close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

What do you want from me?

27. prosince 2015 v 22:44 | D^ |  Černobílý svět.
Se zaseklým písmenkem F už nenapíšete žádné *uckit. Slečinka inprogress, díky, náhodo!

Aááno, každý pozná vánoční úvod. Ach, tak dobře, každý ne. Možná proto, že vůbec není vánoční. Zas jen paralelní.
Je neděle a já jsem na několik předchozích dní úpěnlivě zatlačila všechny myšlenky na povinnosti někam hluboko do nevědomí. Je neděle a já je pomalu odkrývám. Mám týden na dokončení úkolů na silnice, na technologie, na ocel. Hned první pondělí mám prezentaci z rekonstrukce památek, v úterý musím odevzdat trubkovou část na ateliéry, kterou jsem konzultovala jen jednou...jestli se tomu vůbec dá říkat konzultace (to zvládneš holka, klid), ve středu mám zkoušku z ocelí a současně vernisáž výstavy letního projektu, tak to jí asi nestihnu (přeci nepokazím tradici, že na ně nechodím? ale potkat znova hranatého pana architekta Kotase, hmmm....dala jsem ho přeci na hlavní vizualizaci a ani jsme se tomu spolu nezasmáli, škoda). Do toho dlužím práci, pořád jsem neudělala novoročenku a není mi dobře. Kašel, slzy a tak. Cítím se nespravedlivě a dokážu to říkat jen tomuhle pofidérnímu deníčku.




*tak se uklidníme něžnou melodií, ano?*

Mám v hlavě spoustu zpráv, který jsem tady málem nechala, ale asi to neudělám. Milý mladíček Radovan se mě občas snaží rozbrečet. Já se učím svoje NE a jsem v tom dost prkenná. Nerada bych někomu ublížila a v jeho případě se mi to zdá reálné. Nesnáším, když mě někdo klame, nesnáším, když to dělám sama. Ale nevím, jestli chápe. Jsem zaseklá. Ale starý voňavý gramofony se taky někdy zaseknou a přesto zas rádi nahodíte jehlu, protože to prostě stojí za to. Jen to gramofon nikdy nezvládne sám.
Chtěl by se mnou hrát jednou krásnou hru. Neví, že už na to nemám sílu. Straním se pocitu, že to bude zázrakem jiné, protože asi nebude. Já jsem schopná podlehnout, nejsem ještě úplně mrtvá. Ale vím, že po tom, co uvěříš...dovolíš to, přijde *another fucking morning* a ty máš místo vnitřností mixér, jen to neřekneš. Zbývá jen "aha" a odcházení. Protože tak to chodí. Víš, že to tak mělo být. Uhrát to, nechat jí uvěřit, odejít. Kdyby zbyla tma, je to dobré. Podle mě zbývá víc než tma.




Jako letošní zimní počasí. Byla jsem na první svátek běhat. Listy kolem cesty byly rozpadlé do černa a mě připadalo, jakoby mi lemovaly pohřební cestičku. Od kašle jsem vůbec nemohla, ale nezastavovala. Nejhorší kopec vyběhla na jeden zátah a trochu jsem chtěla, aby mi na vrcholu praskla cévka v mozku a bylo to. Jenže nic. Prostě jsem jen zhluboha dýchala. A zdravila lidi, které jsem míjela na jejich vánoční procházce. Na nebi byla zvláštní šedá. Jako by už všechno krásný padlo. A nebi zbylo jen něco, co nepřipomíná vůbec žádné počasí. Ani žádný pocit. Víte, lidi říkají "tohle počasí mi připomíná jaro" "mně zas podzim"...ale mně to nepřipomíná vůbec nic. Je to prostě úplně jiné. A úplně prázdné.


Povánoční ráno bylo o dost lepší. Předně se o to posaral Filip Topol, nebo maminka, nebo nezvyklá duha na tričku. Dárků jsem už před Vánoci dostala víc než dost, takže jsem si musela zakrýt obličej dojetím, když jsem polo rozbalalila to *jak mi to připadá děsný*...který jsem obdivovala někdy v létě, ale nikdy na to docela nezapomněla. Jen mě to ani nenapadlo. A ve chvíli, kdy to ještě nakonec mohlo být něco docela jiného, to bylo tohle a já to tušila. A nevím jak. Chci jen říct, že mám prostě radost. Není pravda, že si lidé dávají křečovité dary. Když se mají rádi, tak chtějí dělat radost. A tak jsem to ráno nevstávala a Filipovu knížku prostě přečetla. A nakonec jsem byla ráda, že takovou depresi čtu spíš ráno.

*říkám tomu "taška do metra", protože: PŘIPADÁ MI TO DĚSNÝ, ALE ZAČÍNÁ MI BEJT TOHLE MĚSTO TĚSNÝ*

*úryvek pro S. : Doma jsem si dopřál odpočinku ve velmi půvabném stavu, který lékaři nazývají bezvědomí.*


Zklamala mě jen sestra. Nevím, jestli to svět pochopí. Ale pracující dcera s příjmem architekta-eléva nemůže přijet po dlouhé době k rodině s prázdnýma rukama. Neříkám, že se to má přehánět, ale vůbec nic? Nějak se mi to nelíbí. Koupila jsem jí "punčochy na Melodku", když se teď rozhodla být taková drsná a cool, a další věci a mamka zas kabelku, kterou měla nakonec úplně plnou věcí. A nepřivezla nic. Ani obvyklý welcome present. Domů dorazila stejně jako já den před štědrým dnem a vyspávala kocovinu. Po dárečkách se přežrala až skoro do nemoci (nechápu proč) a tak celý další den vyspávala. Ani běhat, ani na procházku. Nic se sestrou. Další ráno odjela ještě s dárky k narozeninám v neděli. Téměř okamžité posty na facebook z Brna, aby svět viděl, jak jsme na tom spolu skvěle. Přitom se mnou skoro nepromluví. Nevím, jestli jsem naštvaná, nebo strašně zklamaná.

*ale aspoň mám pěkný boty a sobí dárečky*


________________________________________________________________________________________


Zase moc obrázků a žádné sdělení. Možná toho mám na mysli až příliš. Od kamaráda jsem dostala písničku darem. Už jsem jí slyšela milionkrát, možná pro ten text. Dost věcí už se stačilo zhroutit // většina zranění časem nějak přebolí // cesta je dlouhá a hodně se kroutíííí. Sestra mi doma položila divnou otázku: "A ty jako máš někoho, komu můžeš jen tak napsat?" Ach, ano sestro, doufám mám. Nebude to jeden člověk. Jsem vděčná, že to tak je. A chtěla bych jí říct, že by jí hodně pomohla, kdyby aspoň na malou chvíli zkusila nemyslet pořád jen tak a sebe. Ale nevím, jestli to má smysl. V ranění citů smysl tedy není...
I doma se mi vysmívají za pořadníky. Protože asi nedokáží za ničím, co se děje vidět to "JEN", který všude přisuzuju já. Hraje mi písnička kde zpívá *to that little girl searching for love*. Tohle už bych měla nějak zvládnout. Jenže já mám pocit, že je to právě to, co vůbec nezvládám. A do toho se děje až příliš příliš věcí. Potřebovala bych zstavit čas a uvědomit si, co je důležité. Jediné co vím, je čeho si vážím. Jen tak obětí, pochopení, mluvení. (Děkuju.)(Stejně mám pořád nevyřčený otázky.)

A někdy ...někdy zas o tom, co vlastně necítím. Malej roztomilej Radovan. Spojme ruce týhle sekty a přejme mu štěstí, on si ho zaslouží, myslím.

________________________________________________________________________________________

"Mně se tomu prostě nechce věřit. Říkáš mi krásný věci, chválíš mi moje literární pokusy, píšeš mi smsky do vlaku. Když se zeptám, co miluješ přijdeš vždycky s kouzelnou odpovědí. Nazýváš mě princem, směješ se a líbáš mě, když ti přinesu jmelí, točíš se. Možná tě neznám, nevím čím sis prošla, ale takhle se nechová někdo, kdo cítí jen smutek. Kde by se to v tobě bralo?

Možná je to spíš nějaký tvůj postoj. Možná te někdy někdo tak zklamal, že sis řekla, že už nic cítit nechceš. Bráníš se citům ze strachu, že to skončí stejně. Nepřipouštíš si, že můžeš cítit, nechceš to. Podezříváš ostatní, že k tobe nejsou upřímní a proto jim nechceš otevřít své srdce, jsi ale zároveň milá pro případ, ze se pleteš. Všechno pozitivní si bezprostředně spojíš s nečím smutným, protože ti zkušenost říká, že tam to nakonec stejně vždycky vede. Ale v tom nemáš pravdu! Rezignovala jsi na city a lásku, protože jsi uvěřila, že neexistují. Skutečnost je ale možná taková, že to byla taky tvá rozhodnutí, co tě do tohohle bodu přivedla. A teď stojíš před dalším a máš strach.

Poslouchej, ty jsi úžasná holka. Tvá rodina i kamarádi tě mají rádi za to, jaká jsi! Ne jen proto, že jsou to rodina a kamarádi, ne jen proto, že o tebe mají strach, že si treba ublížíš, ALE ZA TO, JAKÁ JSI! Bije to do očí, vždyť toho máš tolik co nabídnout. Už jen to jak jsi milá, hodná a obětavá. Jsi kreativní, píšeš, vedeš kolejní blog! Umíš člověku vylepšit den obětím. Umíš pařit a odvázat se. Hezky se s tebou povídá. Máš velký srdce a jsi nádherná!
A přestaň s tím tvým "něžný", "kouzelný" a neříkej, jak moc tě dojímám! Tohle nepíšu abych tě dojal, ani abych se zalíbil, ale ABY SIS TO UŽ KONEČNĚ UVĚDOMILA!!!

Nezáleží mi už na tom, jestli teď budeš chtít být zrovna se mnou, nebo ne. Řekl jsem ti kdo jsem, žádnej princ, žádnej pan dokonalej. ALE PROSÍM TĚ, NEREZIGNUJ NA LÁSKU!!!"

________________________________________________________________________________________
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lia Lia | E-mail | Web | 27. prosince 2015 v 16:31 | Reagovat

S tou sestrou mě to mrzí, to je poprvé, co byla taková? To by mě taky naštvalo, jak říkáš, aspoň normální "welcome present" by měl být. U nás v rodině to je samozřejmost. I kdyby to byla sakra jen návštěva obyčejná, furt máme něco s sebou. Kytička, čokoláda, cokoliv, natož na Vánoce. Hm, snad tohle moje potvora dělat nebude :D
A poslední slova mě hodně dojala. Kéž by to tak někdo napsal :D

2 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 27. prosince 2015 v 16:36 | Reagovat

[1]: Vlastně asi taková byla vždy...jen jsem to napravovala...(třeba jsem jí něco vrazila do ruky ve dveřích aby to tak nebylo). Už to nedělám. Její život. Ale mám jí ráda, je to moje sestřička! Mrzí mě to...
On právě tohle posílá...skoro každou noc. Asi už jsem na to moc zlomená. Potřebuju spíš kamaráda, ne obdivovatele. Doufám, že ho jinak nic moc netrápí, bude mít krásný život.

3 Val O. Val O. | Web | 27. prosince 2015 v 16:43 | Reagovat

mladičký Radovan vypadá jako moc milý muž, a taky říká pravdy či polopravdy. možná bys měla v jeho blízkosti setrvat a nemyslet na žádný následky.

4 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 27. prosince 2015 v 17:12 | Reagovat

[Smazaný komentář] galantně odejdi, prosím.

5 pavel pavel | Web | 27. prosince 2015 v 23:04 | Reagovat

Já měl taky takového lakomého bratra... to je tím u sourozenců, že co u jednoho převažuje, u druhého není. Bůh to tak vyrovnává jako při spojitých nádobách. :-D
Některé části tvého článku jsou krásně poetické, dovedeš si hrát se slovy, jiné zas pravý opak a to se mi pokaždé u tebe líbí.
Pofiderní deníček od toho je tak proč se omlouvat. :-D

6 Kaunaz Isa Kaunaz Isa | E-mail | Web | 28. prosince 2015 v 0:12 | Reagovat

Zvláštní. A zajímavé. Vzpomněl jsem si, jak jsem před pár lety také přijel k rodičům na svátky bez dárků. Tehdy jsem jim daroval krátké texty (většinou prozaické)... Od té doby kupuji raději knihy. Jsou opravdovější.

P.S. Reklama pod článkem nabízející čističku organismu mne trochu vyděsila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama