Rezignace nad snahou být lepší, ale prostě jen být. Přiznat si chyby a sespsat dny které minuly. Od toho vlastně píšu, žejo. Žádný velký úniky od reality.
Víkend je doma vždy takový roztěkaný. Nestíhací a nabitý. Navíc čert s antibiotikama nic moc. Ale převlékat děti za čerta a mikuláše, aby měl nadílku i Sid je legrační. Čerta se bál a za piškoty byl veselý. (Jen trochu blázni, v pohodě.) Běžet v parku a běžet na kopci ve strašným blátě. Hádat se jen párkrát, nechat si nadávat, i se těšit. Omylem si obarvit vlasy na fialovo. Napsat zelené přání a jít spát. Víc se k tomu smutku, co mě objímal nevešlo.
Pondělí. Mrznu na nádraží. Píšu zprávu PanuK, cítím se jak ta holka z filmu Věčný svit neposkvreněné mysli, s modrýma vlasama a divným mozkem. Zvláštní, jak mi to přišlo na mysl. Asi taky chci vymazat paměť. (Ale to fakt nechci.)(Ona přeci taky nechtěla, akorát to dělala.) ((Dělám hodně věcí, co vůbec nechci.))
Uvědomuju si, že se vlastně těším na večer. Na rande. (Oh, i to že já zvládám?) Chvilkový záblesk, který to chce změnit. Že už nebrečím, jak v noci, než jsem usnula. Do vlaku mi volá paní z koleje, že tam byl někdo, kdo má moje doklady, posílá mi na něj číslo. Hluk z herny na Žižkově, paráda.... Jedu za ním místo prvního cvika z ocelí a je to vážně creepy. V takový zaplivaný herně jsem fakt ještě nebyla. (Dveře otvírám loktem....tak pro jistotu.) Chybí jen peněženka, peníze a kupon na metro. Na ten dostanu duplikát za 60korun, ale na těch 1500 už mi nikdo duplikát nevyrobí. Holt Paralelo platíš za svou rozpustilost.
Večer v divadle je nádherný. Chce se mi brečet nad každou druhou větou. *Nemohli bychom si prostě jednou všeichni společně sednout a brečet?* *Zahodila svůj poslední pokus pro jednou nebýt milá.*
Loučení mě mrzí. Mám drobnost jako dárek, ale najednou to necítím jako včera - tu chuť pokusit se o něco. Počkat...vlastně necítím vůbec nic. O půl druhé se loučím u tramvaje a běžím domů. Doslova běžím. Do Podolí. Abych neumrzla. Stejně už nic nejede. Navíc jsem dnes stejně vůbec necvičila, proč taky neběžet. A projít se / proběhnout se potřebuju.
Středa. Neschopnost dělat cokoliv. Uvědomnění, že jsem dlouho nejedla a ani nechci. Dopolední hlubší deprese než obvykle. V tom meku jsem v noci neměla brečet. Co teď s nimi. Co mě chtějí zachránit. Já asi nechci od vás zachránit. Protože to musím sama.
Večer ten kluk s hodinkama. Co mi stačí, když jdu rychle. Hezky se usmívá a fouká skrz brčko. Ještě se o něj strhne rvačka, ale nejspíš to neví. Nebo jo, ale i tak je to správný. Takových lidí na světě pomálu. Škoda. Toho je třeba si cenit. Zrazení D. bylo ale přes čáru a vždy si budu pamatovat, jak jsem si připadala jako malinká holčička, co ještě potřebuje vodit za ruku ven.
Domů návrat plný přemýšlení, výčitek a zpráv od Juraje od úterního stolu, že bych se neměla potulovat po městě sama, že pro mě dojede. Děkuju, milé, nechci. Můj děda totiž umí počítat do nekonečna!
Čtvtrek. Klamný útěk před tím, co mělo být. Raději pryč, než na to myslet. Raději cokoliv, než myslet.
Na nádraží mám fajnovýho kamaráda. Holub s rozbitýma nožičkama. Jsme spolu trosky a dost nám to vyhovuje. Chci mít holuba. A slzet ve vlaku je moje specialita. Michal na telefonu. Ne...doopravdy nejsem tak vyjímečná, jak říkáš. Musím uznat, že za dobu, kdy už nebydlíme vedle sebe se hodně posunul. Myšlenkově. Okrem toho- furt hulí. Možno každý deň. A k tomu ještě přibyde fajn - nefajn příběh. Bude to mít těžké, ale snad najde štěstí. A přestane s tím.
nie
ty si uzasna
vaz si to
nieje takych ludi vela
a ja som rad ze som mal tu cest ta poznat
opakovanie je matka mudrosti
a ja ti to budem opakovat vzdy
***
Ty obmekcujes ľudí okolo seba...
Robíš ich stastnejsich...
Ver mi...
Nemám toľko prstov na jednej ruke aby som mohol zpocitat koľko krát som sa usmial už len nad formulaciou vety od teba... Lebo vim že si to písala ty
A to aj napriek tomu že furt iba depkarcis.
****
Doma jít běhat se Sidem. Protože naposledy byl se mnou v neděli. Obíháme park a jeho už to moc nebaví. Při každé možnosti se to snaží zvrátit na cestu domů. Pokaždé míjím na lavičkách zevlit mladíky. Odpálí brko, pár cigaret, často psa po ruce. A říkám si, že je to škoda. Bavíme se navzájem. Já přemýšlím o jejich smyslu života a oni mě pozorují. Jsem ráda, že to tak nědělám, ale v zoufalství bych jim ho nejradši vytrhla a dýchala jen skrz to omámení.
Po asi 50 minuách a osmi kilometrech ho poslechnu. Vyběhnout do kopce a domů. Fůůů. A pozor. Ještě omdlít. Jen tak na moment. Pak ležet doma v chobě a čekat, až to *je mi hrozně špatně* přejde. Doma jen děti. Nejmenší a nejmilejší sestřička mě zachraňuje sklenicí vody.
Naši se vrací, mají stromeček (juchů) a nákup. A pro mě růžovou vůni od nike. A sestřička mě hned prozradí. Zas histerie, dohady. ....Nevím, jak z toho ven.
Pátek. Nový svetr, protože je mi zima. A nic, co by změnilo dny. Jen opakující se zprávy. Od lidí.
Ten Michal. V pátek volno v práci na vyřizování. Ráno odpálil brko...odpo něco vyřizuje. Autem. Benga, papírek, pozitivní test...do nemocnice na testy a sedět na policii. Příští týden cizinecká, možná ho vyhostí. Vybral si skvělý moment překvapení a trápí hlavně sám sebe. Je mi ho asi líto, ale stejně jsem mu nadávala. Protože to není smůla, ale blbost. Neměl řídit jak magor, jako vždycky.
Sobota. Probudit se ráno. Číst mail a pak zas spát. Nebo ležet. nebo tak. Mám přikrytou hlavu po prsa a nechci, aby se noc proměnila v den. Už budou dvě odpoledne? Ne - ne jak nechci další den. Pak vstát. Mít výraz na umření. Jít běhat s taťkou a se Sidem. na kopec do strašnýho bláta.
S Mamkou vaříme skvělý jídlo. Nakonec strašná scéna. Málo jíš, omdlíváš, jsi *********. Co mám odpovědět na otázku "co ti je?" když nevím, co mi je. Po křičení si opláchnu obličej od slz, umyju nádobí, vytřu. A jdu vykrajovat. Piju víno, fake smile k tomu a předstírám, že dokážu být dobrá. Ty výčitky o tom, že jsem razantně změnila chování...průběžně...že se mnou není sranda a že se to nedá vydržet...mě tak akorát rozbrečí. Snaží se mě dostat na kolena, nebo do nemocnice?
Kolko krát jsem četla *mám ťa rád?".
Upekli jsme spoustu cukroví. Zasloužéte si fotky, protože ke čtení tyhle vzpomínky moc nejsou. Děje se toho ještě tak o celé nadruhou. Hlavně v mojí hlavě. nerozumím tomu stresu doma, všechny nálady se obrací z hodiny na hodinu. Tlačí na mě zbytečně moc a zřejmě jen ze strachu. ale stejně je to nepříjemné. Mám jít pracoat za bar a už se nevrátit, abych si mohla sama se sebou v klidu trpět. A zapomínat na to při náhodných setkáních s lidmi, kde si to nechci ničím kazit.
Jak se to dělá, že je hlava přikrytá po prsa? A náhodou, čte se to dobře. I se na to kouká. Many cukroví.
(některý části mě hodně rozesmály.. ty víš proč. )
Objímací smutek..., hm, když objímá tak objímání zase není tak smutné, no budu to muset nějak promyslet! Ovšem ta fotka jídla je super, co to je za dobrotu? Myslím tu první fotku, domečky a vosí hnízda poznám! A že piješ pívo, to je fajn, vitamín Bé je třeba!
[3]: to se omlouvám, výčty dnů bývají náročné.
Duplikát na život...jako vše znovu. Hmm, nevím, teď nechci. Ale nedivila bych se, kdybych taky jednou chtěla. Asi protože bych věřila, že to tentokrát zvládnu lépe. (A to nemusí být pravda. Spíš není.)
[4]: ach, jak to pojmenovat? Vlažná salátek, hihi. Rýže, paprika, trochu cibulky, do toho teplá čočka, žampiony na másle osolené opepřené. Pak trochu oliv.oleje, rýž.octa na okyselení...zamíchat, ochutnat :) Navrch byla řeřicha, protože nic jiného zeleného nebylo :)
(tomu říkáme holčičí obědy)
[8]: Tak už to chodí, když je něco fajn, nějak hned se to pokazí. Myslím třeba při posezení s někým milým...
10Val O. | Web | 14. prosince 2015 v 11:11 | Reagovat
objímající smutek.. mně zas včera v posteli objímala temnota. všechny věci venku umřely a my jdeme pomalu k nim.
být jako clementine je vysilující. ale fialový vlasy ti určitě moc sluší.
11stuprum | Web | 14. prosince 2015 v 14:14 | Reagovat
[11]: Možná by jsi se mohl míň soustředit na rady do života. Celkově to už nedává smysl. Až přestaneš mít pocit, že jsem snad málo vděčná a nebo moc nemocná, až přestaneš mít pocit, že někoho vyléčí komentář na blogu plný rad od terapeuta někoho dalšího, tak se zas ozvi. Mezitím se vrať k random komentářům. Tohle ničemu nepomáhá.... Děkuju.
13soul-underground | Web | 14. prosince 2015 v 20:11 | Reagovat
Ten film jsem viděl... Chudák Jim Carry Tvl když tak koukám co všechno děláš a já na všechno seru. Si dobrá. Každému něco je.
Jak se to dělá, že je hlava přikrytá po prsa?
)
A náhodou, čte se to dobře. I se na to kouká. Many cukroví.
(některý části mě hodně rozesmály.. ty víš proč.