelní.
Je neděle a já jsem na několik předchozích dní úpěnlivě zatlačila všechny myšlenky na povinnosti někam hluboko do nevědomí. Je neděle a já je pomalu odkrývám. Mám týden na dokončení úkolů na silnice, na technologie, na ocel. Hned první pondělí mám prezentaci z rekonstrukce památek, v úterý musím odevzdat trubkovou část na ateliéry, kterou jsem konzultovala jen jednou...jestli se tomu vůbec dá říkat konzultace (to zvládneš holka, klid), ve středu mám zkoušku z ocelí a současně vernisáž výstavy letního projektu, tak to jí asi nestihnu (přeci nepokazím tradici, že na ně nechodím? ale potkat znova hranatého pana architekta Kotase, hmmm....dala jsem ho přeci na hlavní vizualizaci a ani jsme se tomu spolu nezasmáli, škoda). Do toho dlužím práci, pořád jsem neudělala novoročenku a není mi dobře. Kašel, slzy a tak. Cítím se nespravedlivě a dokážu to říkat jen tomuhle pofidérnímu deníčku.


And so I fall in love just a little ol' little bit every day with someone new

22. prosince 2015 v 12:17 | D^ |  Černobílý svět.
Líbí se mi, jak se lavičky v metru plní nápisy a nálepkami. Jednou za čas je úzkostlivý dopravní podnik očistí a znovu natře. Vzápětí se plní otisky lidí. Zážitky vepsané a zapomenuté. Reklama. A vandalství? Život je jedno velký vandalství. Alespoň v mém případě - mívám takový pocity na sobě.

Škola před Vánoci. Třídy jsou liduprázné, cvičení většinou zrušená. Před kancelářemi se tvoří několikahodinové fronty. Fronty na zklamání. Musím to opravdu zase předělat? A mě - mě předělat nemůžete?
Od 8 do 11 jsem si vyseděla svojí frontu. Další byla překvapivě rychlá. Za hodinu bude další - ale bohužel nic nemám. Měla bych teď rýsovat, ale stejně to nestihnu. Uvidíme, jak moc velký to bude průšvih. Všechno stihnout nejde, pokud má mít člověk ještě život. Večer prezentace urbanismu. Mám toho moc a spala jsem malinko.

Od spolužáka T. jsem právě dostala domácí vánoční pečený čaj a jsem z toho celá neměkko. Kazí to mantru "nejhorší, co těmůže vživotě potkat jsou lidi".

_____________________________________________________________________________________________________

Přeskočila jsem den, protože chtít něco sdělit ve škole je nemožné, oblékla si dvojjaké tričko - zepředu jeptiška, na zádech děvka a chystám sedo školy vrátit. Do Vánoční školy.
Prvně mám ale něco na srdci. A pro tyto účely je nutné chlapečka z Fixy a zprávama na messengeru přejmenovat na Radovan. Nevím, jestli je to radost mládí či co, ale ten člověk otočil o celou lambdu a je tak MOC: veselý, milý, pozorný, důvtipný.
Nejspíš jsem si ho vymyslela. (Taky možnost.)

Od první postelový nabídky ke včerejšímu večeru uběhlo spoustu omluv. Že si myslel, jak jsem někdo jiný. Přes vysvětlování, že je to něžně roztomilé, ale stejně jedno, protože vždycky se něco strašně pokazí. Vždycky se najednou všechno otočí a já stojím sama. Kolem mě není vůbec žádný vesmír. Ale tím nechci nudit ani sama sebe.

Už mám asi za sebou hodně moc nehezký příběh s lidmi, u kterých se přes slova nedostanete k očím. A pak mě nakonec jen obestírá divný pocit neukončenosti. Polemizovat s mladíčkem Radovanem, že budou Vánoce, že se nepotkáme, jeho poblouznění zmizí, já jsem apatická .... (jestli toho rovnu nenechat?). No dobře, možná jsem ho políbila uprostřed pogu plnýho energie z fixy a lidskýho potu, protože mě chytil, když jsem padala, možná, že jsem to prostě neměla udělat, a možná, že jsem tam vůbec nepřemýšlela. Nepamatovala jsem si jasně, že jsem mu dala kontakt na sebe a ani teď nevěřím, že následovalo zakopnutí o schod a já se rozplácla na zemi. (A začala se jen strašně smát - holky říkaly. ((že punk je jinde!!))...no to snad není možný...)

Pak se vracím, napůl rozpadlá, unavená, polospící, s krásnou novou taškou, na kolej. V smsce cizího čísla záhadný návod k místu asi půl minuty od koleje. Odhodím ty věci a jdu. Ve tmě obrys muže. No...vlastně spíš kluka.

Objímá mě.
*všechno bude dobrý*
(mě se asi chce brečet)
*něco jsem ti přinesl* ...a z tašky vytahuje balíček. Je tam jmelí.
Naznačí, jak zelená větvička visí z nebe a políbí mě. Ticho a tma. *díky, žes' přišla*
*a já teď rychle zmizím, aby se nemohlo nic pokazit, ano?* ...a je pryč.

Stojím jak opařená. V ruce držím jmelí a pozoruju, jak se bez ohlédnutí vzdaluje. A nemůžu vůbec nic.
Za mnou malé dětské hřiště. S klouzačkou, která se podobá té z Murakamiho románu. Hraju ti na Tenga, posadím se na vrchol a dívám se někam hluboko do svý hlavy. Dokážeš něco cítit, Paralelo?

P.S.: Tohle není příběh o lásce. (Když žádnou necítím, jistě.) Je to jen další kus života, protože to, jak píšu o 8 za týden jako o mužích plných JEN chtíče, takže to tak nikdy úplně není. Osekávám jim vlastnosti, který doopravdy ubližují lidem. Protože setkání v nedělním vlaku nejspíš udělalo z osmičky devítku a mě z toho začalo být strašně smutno.
Radost mi udělaly moje Míši. Dostala jsem knížku básniček Rumová nevěsta a tak se brzy těšíme na úryvky, že ano? Děkuju princezny, mám opravdu radost. (srdíčko)

Nedá nás nic dohromady, néé.

19. prosince 2015 v 15:36 | D^ |  Černobílý svět.
Probouzím se a než otevřu oči, Márdi v mý hlavě křičí *POTOM SE OKLEPAT A JÍT RYCHLE PRYČ*. Nikdy neříkám, že tyhle rychlo projekce dní a nocí jsou náhodný. Sama sobě napovídám, že se musím oklepat a zmizet, jak to jen půjde. Nechat to všechno zmizet pod nánosem. Protože nic jako soukromý bůh neexistuje. A už vůbec mě nechce zachraňovat.

Je přeci tolik tramvají v kterých mě můžeš minout
je tolik nároží kde můžeš prokřehlá
a doufající čekat
na někoho úplně jiného
je tolik biografů kde můžeš potichu plakat
nad divným koncem
krásného Itala
je tolik ulic a slov přes které na sebe nevidíme
je tolik mužů kteří tě mohou udělat
daleko šťastnější než by se to podařilo mně

Ve středu jsem vracejíc se z podivný noci tiše plakala nad smrtí krásnýho člověka. Ale ve čtvrtek po Fixe už zas jen sama nad sebou. Ale mezitím se spoustu stalo.

Do jedoho deníku nemůžete nikdy vepsat všechno, co se doopravdy stalo. A nejspíš ani nechcete. Zbydou jen důsledky, přes který na sebe nevidíme. Některý věty velkýho básníka mě nikdy v životě neopustí. A to jsem si už vyhodila z facebookovýho timelinu tuhle fotku.




Toulám se městem a přemýšlím o sobě. Chci něco změnit, ale nevím jak. Jakobych věděla, že to sama nezvládnu, ale musím. Stydím se za svý hysterický projevy ve čtyři ráno před divadlem. Stydím se za rozmazaný oči, obrečený kabátky na ramenou přátel, falešný projevy křečovitýho štěstí. Stydím se za svůj boj. Ale taky myslím na to, jak může přitažlivost člověka vyletět do výše jen protože trpí. Kamarády a známý, pro ty je ten pokleslý stav spíš odpudivý. Ale zbytek?

Kašlu na výčty lidí. Smazala jsem to.
Raději vám povím o koncertě. Sestra mi nakonec nepřijela, což je zklamání. Mísí se s pochopením. Stejně přijede na Vánoce. Chci lístek udat mezi kamarády, ale najednou jdou všichni spíš na Star Wars a nebo se jim s náma holkama nechce. Sedíme s vánočním svařákem s Emvínou na schodech a pláčeme nad tím, co se stalo. Kde se ztratila ta naše kolejní rodina. A že proto tam přeci jsme, protože to bylo úžasný. Intenzivní dny před Vánoci, který mi i facebook přpomíná dnes verši z vzteku napsanými pro O.

A najednou jde naproti nám. Během tří vět nás chce mít zas nahoře, protože záminka je *holky, něco vám naleju*. Ptá se na volnej lístek a chce jít taky. A za hodinu zas píše divnosti, že vlastně ani nutně nemusí a že to zvažuje....ahhh, bullshit. Poslala jsem ho do háje, jak se na mě sluší. Něco jako *Víš co Sašo? Jdi do prdele..* A vzápětí udávám lístek náhodné slečně Martině. Nakonec fixa s mýma holkama, s náhodnou Martinou, její kamarádkou a divným klukem, který prodal lístek zas jí. Říkáme mu Macháček, protože tak vypadá. Akorát je úplně marnej. Takovej ten typ, co nakoupí víc lístků a pak je prodává holkám. Jsem na něj drzá. Hodně. Druhý den mě zve na koncert Apres Vu (a to by mě zajímalo, kolik lidí tady pozná tu ironii blogosvětů. asi nic neříkejme, díky :D ). Započítávám ho jako JEDNA a nikam nejdu.

Ve frontě mi odepisuje sousedka L., že na pondělní vánoční čaj přijde a děkuje. Vzápětí telefon od L., což není ta L., protože zní jako muž. Tak si říkám...asi nějaká sranda a vesele se bavím. Po dlouhý....neslušně dlouhý době mi vysvětlí, že je to vlastně Princ. A jak si to můžeš nepamatovat, doro... Jsem zmatená. po koncertě se mám někde stavit. Tak ok. Započítávám ho jako DVA.

Ta šílenost pod stagem je zase ......šílená. To je fajn. Potácím se mezi těmi lidmi jak kus hadru, padám a nic necítím. Snažím se v tom nic nehledat. Prostě jen být. Pořád mě někdo zvedá nahoru...dav mě odnáší. Tak to je život? Nebo je to umírání? Plavat nad všemi a nevědět, kdo tě chytí, až budeš chtít dolu. A políbit každýho, kdo to udělá?

Plky co? Čas na vánoční písničku. Svíčky jsou dobrovolný.


Takže tak. V davu mám asi tak dva statečný zachránce. Já to vnímám jako souznění všech. Nevím, co mi to vlastně dává, ale

tohle křepčení mě jako jedna z mála věcí nechce rozbrečet. Asi že na to nezbývá síla. Kluka v modrý košili započítávám jako
TŘI a asi jsem mu dala fb. Podle zpráv je to taky iluminát, protož já ho vůbec neznám, ale on zná moje jméno, pocity a tak. Má moc otázek. Ptá se co mě trápí, ale on mě nezná - neví to! Jak to ví? *Protože je to Doro poznat* se mi vůbec nelíbí. Co zbývá. Alespoň je fér, přizná, že přichází s nabídkou kvalitního sexu v podobě mléka a vody...oh, poorguy, mám pořadník, tak vydrž? Nope. Ale chtěla jsem to takhle napsat. Protože je aspoň znát, nakolik tím pohrdám. Ačkoliv kluk je to milej a tak. Možná si nevšiml, že jsem na něj už moc stará.

No a ten druhý? Pamatuju si, že je Filip a že mi koupí lístky na něco v úterý a že je z Nymburka. Ztrácím ho až v druhým baru, tak jsem ráda. Byl hodnej, ale hloupej. Za to nemůže. Ale v Princovo baru....FAMU baru...to působí komicky. Započítávám ho jako ČTYŘI a nic. Rozbořila jsem nějakým Princovo známým, studentům z fildy a hercům a kdo ví co ještě, jejich nudný setkání. Hipstři jak se patří - žádní pozéři, oni takový jsou a ani to nevědí. Pár z nich v pohodě. Jeden, co vypadá přesně tak, jak si sám stěžuje. *Mě pořád dávaj hrát jen nácky.* Je blond a má hrubý, ale úžasný hlas. Myslím, že jsem mu to řekla tak tisíckrát, když jsme po zavíračce tančili na Nicka Cava. Bylo to něžné, vskutku. Mluvili jsme o tom, že Princ na to kouká a asi ho to bolí. A já říkala, že těžko, že přece tam NIC není. A když odcházíme, Princ zas, že to byl nejhorší moment večera. *Ty tančíš s (oh, jak se jen jmenoval), kterej tě chce ojet a já se na to dívám. Jen dívám.* (A já jsem vlastně ráda, že se tam máme, protože jsme potřebovali nějaký dobrý přátelský konec. Akorát to hodně trvalo.)


Herci nedávám pořadové číslo. Ale svoje číslo jsem dala jinýmu, který chtěl mluvit. Připadal mi přátelský a rozumný a ne jako hráč. Říkal, že chtěl být režisérem, ale že to nějak nevyšlo...a teď je tady, v baru s lidma, co se berou vážně a nechápou, jak jsem se tam vzala. Číslem se pak chlubil, tak jsem se asi spletla. Ale to nebylo vůbec důležité. Zas nějaký mů zbytečný soucit. PĚT.

Domů to trvá dlouho. Moc otázek, potoky slzí. Domu mě vezl taxikářem, kterej ho obral. *tady nás klidně můžete obrat jako nějaký blbý turisty* Je to dost moje vina, protože jsem mu za prvé řekla *odvezeš mě autem, protože jsem tak zvyklá* - taky jsem poprvé před ním řekla nějaké chci, i když to vůbec nechci. Vlastně jsem poprvé byla já. A v tom to bylo nejvíc normální. Z Palačáku na Podolí nás nechal vézt přes magistrálu, což bylo dost zbytečný. Kolem vody a nahoru by trvalo dvě minuty. Ale nevydělal by si. Doba je těžká, je třeba obrat trochu právníka. Proč ne. (ŠEST?)

