close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pokud nedojde k úlevě alespoň na tři hodiny, je nutné vyhledat lékaře.

11. ledna 2016 v 22:41 | D^ |  Černobílý svět.
Jednou mi kamarád pověděl, že jsem taky tak trochu chlap. Nejspíš to nemyslel tolik upřímně a jen to tak plácnul po vyprávění jedné noci, kdy jsem si úplně nebyla jistá, co se vlastně přihodilo. Myšlenku jsem se snažila ze sebe všelijak vybít. Ten týden jsem neoblékla nic než sukni, nechala si otvírat dveře a při dvojsmyslných poznámkách veselého souseda se jen nesměle pousmívala. Poznání přichází v podobě jistoty, že svou podstatu neskryjete. Jenže tu pravou musíte v sobě teprve najít.


S kolotočem náhodných i plánovaných schůzek mužů a Dory jsem se rozloučila podobně snadno jako s vůlí mít všechny zápočty včas. Uvědomila jsem si něco, co bych si přála vědět od začátku dní. Všechno to, co je mi nepříjemné, že je toho moc a kde kdo je jak přes kopírák, chtíč, předsudky a zmatené předpoklady. Není nic milého na tom *pověsit si na každý prst deset*, i když jen na chviličku. Poslouchat, že jsem divná, protože přeci "každá by to chtěla". Bullshit, Paralelo. Už nemusíš nikdy poslouchat, co ti ostatní říkají. Když to tak prostě necítíš.


Týdny přemýšlím o tom, co je tolik přitažlivého na smutný holce. Zájem a interakce nikdy nejsou tak intenzivní, jako když vám kape z očí beznaděj. Ať skrytá nebo naprosto otevřená. Dostávám se nechtěně pod kůži konceptu dnešní doby. Lovení. Love-ní? Vezmu tě na schůzku, budeš jako princezna. Zasypu tě lichotkami, zaplatím ti večeři, opiju tě vínem …a splní se mi velkej sen/ že dotknem' se tělem a mineme břeh za břehem… Jo, asi tak to bude, jako v týhle písničce. Všechno je nějak popletené. Strašně rychlé. Chtít tě políbit hned na prvním rande. Protože tak se to dělá, ne? Když to neudělám, už se se mnou holka nesejdeš. Budeš si říkat, že jsem suchar. Vlastně za to vůbec nemůže. Možná se ti nedostanu pod kůži... tak aspoň pod tričko. A zvládnu to rychle, stejně tak rychle odejdu. Znovu se bude opakovat to samé schéma. Někde jinde, s někým jiným. Protože jsme všechno měli hned. Hned blízkost, hned partnerství, plnohodnotný sex, společné bydlení, hned láska. Možná i nechtěně vylhané Miluju tě se ztratí pod nánosem prachu společný lži, postupně se méně vracíš, pak poznáš novou jiskřící bytost, trochu to opláčeš, mávneš rukou a jdeš dál. Život začíná od znova a roky plynou.

____________________________________________________________________________

Povrchní řádky na téma. Který nerada probírám. A ještě míň ráda ho žiju. Nepíšu to proto, abych někoho urazila. Ale proto, že je mi nás líto. Možná nás doba špatně vychovala. Doufáme, že všechno tohle je správné, dokud neztratíme naději. Pánové si pořídí rychlý auto (+ - ekvivalent finanční situace) a holky psa. Nebo dva kocoury. Je mi líto nás lidí, sami jsme se vehnali do role, kde štěstí není. Není a proto ho tam ani nenajdeme. Tu pravou podstatu z prvního odstavce musíme najít někde úplně jinde. Někde hluboko v sobě.
Neztratit už ani den. Nemá smysl si říkat - já si užívám života. A užívání proměnit v návštěvy kaváren, marnotratné tlachání, procestování světa, stopadesátce na bench.... A pak je najednou třicítka na krku a my nejsme připravený. (Možná to tak není, protože prostě ještě není na krku, ale vězte, že mě to napadlo. Jdu a říkám si - budu nepřipravená?)



____________________________________________________________________________

Odmítání není moje parketa. Moje pocity se nutně podobají odpadkovému koši. Je mi líto, že se musím "zbavovat" milých lidí jen proto, že jsem nesplnila předpoklad zamilovanosti. Odsuzuju se tím k opakovaný samotě, protože nic necítím? Snažím se ptát a vysvětlovat. Co je na mě jinak. Přece vůbec nic. Všímám si, jak i kamarádi koukají skrz prsty, když se u dveří objeví někdo další. Nemám nic víc, než kdokoliv jiný, nebo ano? Jsem až příšerně nedokonalá. Nemám rovné nohy až do nebe, jako moje velká (i malá) sestra, ale odírám si kotníky bot, když jdu; nikdy jsem nebyla vyhublá, jak radí dnešní trendy (a jak se mi to líbí); pleť až k pláči pubertálně podléhá hormonům, že by každý mohl vypozorovat cyklus; pravé oční víčko mi padá a obočí zásadně neroste tak, jak bych chtěla; řasy nikdy nebudou xxl-length, jako v reklamě; mám pocit jako bych se v zásadní moment rozpláala a zeď a ....a takhle bychom si mohli jmenovat dlouho, ale byla by to nuda k uzoufání.

