Leden 2016

Něžné doteky hvězd, z konečků tvých prstů.

24. ledna 2016 v 0:47 | D^ |  Černobílý svět.
Dostat se z krize rovnou do radosti a neočekávaně klidného, hlubokého spánku a pak zase zpět do nočních můr, probouzení se v slzách a do deprese během několika dní, to není umění. Tuším, že to nebude jen moje specialita, aneb vítejte družino. Zase se chystám sepsat plačky, které od doby, co rodiče vynalezli třešňový svařák (to je asi hodinu - hodinu co jsem vzdala svojí víkendovou abstinenci), ponížila na neurčito. Třešně ve víně save the queen.

Řeknu vám, nikdy jsem nevěřila, že budu Virginii Woolfovou číst s radostí. Nebo spíš s porozumněním. Zároveň jsem pochopila, proč je to pro muže nečitelné a letmo vzpomínám Xaviera Baumaxu, nebo spíš Em Rudenka, který jí zahrnul do své vždy zvrácené poesie v době, kdy by mě nenapadlo, že to budu číst. Popravdě vzpomínka - slyšela jsem ji poprvé na koncertě v Děčínské knihovně, kdy už byl docela známý, ale ještě ne moc. Zkazil se až pak. Nebo jsem se napravila já, kdo ví. Tehdy byla zima a cesta autem nám trvala jednu dopravní nehodu.

Em Rudenko, Jan Werich, Jiří Voskovec, Virginie Woolfowá - Kdo já?

"Wer ich?" ptá se císařův pekař pekařova císaře.
"Voskovec," odvětí madam Tussaud
a na témže místě vstupuje do Temže,
jelikož jí bijí biologické hodiny.
Werich - syn pekařův, na svět přiveden císařem
si najímá Lakomou Barku a odjíždí na moře,
viržinko v koutku jako zkušený wulf.
Jak puká, viržinko vypadává z koutku úst do vody
oharkem nahoru a mění se ve splávek.
Rybář vytahuje Barku i s Werichem na břeh
a seznamuje jej se sochou Voskovce z rybího tuku.
Voskovec přitukává: "Tuk tuk."


[O tom jsem vůbec psát nechtěla.]
________________________________________________________________________________________________


Při čtení řádků Virginie, kterou jsem na období nemoci půjčila mamince, mě zachvacují takové *aha* momenty. Připadá mi, jakoby snad byla u nás doma a popisovala to. Doma čtu pasáže mamce a srovnáváme si názory. Připomínám Bety McDonaldovou, kterou jsem četla jako malá, na to její rezignování s láskou. "Bety, nevařte to tak dobrý, chlapi jsou prasata a snědí všechno..." Nevím, jestli to někdo četl. Jmenuje se to Vejce a já...a já to nikdy nedočetla, protože když jsem byla lehce za polovinou, nečekaně se to začalo probírat na základní škole a ta půvabná paní učitelka se nejdříve zeptala, jestli to někdo nečte, než mi prozradila jak to dopadne. #díky Naštěstí nejde o újmu, vzpomínky mám dostatečné i tak. Třeba ten proutěný nákupní košík, se kterým chodila na trh.

Poselství - alespoň pro mne poselství - těchto dvou žen minulosti mi říká, napovídá, že dobrá žena se pro svou rodinu dřív nebo později vzdá všech svých mladistvých snů na úspěch, a udělá to s láskou. A po zbytek života bude u mytí nádobí či pletení ponožek pro synka pana Sorleyho uhazovat satirické poznámky na to, čím není. A vstřebávat ty tisíce myšlenek v každé minutě, které už vlastně ani nepotřebuje. A bude jedním slovem dokonalá, (dokonalá pro někoho?), protože to tak bude cítit. A nikdy nebude ukřivděná pro to, co jí bylo dáno.

Pár vět z Woolfové. Převážně kniha plná VĚT.
(posměšně) "Co jiného chceš v knížce číst, než věty?"
"Příběhy. Ale ty tady nenajdeš."

#1: Líbí se mi rozpor mužského a ženského vnímání situace. Oba nesnáší něco, co dle jejich pohledu ubližuje. Pro mě odkaz na tisíc různých pohledů na jedinou věc, na jedinou banalitu. A na to, že jakýkoliv vztah je o toleranci a schopnosti sebereflexe. Dobrý vztah. (Uč se Doro, uč se.)



#2: Malichrnost člověka.


#3: Závislost.


#4: Odpověď na otázku, co dělá matka, když čte neklidnému dítěti pohádku. Overthinking, yes sir.



#5: Poslíček nebo sám velký Shakespeare? A na jakou stranu se postaví ten filosof ve vás?


#6: Zatleskala jsem sama sobě při přetčítání této pasáže matce. Stačí jeden pohled, ano. V tom nemusí být žádná nadřazenost muže. Stačí se zamyslet, ...jaká to asi musí být změna.


Jsou to jen myšlenky, které nejsou vyřčené. Letmo přecházející z osoby na osobu. Jsem uvnitř příběhu, aniž bych tušila, co se doopravdy v dané situaci děje. (*) Mám komplikovaného otce. Mám ho moc ráda. Má mě moc rád. A když křičí, klepou se mi prsty a žaludek mám někde jinde, než je obvyklé. Pořád potřebuje být doceněný. Z velké časti zaslouženě. Ale jeho pocit opaku je nebezpečný a projevuje se neočekávaně. Jen někdy. Spíš málokdy. Ale k tomu jsem došla po velmi velmi dlouhé době. A možná to ani není pravda. Důležité je snad jen to, že to nikdy netrvá dlouze. Tím myslím v řádu hodiny, je velmi prchlivý. Virgine mi v popisovaném vztahu částečně přináší odpovědi. A není to náhodou právě to, co literatuře hledáme? Odpověď na otázky vlastního vnitřního světa.
Díky, Virginie. (A díky Dane, jinak bych na to nepřišla.)
(Vlastně jsem nepřišla ani na to, jestli jsem chtěla tenhle odstavec zařadit před obrázky nebo za. Asi na tom nesejde, nesázím moc na to, že úryvky bude někdo číst. Ale já je potřebuju, kniha je půjčená.)

________________________________________________________________________________________________

Dál nic moc nepovím. Nadpis měly být dva verše básně. Ale necítím se bezpečně vypisovat verše, který mě napadaly (vždycky přichází samy nečekaně) v situacích, o kterých taky nepíšu. Ani o tom, proč mě v noci zalehává skříň a na ní člověk a já se nemůžu pohnout, musím se úplně probudit, abych přestala ronit slzy a mohla se pohnout. Proč cítím, jak mě příčel skříně, nebo čeho?, tolik dusí, že se nemůžu nadechnout? Někdy bych chtěla znát i odpovědi na vlastní sny, ale možná...možná, že spíš raději nechtěla.


A tak jsem nevěděla, co s pocity, proč vždycky způsobím, že osoby kolem mě se najednou cítí být hoší něž jsou, co dělám špatně a jak to vůbec změnit. Chtěla bych se rozdat v úplně jiném smyslu. A nalézat i řešení, ne jen odpovědi.
Trik s krycím názvem *upéct pár sušenek* nějak ztrácí na síle a účinku, přesto pořád běží. Slané krekry - zdravé podle receptu a jiné z vlastních pocitů. Ano - těsto z pocitů - podle mě o poznání lepší. Možná protože si tak nějak víc rozumíme. Zatěžkávací zkouška domovem je myslím za námi - výborný. Uvidíme, co řekne Praha. Potřebuju za odměnu obejmout. Tak na týden. A přestat mít strach.


Víte, je to jako v téhle krásné písni. Regrets... I've had a few, but then again, too few to mention. Takové ohlédnutí bych si přála. Přesně v té představě, kde věřím, že to jednou bude dobrý. A to se třeba nemusí podařit. Nikdy.

Mír a lásku, znáte to...


**Soule, tys zrušil blog? :( Co teď s tím vším, co bych ti chtěla psát do komentářů?**

Nevím co chci, ale nečekám, že to kdy budu vědět.

19. ledna 2016 v 23:59 | D^ |  Černobílý svět.
Plnění termínů na poslední chvíli je můj styl. Ne ani tak proto, že bych odkládala tolik povinnosti. Spíš jsem se naučila, že ať začnu jakkoliv brzo, nakonec ten stres v závěru přijde. Jen jiný, ale bude. Zdokonalovat lze do nekonečna. A tak alespoň interval trápení zkrátím a užiju si i jiný život, než důsledně pracovitý, svědomitý a ..."správný".

Takhle krizové situace sebou nesou jak deficit radost (ehm, oblíbené), tak deficit spánku. Značný. Jen sám o sobě nejvýraznější a přehlušuje snad vše. Vedlejší učinky jsou zajímavé, mohla bych dlouho vyjmenovávat různé neduhy a bolístky a divit se, kde se vzaly. Ztratí se "dospáním" a to nevím, kdy bude. Zn. pronajmu svojí postel. Tedy vlastně postele. Nepotřebuju je. Zájemci?



Čeho nikdy neubývá, jsou myšlenky. Tisíce nevyřčených, stále se někde rojí a mně nezbývá než je přijímat, nezpracovávat a dusit. Myslím na to, jak měním svůj život. Snažím se vystoupit ze své komfortní zóny trpitelky. Zase něco udělat, jako třeba péct ty koláčky. Jen zasvěcení poznají, jak významný je to krok. Není to pláč do polštáře. Tak obvyklý pláč.

Jsem už unavená z toho, kolikrát jsem se zklamala. Kolikrát jsem možná-milovala. (Píšu možná, protože milovat vnímám jako vyšší rovinu poznání, než to jen takhle napsat. Chtíč, touhy ani osamění nelze zaměnit za ten nejvyšší cit, kterého jsme -snad?- schopni. Když říkám miluju mango, nemyslím, že pro něj umřu. Ale že to třeba jednou opustím a přestane mě bavit jeho mátová vůně. Nebo když miluju lidi, neznamená, že mě většina z nich nesere. Když miluju hudbu, stále obdivuju ticho a když miluju les, bojím se všech těch brouků - zkátka je to jen použité slovo, nemusí tolik znamenat.)

A jsem už unavená tak moc, že jsem se rozhodla dopsat román o lesbický lásce. O ženách - holkách? - který by spolu snad nikdy neměli nic mít, ale zklamání je táhne jinam, přičemž fyzickému kontaktu se vyhnou úplně, protože fak*it, o tom to není. Nebo na to spíš nechci myslet, haha, netoerance. Dělí je příliš moc, hlavně postavení, spoustu let a charakter. Sbližuje je chuť vystoupit z řady? Nevím. Začalo to pod názvem Chápu a tak to zůstane. Chápu - nejzlejší slovo, jaké jsem na svojí ardresu inkasovala. Chápu, které mě také mnoho naučilo. Třeba to, že s muži je dobré mluvit narovinu. Ne to jen říkat, ale i dělat, dooprady. Protože žádný naznačování nefunguje. Akorát to mate lidi a nic tím nezískáte. Pramení z toho říkačka, že holky nevědí, co chtěj. Tohle *nevím co chci* neznamená, že se nemůžu v restauraci rozhodnout, jestli si dám těstoviny nebo kuskus (nebo kachnu se zelím, make it your way/whatver), nebo nejistotou, jestli jsem neměla vybratu tu světleší kabelku; toho druhýho chlapa; jiný kafe; jinej podnik...blah. Je to o tom, že neustále něco jen naznačujeme v domnění, že reakce bude úplně jiná. Že bude "holčičí". Jenže nebude, "on" není holka. Když řeknu nech mě být, nechá mě být. Nepřiběhne s pugétem růží. Když řeknu nechci, tak ok, nechci. A když řeknu - odejdi, nejsem pro tebe. Odejde. Moje věčné čekání na toho, *kdo se rátí, i když ho úplně odstrčím* (protože budu čekat opak), je nesmysl, který jsem si vecpala do hlavy jako nainí holčička. A nemusela jsem k tomu koukat na seriály, číst dívčí romány nebo časopisy. Stačilo prostě *nevědět co chci*, v plném pravém znění.

