Únor 2016

Maybe i'll catch fire.

20. února 2016 v 17:28 | D^ |  Černobílý svět.


Záhadně jsem se vátila k týhle ne moc dobrý, úplně jednoduchý hudbě. Odpověď na otázku proč? je Melancholie. Možná se občas potřebuju zase najít v té na svět se mračící punkrock princess. Vůbec nevím, co jsem tehdy cítila. Krom naděje, kterou jsem v téhle podobě už zahodila. Nebyla dobrá, byla naivní.

Nejspíš jsem asi necítila nic. Je to dost možný. Strávila jsem spoustu času se svým vnitřním já, příliš tichá, uzavřená, navenek pobuřující. Dost! Teď jsem smazala spoustu vět vzpmínek, koho to zajímá. Je to asi stejně tak zábavný, jako informace, co jsem dneska uklidila. A že jsem pověsila černý prádlo.

Pojďme se vás zeptat - co by se stalo, kdyby se Země přestala točit?

Druhů fyzického i psychického dna je nespíš nespočet. I pocitů, smutků, trápení, pochyb, zoufání..... Ale nic není napořád. Ani dno. Někdy si myslíme, že se nám zastavil svět. Že jsme oběť a všechno je špatně. Mívám takový pocit, tedy mívala jsem. Ale vždycky jsem věděla, že je to nesmysl. Země se točí, je v pohybu. I já jsem v ohybu. Můj svět se zastavit nemůže. Jen nehnutě zírám - a to je vždy jen moje chyba. Nebo tvoje. Jo, tvoje taky. Pocit, který je pro mě současný je strach, že mě nikdo nezachytí, když nezadržitelně padám. A na to jsem zatím lék nenašla.

Všechny tyhle špatný chvíle....jsou úplně zbytečný. Řešení je vskutku univerzální.
Zrušit očekávání. Na sebe i ostatní.
Neprahnout po nemožný dokonalosti.
Přijmout přítomnost.
Říká se to snadno (a ještě lépe píše), ale jediný s čím bojujeme jsme my - nakonec. Je strašně důležité uvědomit si, že to co máme tady i teď, co prožíváme, i když se nám to možná nelíbí, je náš život. Není to čekání na zítra, na konec roku, na úspěch, na hypotéku, na zklamání. Je to jen další dneska....který jste právě promrhali čtením zbytečnýho článku. Gratuluju.
Takže otevřete dveře a vyjděte ven. Je tam pěkně hnusně - to je trest za to, jak se snažíte (na to jste si ještě nezvykli?). Řekněte mámě, že ten oběd uvařila moc dobře; zameťte po sobě bláto, co jste nadupali v chodbě; zavolejte svý lásce, nebo jí prostě najděte. A taky ....udělejte něco pěknýho, tenhle svět je zkaženej a potřebuje to.




odlehčení: odpolední rozhovor se sestrou /8let/

o Takže když si dá někdo za den 3 cheesburgery, tak musí pak....(počítá)...
x ..uběhnout 12 kilometrů
o Au.



Mávám vám z dálky.


My drain is pain.

15. února 2016 v 9:14 | D^ |  Černobílý svět.
Když jsem vybělhla v deset večer do podolských ulic, rozpršelo se. Opravdu nemám ráda, jak mi prší na nos, nebo fouká do očí, ale proběhnout se deštěm jsem si oblíbila. Přes kapky deště nikdo nevidí ty z očí.

I see, moje běhací playlisty jsou značně jiný od těch obvyklých.



Na příští semestr jsem se stala Buddym. Starám se o partu skotů, kterým občas nerozumím ani slovo; o mexičana, co se na cestě do sobotní společný hospody ztratil někde mezi kuchyňským nádobím se snahou vyslovit slovo palačinka a taky o černočernýho Nigga nigerce, který měl v popisu tohle.




Nutno přiznat, že je v poměrně pokročilém věku a přibral by mě jako čtvrtou manželku, kdyby to nevadilo. (kecám, ježiš) Na pokoji je trochu zmateně a každý se mě ptá proč tak dusno. Nemůžu asi už vtipkovat o pořadníku, nejspíš to každýho sere. Spolu se mnou. Holka s pořadníkem, co na velentýnský večer běhá v dešti. Nechápu, jak mi někdo může něco vyčítat.



Tak jo, konec plkání. Musím zjistit, jak to má můj Nigga se zápisem, až dneska provedeme tu operaci s pokusem o telefonování. A taky bych se měla učit. Potřebovala bych skřítka, který mi bude připomínat, že mám zítra zkoušku. Ahoj, skřítku.
Rozbila jsem zrcadlo.

A to včera H. donesl jedno obrovský. Čeho je to znamení?

Černé nebe nad městem voní deštěm.

7. února 2016 v 0:23 | D^ |  Černobílý svět.

Nevím, proč trpím tolik přerývanou nechutí k životu. Pohybuju se od nuly do mínus deseti. V noci do mínus sta, ale to se přes den vyrovná. Užívám si svůj život na nule a jsem si velmi vědomá toho, za co jsem spokojená. Za omračující pohled do slunce, který probouzí jaro. Za snahy, za radost. Za....já nevím, za co všechno. Vím, že nemám radost a nenávidím ten pocit.

Vždycky se strašně moc snažím, předstírám sama sobě. To vydrží nějaký čas. Pak se to celé sesype, domeček z karet jsem ani nestihla vystavět. A nic moc mě od toho nezachrání. Čtu si knížku o psychoterapii místo té vlastní, nenávidím násilí mezi lidmi a chci nemít strach darovat ledvinu někomu, kdo jí potřebuje víc než já.

Taky pořád dělám obědy, vytírám podlahy, venčím psa, před spaním brečím a peču dobroty. Na tom se nic nezměnilo.





Let's not pretend.

2. února 2016 v 1:14 | D^ |  Černobílý svět.
Na úvod bych ráda varovala, že tyhle zápisky ležely dlouho ladem. Že mnohdy nenajdete smysl a tak, pokud si vážíte svého času, dole jsou fotky jídel, tam mi pochvalte burgery a jděte zas žít. Venku už to začíná vypadat (ne zrovna dnes), že bych mohla vycházet ven s úsměvem. Mír, lásku a díky za přízeň.




Taky čtete více knih najednou více knih, žeano?
Tahle pasáž mi připomněla nehezký zážitek. Tehdy s Princem…né, že bych na něj teď nějak myslela, rozhodně míň, než on na mě, když každý den píše, ale spíš jsou to zajímavé vzpomínky. V takové té naší přátelské fázi *zachraň mě, umírám* se neustále řešily jen nemoci. Roztroušená skleróza se najednou nezdála být tak úplně jasná a hledali se příčiny. Byl par dní vážně odtažitý. Věděla jsem, že zase očekává nějaké výsledky a je z toho zhroucený. Pak mi asi dva dny před rozhřešením v smsce oznámil, že čeká na výsledky testu HIV. Po přečtení toho úryvku v knížce se mi vzpomínka oživila.
Nebylo v tom žádné zachraň mě. Bylo v tom - jsi si jistá sama sebou? Tolik útoku, pohrdání v celkem inertní zprávě. Když je nad nebe jasné, že jsi jediná, s kým jsem byl v kontaktu, hm? Asi jsem cítila spíš vztek. A nakonec i klid, že byl výsledek negativní - díkybohu.