Kalhoty jsou jedna velká díra. Boty dopadly stejně jako ty červené po Papa Roach. A moje tělo samá podlitina. Jsem unavená, je pátek. Odpoledne zapálím pod koněm svíčku za VH a jedu domu. Z nádrží do obchoďáku na sraz s rodinou. Potkávám nejlepšího kamaráda z gymplu. Musím se za ním stavit, chybí mi. Jsem nějak zmatená, jestli teda má nakonec kluka nebo holku.
Táta mi koupil kalhoty a kabelku. Velikou. Na velkou svačinu! Mají ze mě srandu... Kalhoty 36 poslední dobou nemívám. A tyhle jsou fajn. Černý, jako tvoje duše.

A večer. Večer ti píšou, moc neodpovídej. Směšný je jen to, že mi současně píší tři od jednoho stolu. Protože myslí, že přijdu. A neví, že to udělali všichni tři. ÁÁÁch, naskle.
Těším se jen na mail, protože v tom je nejvíc z mojí dobrý nálady, kterou určitě někde mám. Tak děkuju za ně.
A zpráva z noci od kluka, který u nás na pokoji pil jen jednou - loňský poslední večer před vánoci. A dnes se ptá, jestli si ho pamatuju a jesli bych někam nezašla. SEDMIČKA na konec, aby to bylo šťastný. Paralelní týden se ukončí spoustou práce. A čtením knih. A vyráběním čokolády. A taky musím trochu pracovat.

Čím nakrmíš dnes rodinu, Paralelo?


A dáš sem nějaký fotky z týdne, Paralelo?








...and keep you satisfied.

16. prosince 2015 v 23:40 | D^ |  Černobílý svět.
Podolí žije. I když vedle mě zrovna usíná Divnočlověk. Píšu na blog a v kelímku na půjčené Virginii Woolfové zbývá trochu vánočního svařáku. Místo, kde na jeden den před Vánoci vznikne maličký Staromák. Se stánkama, stromečkem, vínem...lidmi. Pokoj se zaplňuje. Otázky hledají odpovědi, ale dostávají jen smích. Sdílený?



Nevím, kolik jsem toho stihla zapsat o setkáních s Alešem Veselým, sochařem pro mě nezměrných rozměrů. O tom, jak jsem se nadchla pro jeho skici a studie. Samy o sobě obrazy. O setkáních věčně nad jídlem. Píšu a vedle mě mezitím Divnočlověk už usnul. Drží mě za nohu, trochu za ruku, občas sebou škubne. Každý den po tobě někdo chmatá, Paralelo. Spí. Víte co se stalo? Večer jsem odešla ven a vracela se kolem půl jedenácté ráno na kolej. A umřel Aleš Veselý. Pan sochař, který dle slov tety J. (jehodcery) "nikdy neumře, jeho maminka se dožila 96, ten nás všechny přežije", tak umřel. Úplně. Už není. Měli jsem před Vánoci spolu v Praze poobědvat. Už jsem to nestihla. Cítím smutek.


Večer jsem šla ven s J. a s M. Nakonec do Výtopny. Slovák Tomáš, 26let, rozvedený. Příběhy, osudy. Smutek! Pak J, který zaplatí útratu za celej stůl. Volá mi taxi a nakonec si mě veze k sobě. Noc jako princezna, nebo jako .... Neříkejte to. Tolik snahy. A tolik pláče. Zničehonic propukám v hluboký slzy. Ničím vše, co naplňuje představa o chtíči. Ach Dorinko. Hezký pokoj. Ale psycho v podobě obří zrcadlový skříně na proti posteli. Vidět se, pořád se vidět. A nad ránem se probouzet. Vidět se. Sluší ti to i ráno. Další lži, tak to vidím já. Nebo další zaujatý, co hledá. Pokoušet se něco v sobě zabít. To je možná jediná moje pohnutka. Zjistit, že přes obrovskou snahu (asi ne mojí) vůbec nic necítím. A že na tohle teda neumřu. Kéž by.

Ale pokoj se mi líbil. Butovice jsou sice šílený peklo, i naproti radnici. Jen pokoj je velký. Velká postel, velký gauč, velká televize. Ovladač jako klávesnice. Jen ten cit se ztrácí. A o ten hlavně jde. Hešteg hledám kamarády. Jen kamarády.

*promiňte mi, že jsem to nestihla. nikdy nezapomenu na ten pohled před fakultou u nás. MUSÍME se vidět v praze, půjdem na oběd*

Na AV jsem myslela v úterý. Když jsm u stejně starého pana geologa na Geologické správě na Malostranské vyzvedávala knížku. Jeho knížku. Byl tak milý. A říkal...stavte se zas někdy, slečno. A já si říkala, musím zavolat toho Aleše. Byl už mrtvý.

Láká i leká tě pohled.

15. prosince 2015 v 10:02 | D^ |  Černobílý svět.
Mám strašně moc otázek. Hlavně na sebe, spoustu jsem toho pokazila. Lidem, sobě. Možná sobě. Spíš lidem?

Přestává fungovat svěřování se blogu. Proto se dnes večer, naprosto vyčerpaná kombinací málo spánku+moc práce+rostoucí zub co dělá problémy, s někým, kdo není v životě moc důležitý. Abych mu řekla celou pravdu, úplně všechno a možná jen trochu?

Když jsem ještě nespala, přemýšlela jsem o tom, kde se zrácí pocity. Jestli se úplně rozplynou v mlžný rej, nebo jestli jsou po krajích chodníků krabice. Na pocity, co už lidi - nechtějí potřebovat. Přemýšlela jsem, jak se z Doruanky může stát pacient. A kolik chladu si zasloužím.

Šla jsem ráno do sprchy a myslela na to, jak jsem poslední rok naplnila svoje nespavý noci konverzací, která nic neznamená do života, ale v reálném čase byla vším. Myslela jsem na to, jak jsem se stala obětí sama sebe, výplodu vlastní fantasie. A na to, jak to nejde napravit.

Trápí mě vzpomínka na chvíle, kdy se někdo z těch v zástupu snaží udělat z nočního polibku ten nejkrásnější moment světa, zatímco já myslím na podivně vepsanou větu "mysli na mě až zas za někým půjdeš", nebo něco na te způsob. (A jak ta myšlenka měla mnohehem větši cenu, než moment.) Myslím na to "vždycky" a "nikdy" a "chci" a "nepřestanu" a "potřeba vydržet". A přitom to má stejnou váhu, jako rohlíkem napůl rozvrtaný vlašský salát promrzlého dělníka s kocovinou. Omyl v situaci, kdy moje "ráda takovým tím novým způsobem" má sílu každičkýho nádechu dne, zatímco receptory na druhé straně to vnímají jako výplň, jako zateplení už tak dost vlhkýho domu. Obalit (se) polystyrenem je trend doby, který mnoho nepřináší. Neřešíme příčiny, ale důsledky.

Největším neštěstím je, když se dvě přímky lidí neprotnou v jasném průsečíku. A tak mám někdy pocit, že můj život provází jen velmi těsné rovnoběžky, které v dáli navozují pocit průsečíku. Ale jsme vzdělaní (jsme poškození), víme, že tohle zdání jen a jen klame.

*must have*
*jediný správný gin pro ginovou dívku*


Přeji pěkný den, večer, pocit.

Plavat do kopce, proti proudu.

13. prosince 2015 v 1:52 | D^ |  Černobílý svět.
Rezignace nad snahou být lepší, ale prostě jen být. Přiznat si chyby a sespsat dny které minuly. Od toho vlastně píšu, žejo. Žádný velký úniky od reality.

___________________________________________________________________________________

Víkend je doma vždy takový roztěkaný. Nestíhací a nabitý. Navíc čert s antibiotikama nic moc. Ale převlékat děti za čerta a mikuláše, aby měl nadílku i Sid je legrační. Čerta se bál a za piškoty byl veselý. (Jen trochu blázni, v pohodě.) Běžet v parku a běžet na kopci ve strašným blátě. Hádat se jen párkrát, nechat si nadávat, i se těšit. Omylem si obarvit vlasy na fialovo. Napsat zelené přání a jít spát. Víc se k tomu smutku, co mě objímal nevešlo.

___________________________________________________________________________________

Pondělí. Mrznu na nádraží. Píšu zprávu PanuK, cítím se jak ta holka z filmu Věčný svit neposkvreněné mysli, s modrýma vlasama a divným mozkem. Zvláštní, jak mi to přišlo na mysl. Asi taky chci vymazat paměť. (Ale to fakt nechci.)(Ona přeci taky nechtěla, akorát to dělala.) ((Dělám hodně věcí, co vůbec nechci.))
Uvědomuju si, že se vlastně těším na večer. Na rande. (Oh, i to že já zvládám?) Chvilkový záblesk, který to chce změnit. Že už nebrečím, jak v noci, než jsem usnula. Do vlaku mi volá paní z koleje, že tam byl někdo, kdo má moje doklady, posílá mi na něj číslo. Hluk z herny na Žižkově, paráda.... Jedu za ním místo prvního cvika z ocelí a je to vážně creepy. V takový zaplivaný herně jsem fakt ještě nebyla. (Dveře otvírám loktem....tak pro jistotu.) Chybí jen peněženka, peníze a kupon na metro. Na ten dostanu duplikát za 60korun, ale na těch 1500 už mi nikdo duplikát nevyrobí. Holt Paralelo platíš za svou rozpustilost.


Večer v divadle je nádherný. Chce se mi brečet nad každou druhou větou. *Nemohli bychom si prostě jednou všeichni společně sednout a brečet?* *Zahodila svůj poslední pokus pro jednou nebýt milá.*
Loučení mě mrzí. Mám drobnost jako dárek, ale najednou to necítím jako včera - tu chuť pokusit se o něco. Počkat...vlastně necítím vůbec nic. O půl druhé se loučím u tramvaje a běžím domů. Doslova běžím. Do Podolí. Abych neumrzla. Stejně už nic nejede. Navíc jsem dnes stejně vůbec necvičila, proč taky neběžet. A projít se / proběhnout se potřebuju.
___________________________________________________________________________________

Úterý bylo záhadné. Napsala jsem už dost - o Economii, ajťácích. Jen ve finále mi všichni od stolu píšou nějaký zprávy. Zbyli tam tři.
___________________________________________________________________________________

Středa. Neschopnost dělat cokoliv. Uvědomnění, že jsem dlouho nejedla a ani nechci. Dopolední hlubší deprese než obvykle. V tom meku jsem v noci neměla brečet. Co teď s nimi. Co mě chtějí zachránit. Já asi nechci od vás zachránit. Protože to musím sama.
Večer ten kluk s hodinkama. Co mi stačí, když jdu rychle. Hezky se usmívá a fouká skrz brčko. Ještě se o něj strhne rvačka, ale nejspíš to neví. Nebo jo, ale i tak je to správný. Takových lidí na světě pomálu. Škoda. Toho je třeba si cenit. Zrazení D. bylo ale přes čáru a vždy si budu pamatovat, jak jsem si připadala jako malinká holčička, co ještě potřebuje vodit za ruku ven.
Domů návrat plný přemýšlení, výčitek a zpráv od Juraje od úterního stolu, že bych se neměla potulovat po městě sama, že pro mě dojede. Děkuju, milé, nechci. Můj děda totiž umí počítat do nekonečna!

___________________________________________________________________________________

Čtvtrek. Klamný útěk před tím, co mělo být. Raději pryč, než na to myslet. Raději cokoliv, než myslet.

Na nádraží mám fajnovýho kamaráda. Holub s rozbitýma nožičkama. Jsme spolu trosky a dost nám to vyhovuje. Chci mít holuba. A slzet ve vlaku je moje specialita. Michal na telefonu. Ne...doopravdy nejsem tak vyjímečná, jak říkáš. Musím uznat, že za dobu, kdy už nebydlíme vedle sebe se hodně posunul. Myšlenkově. Okrem toho- furt hulí. Možno každý deň. A k tomu ještě přibyde fajn - nefajn příběh. Bude to mít těžké, ale snad najde štěstí. A přestane s tím.

nie
ty si uzasna
vaz si to
nieje takych ludi vela
a ja som rad ze som mal tu cest ta poznat
opakovanie je matka mudrosti
a ja ti to budem opakovat vzdy
***
Ty obmekcujes ľudí okolo seba...
Robíš ich stastnejsich...
Ver mi...
Nemám toľko prstov na jednej ruke aby som mohol zpocitat koľko krát som sa usmial už len nad formulaciou vety od teba... Lebo vim že si to písala ty


A to aj napriek tomu že furt iba depkarcis.
****


Doma jít běhat se Sidem. Protože naposledy byl se mnou v neděli. Obíháme park a jeho už to moc nebaví. Při každé možnosti se to snaží zvrátit na cestu domů. Pokaždé míjím na lavičkách zevlit mladíky. Odpálí brko, pár cigaret, často psa po ruce. A říkám si, že je to škoda. Bavíme se navzájem. Já přemýšlím o jejich smyslu života a oni mě pozorují. Jsem ráda, že to tak nědělám, ale v zoufalství bych jim ho nejradši vytrhla a dýchala jen skrz to omámení.
Po asi 50 minuách a osmi kilometrech ho poslechnu. Vyběhnout do kopce a domů. Fůůů. A pozor. Ještě omdlít. Jen tak na moment. Pak ležet doma v chobě a čekat, až to *je mi hrozně špatně* přejde. Doma jen děti. Nejmenší a nejmilejší sestřička mě zachraňuje sklenicí vody.
Naši se vrací, mají stromeček (juchů) a nákup. A pro mě růžovou vůni od nike. A sestřička mě hned prozradí. Zas histerie, dohady. ....Nevím, jak z toho ven.

___________________________________________________________________________________

Pátek. Nový svetr, protože je mi zima. A nic, co by změnilo dny. Jen opakující se zprávy. Od lidí.
Ten Michal. V pátek volno v práci na vyřizování. Ráno odpálil brko...odpo něco vyřizuje. Autem. Benga, papírek, pozitivní test...do nemocnice na testy a sedět na policii. Příští týden cizinecká, možná ho vyhostí. Vybral si skvělý moment překvapení a trápí hlavně sám sebe. Je mi ho asi líto, ale stejně jsem mu nadávala. Protože to není smůla, ale blbost. Neměl řídit jak magor, jako vždycky.

___________________________________________________________________________________

Sobota. Probudit se ráno. Číst mail a pak zas spát. Nebo ležet. nebo tak. Mám přikrytou hlavu po prsa a nechci, aby se noc proměnila v den. Už budou dvě odpoledne? Ne - ne jak nechci další den. Pak vstát. Mít výraz na umření. Jít běhat s taťkou a se Sidem. na kopec do strašnýho bláta.

S Mamkou vaříme skvělý jídlo. Nakonec strašná scéna. Málo jíš, omdlíváš, jsi *********. Co mám odpovědět na otázku "co ti je?" když nevím, co mi je. Po křičení si opláchnu obličej od slz, umyju nádobí, vytřu. A jdu vykrajovat. Piju víno, fake smile k tomu a předstírám, že dokážu být dobrá. Ty výčitky o tom, že jsem razantně změnila chování...průběžně...že se mnou není sranda a že se to nedá vydržet...mě tak akorát rozbrečí. Snaží se mě dostat na kolena, nebo do nemocnice?


Kolko krát jsem četla *mám ťa rád?".
Upekli jsme spoustu cukroví. Zasloužéte si fotky, protože ke čtení tyhle vzpomínky moc nejsou. Děje se toho ještě tak o celé nadruhou. Hlavně v mojí hlavě. nerozumím tomu stresu doma, všechny nálady se obrací z hodiny na hodinu. Tlačí na mě zbytečně moc a zřejmě jen ze strachu. ale stejně je to nepříjemné. Mám jít pracoat za bar a už se nevrátit, abych si mohla sama se sebou v klidu trpět. A zapomínat na to při náhodných setkáních s lidmi, kde si to nechci ničím kazit.
Asi ano. Ale jakou to má cenu?

___________________________________________________________________________________

Nezbývý než věřit, že někdy zas napíšu něco k přečtení.


(Když to necháte hrát dál, třeba vám youtube taky zahraje i Let it be...ale tu až někdy jindy.)

Kdyby nic, tak tady máte ///////////|//||/| ...nějaký psí chlupy. Jediný, co pomáhá mě.

well baby, you're not gonna make it

9. prosince 2015 v 2:09 | D^ |  Černobílý svět.

http://clickheretosavetheworld.com/


Jedna čtyřicet dva. Další pokus. Sejdi se s lidmi. Kamarádem, co nechává každý deň (deň, lebo je zo slovenska) niečo na mém stole. Aspoň vzkaz. Na poslední chvíli domluvené - pojďme do krčmy. Na po-poslední chvíli mnou zrušené. Paralela se raději vozí tramvají. Nakonec deal. Exkurze do Práce. Do Economie. Hned na vrátnici stojí Šídlo. Paradoxně můj ajťák to netuší. Netuší, že mě potěšil len tým. A viete, pijeme club maté vychlazený v serverovně. Takové pokřivené klišé. Firemní čokoládový adventní kalendář a grafy, jak Landa předčil sledovanost všech dvtv minimálně dvojnásobně (už na něj ani nestačily měřící možnosti).



Nakonec do krčmy. S kolegami. Jsem zoufalá. Jeden mě přivedl, dva soupeří. Druhou polovinu večera mě drží za ruku pod stolem jeden z nich. Zbytek noci brečím. Zase. Moc. Moc hodně. Musím, nejde to jinak. Stejně jako teď. Stejně jako včera. Já se nezvládám.
M., který mě vytáhl. Snaží se pomoci. Vyvolává jen víc slz. *strašně mě mrzí, že to teď říkám vlastně lidem do očí. Ale já nemůžu jít spát* Zařídí mi taxi domů. Jsem jak malá holčika. Michala a Juraje, co trpí syndromem hodného hocha. Dlouho se o mě nikdo takhle nepostaral. S přemluvením, exkurzí, smíchem, drinkem, vybrečením....a odvozem až domu do postele. Tleskám, pánové. Jdu si poplakat polštář.



Můj život je najednou - velmi černobílý. Pokus a pláč. Jsem možná napůl černá. Ale taky napůl mrtvá.
Dobrou noc.


Co je s tebou, hol-čin-ko?

5. prosince 2015 v 2:39 | D^ |  Černobílý svět.


Co je s tebou, hol-čin-ko?
jak dlouho vydržím předstírat
před světem,
že to zvládnu.
Jak dlouho?
Dneska tady zvonil H s K
na společné cestě domů,
do jiných měst
přes náš práh
...tak co je s tebou, holčinko?

Kerouac.
Jeho podzemní svět
s Mardou, jejíž kůže je
dost černá. A slabá,
cití tlak zevnitř, směřuje k puknutí.
Můj tlak má směr
hodně opačný. Ale ten pocit
je pak asi stejný.

To nevadí
jen to říkám
trápit tím nikoho nechci.
Né,
tohle nejsou verše,
jestli se ptáte.
To jen ty slova
kapou z řádků
.
jako tvoje
slzy,
hol-čin-ko.





Why do you chew your pain?

3. prosince 2015 v 21:06 | D^ |  Černobílý svět.
Dva týdny. A nic moc se nezlepšilo. Možná jsem zase omdlela, možná jen jednou. Všechny testy mám dobrý. Školní i doktorský. Zvýšené lymfocyty B značí zánět. (Asi v mozku.) Brzy se přijde na pravdu. Nechci být ta, o které se mluví za zavřenými dveřmi, tím spíš nechci vypadat, že na sebe upozorňuji. To je trochu zakletý kolotoč. A tak nic nikde neříkám. Jen, že je to dobré. A nevím, jestli je něco - krom Sida a sestřičky - ještě dobré.

Viděla jsem srdíčkového A. z minulosti. Přijel za mnou ke škole, abychom se viděli. Pořád doma piju ze skleniček, do kterých nechal vyrýt naše jména. #kýč. Prostě jsou jen dobré, nápis příšerný. Asi tak, jako naše setkání. Vím to je já, on ne. Tak jako nevěděl, že to písmo je příšerné. Přesto moc milé. Jako jediný pochopil, že darovaná květina má moc. Ale taky se nechal pozvat v Kabinetu na čaj. Vem mě ven, pak se nech pozvat. A řekni mi, že jsem "příliš samostatnej element". Ukaž mi svojí holku na mobilu. A můžeš si být jistej, že půl hodiny po roce prostě stačí. Ahój. Brečím v metru, protože do pokoje nemůžu. Nesou mi před očima zabalenou mrtvolu. Mrtvola pražského povstání. Chci usnout.

Víkend moc křiku. Moc. Věci, co říkat nemůžu, abych nepokazila vytvořenou lež, že d. má dokonalou rodinu.

Dva dny v Praze. Naplněný. Zakončený kolapsem bez peněženky. Bez peněz. A bez iluzí. Cítím se potrestaná. A zase o dost hůř.



Na koleji na stole leží papír s podivným obrázkem, který vím, že kreslíval M. Slovenský soused, už tam nebývá (nebydlí). Dost dětinská karikatura malýho zhulence, často mi to kreslil na nástěnku, když se vracel domů. Velký nápis *bol som tu, hej?*. A z druhé strany velmi malý *Milujem ťa?*. Pfchmcdsbnc. Nemůžete se ráno vráti z "není-to-rande" a nacházet takový vzkazy.

Peněženková kauza, nebo možná momentální stav chci-umřít-a-nikomu-do-toho-nic-není, mi kazí páteční výlet do Hradce. Nechci mít ještě negativnější pocity než mám. Ze železný rezervy odjíždím z prahy. Naneštěstí po cestě na metro potkávám O. Teprve podruhé tento semestr, a to bydlí ve stejném domě. Možná na mě chtěl mluvit. Možná, že chtěl použít míň nepříjemný tón. Možná, že jsem neměla sílu čekat. *Jdu pryč.*

Jsem doma a táta mi pouští písničku. Je fajn. Moc si neuvědomuje, že Sova je dep****? (oh, špatné slovo)


Kdo nechce dál vidět slunce, kdo nechce jít už mezi lid
Procházet městem, který dusí, čekat na smrt, kde je klid
Jít ven z tý džungle, všechny vazby odstřihnout
A nejsi sám, v noci nejsi sám, nočních ptáků je dost a dost


Tempo mýho těla je zhruba tak rychlý, jako tahle blues(rocková?) písnička. *Jen když si řekneš, že je všechno jedno, poznáš moc, jakou má noc.* I když běžím parkem. Je to jedno. Jsem vlažná a po tvářích se pořád ztrácí nějaká slza.

____________________________________________________________________________________________________

Fotky jídel milulého víkendu, protože pokusy s těstem jsou taky dobrá terapie. Možná taky proto, že mám tendence konec vždy nějak odlehčit...aby bylo o čem mluvit.

Focaccia s olivami...a takovej obídek, který neumím pojmenovat, ale je to zdravý.
Rajčata, ve kterých se ztratí vejce.

Když si kluk v půl osmé objedná buchtičky s krémem, má od toho sestru.
Trochu jsem podváděla, ale překvapila jsem sama sebe.
Byly moc povedené a to jsem je dělala poprvé, protože tady se to moc nejí.


Proč tolik lidí nejí olivy?