Možná nevím co chci. Ale už s tím nehodlám trápit lidi. A svojí nedospělou přestavu nechám jen pro ty dvě holky, který spolu nikdy neměly nic mít...



Ve stopách držet krok.

14. ledna 2016 v 22:48 | D^ |  Černobílý svět.
Přidala jsem se do družiny faketýrů a tak jsem řekla fak*it a nešla na zkoušku. Zvládnout zápočet na jeden den stačí. Svítí tolik slunce, že víc radosti ve mně už snad ani není. Hodina na telefonu, mluvení o mužích a jídle. Proč ten H. nedá pokoj a ...kup si pomelo. A avokádo.


Při nákupu jídla se musím soustředit. Abych neztratila cíl. Mířím na trh, který tam prostě není. Zmizel. Asi znamení a tak místo jídla kupuju čaje. A tulipán pro mojí M. Budeme se na něj dívat, až budeme pít skořicový čaj. Někdy je přátelství důležitější, než jestli se dneska najíte, nebo ne.

*Pane Tulipáne? ...voní to jarem (jako jarem, ne Jarem)*
_____________________________________________________________________________

Dnešek provází dvě věty. Ta druhá je: "Kevin mi to říkal, že jsi taková - okouzlíš a pak zmizíš.". A tak si říkám, že přes všechnu tu trávu je Kevin chytrej kluk. Nevím sice, jaktože na to došel dřív, než já, ale každopádně to vypadá, jako pravda. Poslední dny se vracím domu bez splínů, ale možná taky bez ničeho. S tím souvisí druhá věta. Že to nepoznám. Jak poznám, že je to ono? Nepoznám. Bude se to muset poznat za mě.

Mám se dobře.


*jak jako neumim?*

Pokud nedojde k úlevě alespoň na tři hodiny, je nutné vyhledat lékaře.

11. ledna 2016 v 22:41 | D^ |  Černobílý svět.
Jednou mi kamarád pověděl, že jsem taky tak trochu chlap. Nejspíš to nemyslel tolik upřímně a jen to tak plácnul po vyprávění jedné noci, kdy jsem si úplně nebyla jistá, co se vlastně přihodilo. Myšlenku jsem se snažila ze sebe všelijak vybít. Ten týden jsem neoblékla nic než sukni, nechala si otvírat dveře a při dvojsmyslných poznámkách veselého souseda se jen nesměle pousmívala. Poznání přichází v podobě jistoty, že svou podstatu neskryjete. Jenže tu pravou musíte v sobě teprve najít.


S kolotočem náhodných i plánovaných schůzek mužů a Dory jsem se rozloučila podobně snadno jako s vůlí mít všechny zápočty včas. Uvědomila jsem si něco, co bych si přála vědět od začátku dní. Všechno to, co je mi nepříjemné, že je toho moc a kde kdo je jak přes kopírák, chtíč, předsudky a zmatené předpoklady. Není nic milého na tom *pověsit si na každý prst deset*, i když jen na chviličku. Poslouchat, že jsem divná, protože přeci "každá by to chtěla". Bullshit, Paralelo. Už nemusíš nikdy poslouchat, co ti ostatní říkají. Když to tak prostě necítíš.


Týdny přemýšlím o tom, co je tolik přitažlivého na smutný holce. Zájem a interakce nikdy nejsou tak intenzivní, jako když vám kape z očí beznaděj. Ať skrytá nebo naprosto otevřená. Dostávám se nechtěně pod kůži konceptu dnešní doby. Lovení. Love-ní? Vezmu tě na schůzku, budeš jako princezna. Zasypu tě lichotkami, zaplatím ti večeři, opiju tě vínem …a splní se mi velkej sen/ že dotknem' se tělem a mineme břeh za břehem… Jo, asi tak to bude, jako v týhle písničce. Všechno je nějak popletené. Strašně rychlé. Chtít tě políbit hned na prvním rande. Protože tak se to dělá, ne? Když to neudělám, už se se mnou holka nesejdeš. Budeš si říkat, že jsem suchar. Vlastně za to vůbec nemůže. Možná se ti nedostanu pod kůži... tak aspoň pod tričko. A zvládnu to rychle, stejně tak rychle odejdu. Znovu se bude opakovat to samé schéma. Někde jinde, s někým jiným. Protože jsme všechno měli hned. Hned blízkost, hned partnerství, plnohodnotný sex, společné bydlení, hned láska. Možná i nechtěně vylhané Miluju tě se ztratí pod nánosem prachu společný lži, postupně se méně vracíš, pak poznáš novou jiskřící bytost, trochu to opláčeš, mávneš rukou a jdeš dál. Život začíná od znova a roky plynou.

____________________________________________________________________________

Povrchní řádky na téma. Který nerada probírám. A ještě míň ráda ho žiju. Nepíšu to proto, abych někoho urazila. Ale proto, že je mi nás líto. Možná nás doba špatně vychovala. Doufáme, že všechno tohle je správné, dokud neztratíme naději. Pánové si pořídí rychlý auto (+ - ekvivalent finanční situace) a holky psa. Nebo dva kocoury. Je mi líto nás lidí, sami jsme se vehnali do role, kde štěstí není. Není a proto ho tam ani nenajdeme. Tu pravou podstatu z prvního odstavce musíme najít někde úplně jinde. Někde hluboko v sobě.
Neztratit už ani den. Nemá smysl si říkat - já si užívám života. A užívání proměnit v návštěvy kaváren, marnotratné tlachání, procestování světa, stopadesátce na bench.... A pak je najednou třicítka na krku a my nejsme připravený. (Možná to tak není, protože prostě ještě není na krku, ale vězte, že mě to napadlo. Jdu a říkám si - budu nepřipravená?)



____________________________________________________________________________

Odmítání není moje parketa. Moje pocity se nutně podobají odpadkovému koši. Je mi líto, že se musím "zbavovat" milých lidí jen proto, že jsem nesplnila předpoklad zamilovanosti. Odsuzuju se tím k opakovaný samotě, protože nic necítím? Snažím se ptát a vysvětlovat. Co je na mě jinak. Přece vůbec nic. Všímám si, jak i kamarádi koukají skrz prsty, když se u dveří objeví někdo další. Nemám nic víc, než kdokoliv jiný, nebo ano? Jsem až příšerně nedokonalá. Nemám rovné nohy až do nebe, jako moje velká (i malá) sestra, ale odírám si kotníky bot, když jdu; nikdy jsem nebyla vyhublá, jak radí dnešní trendy (a jak se mi to líbí); pleť až k pláči pubertálně podléhá hormonům, že by každý mohl vypozorovat cyklus; pravé oční víčko mi padá a obočí zásadně neroste tak, jak bych chtěla; řasy nikdy nebudou xxl-length, jako v reklamě; mám pocit jako bych se v zásadní moment rozpláala a zeď a ....a takhle bychom si mohli jmenovat dlouho, ale byla by to nuda k uzoufání.

Vraťme se k životu. Chtěla jsem psát optimistický článek o nejlepším týdnu roku - s nadsázkou. Byl totiž první, ale mně (!*) bylo doopravdy dobře. V neděli jsem běžela trochu zmrzlou Prahou a musela to říkat nahlas, protože takový pocit jsem neměla měsíce. Dlouhý kabinetní mlčení s Mayem, kdy mi hlavou probíhá *vzpomínáš, jak se ohni zachtělo stočit se do klubíčka a vznikla země* se najednou zase promění v realitu, cosi ve mně se stáčí do klubíčka a roste to. A zaskočí mě to nepřipravenou, stejně jako třicítka na krku! Pak nezbývá, než probrečet den, kdy zemřel David Bowie, protože aspoň nejste tak nápadní.

Na tom prodlužování doby dožití něco bude. Dřív lidé umřeli během pěti minut na infarkt. Dneska skoro dva roky bojují s rakovinou.
Jako pietu pusťte jeho písničku někomu, kdo DB vůbec nezná.




Když jsem dopsala jvšechny svoje marný myšlenky, obula jsem svítivě růžové tenisky a vyběhla ztratit se do ulic. Viděla jsem spoustu míst, který znám i vůbec neznám. U krčské vodárny, hasičárna, zajímavá přístavba rodinýho domu, nová architektura Budějovické, tma na Zeleným pruhu, vilky na Podolí. It comes in waves. V temných uličkách mě požírají démoni noci, já jsem je viděla, už zbývalo jen to klubíčko ohně, který tam roste. Got a hole in my soul growing deeper. Já to cítím pořád, ten tlak, co se mě snaží zamáčknout. Slzy po tvářích. Spíš z ostrého lednového vzduchu. A to je všechno, o čem bych psala, kdybych na začátku neřekla, že se mám dobře. A mám. But the weight of the world getting harder to hold up. Jen hledám svojí cestu. Možná není nikde tam, kde hledám. Jen jsem udělala první krok a teď zbývá tisíc mil bez toho jednoho. Snažím se. Ale oni mě pořád někde dohání. I can't drown my deamons they know how to swim.

50 times i'm gonna change my mind.

2. ledna 2016 v 21:37 | D^ |  Černobílý svět.
i wish i was a little more delicate
i wish my name was clementine

*Sarah Jaffe - Clementine*


Co náš drží zdravé a šťastné na cestě životem? Kolikrát jste si takovou otázku vůbec položili?

Kdybyste mohli právě teď inestovat sami do svého nejlepšího já někde v budoucnosti, myslím vlastní reálné budoucnosti, do čeho byste vložili svůj - drahocenný? - čas, vaší energii. Kdybych čerpala jen ze spousty novoročních přesevzetí běžných lidí - jakkoliv mi jsou cizí a nepříjemné - největším cílem by bylo v konečném důledku bohatství. Spousty přání a cílů, které se točí kolem vynaložených financí. Další z marností by byla vlastní popularita, sláva, významnost.
Stále je nám vštěpováno, že jediným rozumným či reálným prostředkem je pracovat. Nejen na sobě, ale zkrátka trávit čas se svým zaměstnáním, posláním. Že tohle je správná cesta k dobrému životu. Push harder, push harder. Při pohledu na obyčejné životy, rozhodnutí, kterých se dopouštíme a to, jaký mají vliv na naše konečné prožívání, působí takové velikášské cíle velmi neuskutečnitelně.

Vlastně všechno, co víme o lidském životě jako takové, pochází jen z pozorování reálných příběhů. Z otázek, na co si vlastně vzpomínají z minulosti? Nakonec totiž obrovské množství toho, co se dělo, zapomínáme. Nehledě na fakt, že naše paměť je značně "selektivní"...a občas i dost tvořivá. Pamatujeme co chceme a dokážeme to i přibarvit k obrazu svému. Někdy je to až neuvěřitelné. Kdyby někdo studoval celý náš život - viděli bychom pak v tom obrazu sami sebe, nebo něco, s čím se nedokážeme ztotožnit?

(A možná, že to tak trochu mnoho z nás dělá. Kilometry zápisků z několika let. Kind of scary.)

---
V rámci přehodnocování dní, života, priorit v posledních týdnech...hodně přemýšlím o tom, co je podstatné. Rozhodla jsem se (možná i díky přičinění několika z vás), opustit život s lidmi, kteří mě táhnou níž, než dokážu udýchat. V čem ale tedy bude můj život lepší? Bude lepší, když budu doopravdy běhat nebo cvičit každý den; ráno zdravě snídat; nikdy nejíst večer; naopak jíst pravidelně; nepít alkohol; víc studovat; neplakat nad smutným koncem básníků v knihách; myslet víc na život než na trápení cizích lidí...snažit se dosahovat vlastních hranic? Co z toho způsobí, že se ráno probudím a řeknu si - ano, tenhle život je lepší, než jsi měla, Paralelo, děláš správně.


Ne. Já myslím, že tak můj mozek takhle nikdy nebude fungovat. I když budu běhat jak blázen a mít z toho radost. I když se postarám o zatoulaný kotě bez touhy ho ukrást; i když nepodlehnu cizí náruči jen protože je mi úzko. Vše je to jen o hledání štěstí. A to je podle mě nejnáročnější úkol, jaký jsem si dala. Jaký si dává každý z nás.

---
Harvardská studie psychiatrů vede 75 let výzkum hledající odpověď na otázku, kde se vlastně bere štěstí v životě lídí, pouhým dlouhodobým pozorováním konkrétních případů. Jak ho umocnit. A neztratit. Tušíte, že peníze a sláva to nebudou. I když spousta lidí tvrdí, že ve fiančním zajištění štěstí je. (Jistě, tak trochu. Máte kde bydlet, co jíst...buďme realisti.) Nyní očekávaná pointa: dobré vztahy jsou klíč ke štěstí.

Ach, tak ano. Samota je jed, který zabíjí. Ne nutně hned, jen je prověřeno, že izolovaní jedinci žijí kratší životy, než ti obklopení lidmi. (Možná protože jim nikdo nepodá první pomoc? - ehm, konec humoru.) Nechce se mi tomu věřit. Při slovech samota a osamělost se mi v hlavě vybarvuje obrázek starého japonce v opuštěném zeleném oceánu lesů, pod vrcholy tajemných hor. Jeho život je dlouhý, zamyšlený a ... zdravý. Nakonec to není tak zlá představa. Jenže takhle my nežijeme. Jsme nějak neútešně hnáni tlakem být někým, abychom se zavděčili někomu, komu se zavděčit ani nechceme, pro cíl, kterému nerozumíme. Je tak strašně obtížné najít sám sebe v týhle spletitosti? Možná ne. A kolik z nás to už dokázalo? Ráda bych si stoupla do (správné) fronty.

Čas máme pouze jeden. Osamělosti nás lidi jen tak nezbaví. Živě vzpomínám na své pocity odloučenosti obklopená lidmi. Můžeme být takhle neštastní. Vztahy přeci neměříme kvantitou, ale kvalitou. Někdy mám pocit, že na to zapomíná mnoho lidí. Jsem vděčná za ty, kteří prošli mým životem. I když nezůstali, protože mi pomohli uvědomit si, čeho si na lidech vážím a co pro ně můžu udělat já. V davu nikdy nemůžeme ukázat prstem na někoho, z koho dospěje šťastný člověk, spokojený se svojí podstatou, a z koho ne. Kdo propadne na žebříčku společnosti a spokojensot si změří počtem vypitých lahví.
Vím, že bych chtěla vyjít každičký schod do duševní pohody, abych nebyla jen tou holkou s "emoční prostitucí" na internetu. Abych mohla hodně dávat a brát si sama bez výčitek, co potřebuju. A také zjistit, proč je tak lehké brát a těžké dávat.

A co vy? Ve svých patnácti, dvaceti nebo padesáti. Jak často si uvědomíme, že ať už k nám je nebo byl život nespravedlivý, tak naše možnosti jsou prakticky nekonečné? Já zřejmě vůbec, funguju na opakování, motorově a novoroční noc trávím v hysterické křeči, které nerozumím a neumím jí (zatím?) ovládat. Jenže co když se jednou probudím, to stejné ráno kdy jsem měla blahořečit svůj život, a uvědomím si, že je všechno zlé jen proto, že jsem něco neudělala jinak?
Fifty times I'm gonna change my mind and now I'm feeling different. All that time wasted, I wish I was more delicate.



Zdraví člověka nelze změřit hladinou cholesterolu v padesáti letech, ale tím, nakolik jsou po těch letech spokojení se svými lidmi.


The good life is built with good relationships.
/Mark Twain/
[Thank you for bieng a part of mine. /Paralela/]