Dva týdny. A nic moc se nezlepšilo. Možná jsem zase omdlela, možná jen jednou. Všechny testy mám dobrý. Školní i doktorský. Zvýšené lymfocyty B značí zánět. (Asi v mozku.) Brzy se přijde na pravdu. Nechci být ta, o které se mluví za zavřenými dveřmi, tím spíš nechci vypadat, že na sebe upozorňuji. To je trochu zakletý kolotoč. A tak nic nikde neříkám. Jen, že je to dobré. A nevím, jestli je něco - krom Sida a sestřičky - ještě dobré.
Viděla jsem srdíčkového A. z minulosti. Přijel za mnou ke škole, abychom se viděli. Pořád doma piju ze skleniček, do kterých nechal vyrýt naše jména. #kýč. Prostě jsou jen dobré, nápis příšerný. Asi tak, jako naše setkání. Vím to je já, on ne. Tak jako nevěděl, že to písmo je příšerné. Přesto moc milé. Jako jediný pochopil, že darovaná květina má moc. Ale taky se nechal pozvat v Kabinetu na čaj. Vem mě ven, pak se nech pozvat. A řekni mi, že jsem "příliš samostatnej element". Ukaž mi svojí holku na mobilu. A můžeš si být jistej, že půl hodiny po roce prostě stačí. Ahój. Brečím v metru, protože do pokoje nemůžu. Nesou mi před očima zabalenou mrtvolu. Mrtvola pražského povstání. Chci usnout.
Víkend moc křiku. Moc. Věci, co říkat nemůžu, abych nepokazila vytvořenou lež, že d. má dokonalou rodinu.
Dva dny v Praze. Naplněný. Zakončený kolapsem bez peněženky. Bez peněz. A bez iluzí. Cítím se potrestaná. A zase o dost hůř.

Na koleji na stole leží papír s podivným obrázkem, který vím, že kreslíval M. Slovenský soused, už tam nebývá (nebydlí). Dost dětinská karikatura malýho zhulence, často mi to kreslil na nástěnku, když se vracel domů. Velký nápis *bol som tu, hej?*. A z druhé strany velmi malý *Milujem ťa?*. Pfchmcdsbnc. Nemůžete se ráno vráti z "není-to-rande" a nacházet takový vzkazy.
Peněženková kauza, nebo možná momentální stav chci-umřít-a-nikomu-do-toho-nic-není, mi kazí páteční výlet do Hradce. Nechci mít ještě negativnější pocity než mám. Ze železný rezervy odjíždím z prahy. Naneštěstí po cestě na metro potkávám O. Teprve podruhé tento semestr, a to bydlí ve stejném domě. Možná na mě chtěl mluvit. Možná, že chtěl použít míň nepříjemný tón. Možná, že jsem neměla sílu čekat. *Jdu pryč.*
Jsem doma a táta mi pouští písničku. Je fajn. Moc si neuvědomuje, že Sova je dep****? (oh, špatné slovo)
Kdo nechce dál vidět slunce, kdo nechce jít už mezi lid
Procházet městem, který dusí, čekat na smrt, kde je klid
Jít ven z tý džungle, všechny vazby odstřihnout
A nejsi sám, v noci nejsi sám, nočních ptáků je dost a dost
Tempo mýho těla je zhruba tak rychlý, jako tahle blues(rocková?) písnička. *Jen když si řekneš, že je všechno jedno, poznáš moc, jakou má noc.* I když běžím parkem. Je to jedno. Jsem vlažná a po tvářích se pořád ztrácí nějaká slza.
____________________________________________________________________________________________________
Fotky jídel milulého víkendu, protože pokusy s těstem jsou taky dobrá terapie. Možná taky proto, že mám tendence konec vždy nějak odlehčit...aby bylo o čem mluvit.

Focaccia s olivami...a takovej obídek, který neumím pojmenovat, ale je to zdravý.
Rajčata, ve kterých se ztratí vejce.
Když si kluk v půl osmé objedná buchtičky s krémem, má od toho sestru.
Trochu jsem podváděla, ale překvapila jsem sama sebe.
Byly moc povedené a to jsem je dělala poprvé, protože tady se to moc nejí.

Proč tolik lidí nejí olivy?







Olivy kazí žaludek. :)