Vraťme se k životu. Chtěla jsem psát optimistický článek o nejlepším týdnu roku - s nadsázkou. Byl totiž první, ale mně (!*) bylo doopravdy dobře. V neděli jsem běžela trochu zmrzlou Prahou a musela to říkat nahlas, protože takový pocit jsem neměla měsíce. Dlouhý kabinetní mlčení s Mayem, kdy mi hlavou probíhá *vzpomínáš, jak se ohni zachtělo stočit se do klubíčka a vznikla země* se najednou zase promění v realitu, cosi ve mně se stáčí do klubíčka a roste to. A zaskočí mě to nepřipravenou, stejně jako třicítka na krku! Pak nezbývá, než probrečet den, kdy zemřel David Bowie, protože aspoň nejste tak nápadní.

Na tom prodlužování doby dožití něco bude. Dřív lidé umřeli během pěti minut na infarkt. Dneska skoro dva roky bojují s rakovinou.
Jako pietu pusťte jeho písničku někomu, kdo DB vůbec nezná.




Když jsem dopsala jvšechny svoje marný myšlenky, obula jsem svítivě růžové tenisky a vyběhla ztratit se do ulic. Viděla jsem spoustu míst, který znám i vůbec neznám. U krčské vodárny, hasičárna, zajímavá přístavba rodinýho domu, nová architektura Budějovické, tma na Zeleným pruhu, vilky na Podolí. It comes in waves. V temných uličkách mě požírají démoni noci, já jsem je viděla, už zbývalo jen to klubíčko ohně, který tam roste. Got a hole in my soul growing deeper. Já to cítím pořád, ten tlak, co se mě snaží zamáčknout. Slzy po tvářích. Spíš z ostrého lednového vzduchu. A to je všechno, o čem bych psala, kdybych na začátku neřekla, že se mám dobře. A mám. But the weight of the world getting harder to hold up. Jen hledám svojí cestu. Možná není nikde tam, kde hledám. Jen jsem udělala první krok a teď zbývá tisíc mil bez toho jednoho. Snažím se. Ale oni mě pořád někde dohání. I can't drown my deamons they know how to swim.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 11. ledna 2016 v 22:54 | Reagovat

Sukni s nahoře bez? Tak to se nedivím poznámkám souseda. :D

2 pavel pavel | Web | 11. ledna 2016 v 23:00 | Reagovat

Máš pravdu, že každý chceme všechno hned a většinou to taky rychle zase pustíme. ;-)

3 May May | Web | 12. ledna 2016 v 7:13 | Reagovat

Vždycky je lepší bejt sama než ve špatný společnosti, remember that.
(a žádná holka nemá rovný nohy.. naštěstí. nevypadalo by to hezky.)

4 Val O. Val O. | Web | 12. ledna 2016 v 17:37 | Reagovat

měla jsi se dobře, z toho mám velikou radost. leave the dark in the dark, princezno.
myšlenky o lásce a všech jejích aspektech jsou pro hlavu tak tíživý. a když ji jeden má, tak ji oslavuje a chce v ní věřit; když ji nemá, dumá, jestli vůbec existuje, jestli v naší společnosti může vůbec fungovat. tak si říkám, že objektivita je v tomhle příšerně složitá, ačkoli bych se jí chtěla sama držet. možná je lepší si s tím nelámat hlavu.

5 soul-underground soul-underground | Web | 13. ledna 2016 v 22:18 | Reagovat

Slova, který nechceš říct, ale falešně je plácneš nebo jen nadhoníš, ti pak v hlavě zvoní několik minut nebo let. Je to hrůza. Už jsem si myslel, že to bude pozitivní, ale ujít 1000 mil bez jednoho kroku je sakra dálka... :D Chtělo by to tenisky měnící se podle nálady. Nelíbily by se ti, kdybys byla smutná. - motivace

6 Jana Jana | Web | 14. ledna 2016 v 9:54 | Reagovat

Tak já se domnívám, že být občas smutnou holkou může být pro muže zajímavé, můžou jí utěšovat a těšit se, že jí vykouzlí úsměv a rtech...taky bych to občas brala ...se zápočty včas je to těžký, tuším podle syna...

7 Berry Berry | Web | 17. ledna 2016 v 9:46 | Reagovat

Zaujala mě knížka, ze které jsou nafocené ty větičky - ta poslední je totiž neskutečně pravdivá. Přestali jsem se umět vypořádávat se smrtí, nechápeme ji. Neříkám, že ji máme brát jako něco běžného, ale společnost nám nedovoluje oddat se smutku kvůli někoho.
Myslím, že je krása a krása. Krása katalogová a krása originální. A ty jsi originální.

8 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 18. ledna 2016 v 21:49 | Reagovat

Jej, ale to byla náhoda, že jsem taky v článku parafrázovala BMTH! :D Přísahám.
Jinak k těm klikům: jak který svaly zrovna potřebuju. Poslední dobou spíš lokty u těla... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama