Na úvod bych ráda varovala, že tyhle zápisky ležely dlouho ladem. Že mnohdy nenajdete smysl a tak, pokud si vážíte svého času, dole jsou fotky jídel, tam mi pochvalte burgery a jděte zas žít. Venku už to začíná vypadat (ne zrovna dnes), že bych mohla vycházet ven s úsměvem. Mír, lásku a díky za přízeň.
Taky čtete více knih najednou více knih, žeano?
Tahle pasáž mi připomněla nehezký zážitek. Tehdy s Princem…né, že bych na něj teď nějak myslela, rozhodně míň, než on na mě, když každý den píše, ale spíš jsou to zajímavé vzpomínky. V takové té naší přátelské fázi *zachraň mě, umírám* se neustále řešily jen nemoci. Roztroušená skleróza se najednou nezdála být tak úplně jasná a hledali se příčiny. Byl par dní vážně odtažitý. Věděla jsem, že zase očekává nějaké výsledky a je z toho zhroucený. Pak mi asi dva dny před rozhřešením v smsce oznámil, že čeká na výsledky testu HIV. Po přečtení toho úryvku v knížce se mi vzpomínka oživila.
Nebylo v tom žádné zachraň mě. Bylo v tom - jsi si jistá sama sebou? Tolik útoku, pohrdání v celkem inertní zprávě. Když je nad nebe jasné, že jsi jediná, s kým jsem byl v kontaktu, hm? Asi jsem cítila spíš vztek. A nakonec i klid, že byl výsledek negativní - díkybohu.
______________________________
*jídlo kolejní, tudíž kari rýže. chudoba. ale každý jí rád jí*
Víc lidí se nestydí za SoKO. Tak jsem se rozhodla taky. Běhací písnička. Zvlášní nálady. Dlouhej kopec, celý podolí, jen po schodech. Začátek u cukrárny a konec u televize.
I was seated by myself
And you came
You asked me to take your hand again
You told me if I'm nice We would be together
So I'm doing my best
But we're not
You told me if I'm nice
We would be together
And you would be nice too
But don't you touch me Cause it means so much to me
Let's not pretend
To be just friends
And don't hold my hand again
Don't break my heart again
Is there A place Where I can rest Without you in my head
Taky jsem si uvědomila jednu věc. Často v sobě probírám, jak vlastně působím na lidi z okolí. Co způsobuje, že mám pořád na koho mluvit. I naprosto cizí lidi se neostýchají se oslovit. (Jako třeba ta holka, co mi v týdnu řekla a pět korun na tiskárnu.)
Šla jsem zrovna na výsledky zkoušky do sedmého patra budovy A. Pěšky, jak jinak. Výtahy si nechávám na důchod a na podpatky. Co jsem si ale uvědomila? S kýmkoliv se čelně setkám, vyměním si letmý úsměv. Známe se? Asi ne. A co na tom sejde. Zrovna jsme se minuli a já se pousměju. Vůbec jsem si to neuvědomovala. Asi výchova. Vzpomínám, jak jsem ještě jako malá předškolní holka nepozdravila na chodbě panelového domu, ve kterém jsme tou dobou bydleli, jednu paní sousedku - asi protože jsem nevěděla, že je to sousedka. Následovalo obvyklé promlouvání do duše. Dospělého člověka ve stejném domě je nutné nahlas pozdravit, protože ať je to kdokoliv, pokud se pohybuje na stejném schodišti (výtahy...zase, tam jsem nesměla, protože by se mohlo nebo přihodit), se má v pochybnosti, že je soused. A ty ho pozdravíš. Kdokoliv tě míjí, se má v pochybnosti že je to milý člověk. A ty se usměješ.
*dárky domu jsou týden od týdne divnější. Instantní hummus jsem ještě nezkusila, to až se mamka uzdraví. A růžou vý japonský ocet? - to MUSÍŠ mít*
Ptám se co tady vlastně dělám. Na konci týdne už se těším domů, i když v praze opouštím něco, co mám taky ráda. Útěk? No možná.
Vikend bez učení je šance jak strávit vikend jako real woman. S vařením, prádlem, úklidem, vyjmenovanými slovy a odpolední procházkou. Proto budou následující řádky vystřídány příliš detailní fotodokumentaci poctivé stravy. Už žádný *jen sušenky*. Tohle je pracovní terapie v celé své kráse.
A říkám si, že bych měla dělat něco se svým věčným idealizováním domova. Buď si to nedokážu přiznat, nechci přiznat, nebo je to ve srovnání s jinym domovem malicherné. Nejspíš ano. Navíc svůj velmi komplikovaný vztah s otcem popsat ani nedokážu. Kolikrát je mi z křiku tak špatně, ale mám ho moc ráda na to, abych cokoliv vyslovila před sebou nahlas...na to, abych těsně před půlnoci ještě nevyžehlila trička na ráno a nesetřela naposledy podlahu. Hysterie. Zatímco se vzteky dívá na film. V kanceláři.
Jdu spát k dětem a maminka ke mě. Kulíšci asynchronně chrápou, oba. Jeden je trochu moc chlap a princezna má snad všechno nemocné a spíš se tak trochu dusí. Přemýšlím proč mi to připadá roztomilé. Přemýšlím, co mě v tomhle životě ještě může překvapit. ....vše, co si moje mamka prožila do 25 jsem vlastně jaky zkusila, jen jsem nerodila... "jen". Ale jinak jakobych už měla vše za sebou. Dokonce mám ucelené názory. Že se toho tady nevzdám, i když je to marný boj. Mohla bych už dávno žít jinak, ale vím, že bych přišla o všechnu blízkost s dětma. Toho bych se vzdávala těžko. Že by mamka byla sama. Duševně. To bych si neodpustila. Že bych si vlastně neodpustila způsobit jakékoliv zklamání.
Vím, mám na sebe velké nároky. A přesto se každý den dočkám výčitek, které s rozhodnosti oslíka Íjáčka polykám, abych je mohla analyzovat. Později a hluboce.
Následuje burgerový sobotní zážitek. Zatím nejlepší žemle, co se mi kdy povedly. Chybělo jen to quacamole (které má 18 důvodů, proč je lepší než chlap), ale opekla jsem k tomu plátky žampionů, i čedar se roztékal. Zdravá srava a nezabíjení zvířat je v nedohlednu.
*hmm...a pečené brambory. rozmazlování začíná*
*jsem na chytrejch stránkách četla, že burger se nikdy nemá fotit takhle rozkousanej. a tak jsem to právě udělala, jasný, ne?*
*a pak jsem jim udělala pohár, protože měly samé jedničky, protože rozmazlování je fajn a důležitý, když jste sestra*
Následuje nedělní super-multitasking. Během omezeného časového limitu připravit objednávku: Makové buchty. A k obědu Chilli con carne. A to je super dělat najednou, žejo. Bavilo mě to, i když jsem netušila, jak to dopadne. Dopadlo to tak že buchty chladnou, takže jsem je vyfotila. Když mě napadlo fotit chilli, už nebylo co :D #obsese
Asi mám nějak strach mluvit o tom týdnu. Pondělní noční můra po zkoušce byla zase zkouška ohněm. Prvních pět minut, kdy se nemůžu pohnout, ale už vím, jak moc brečím a nejde to zastavit. Chuť vyskočit z okna. Ohlédnout se o něm. Pak už se hýbat a stejně brečet. Fuj. A nejde to zastavit. A nejmilejší Radovat, který nikdy nespí ve dvě ráno a pod okny je dřív, než mi to celé dojde až do mozku. Chvíli čekat u topení, než to přestane. A loučit se. Zase spát.
Ve středu jít na rande domluvené od *před vánoci*. Hodně váhat, jestli jít, když je to jen jednou. Ale pak si říct, že když si z někoho pamatujete jen *jsem chtěl bejt režisér a takhle to dopadlo*. No, co říct. Rande to bylo. Otvíral dveře a platil pití. Taky to mohlo být i fajn. Kdyby to byl ten skoro-režisér. Ale, děti, rada - nechoďte na nezávazný večery s filosofem. Ach.
Člověk bez budoucnosti. Tu pravou zatím prospal přemýšlením o smyslu brouka a přikládáním tomu většího významu, než obvykle lidé dělají. Celou vážnou část o uprchlících se mi chtělo čůrat, tak si nic moc nepamatuju. Pak trochu uvolnění a nevímproč zase debaty o rakovině. Že naše mámy mají tu samou. Pak trochu politování...a pak - ahahaa - *víš, že mám přítelkyni?*. (No jasně že jo, přečetla jsem si to na fb, to mě naučil Olda...ah sakra, já vlastně ani nemám tvůj fb. No tak tto se prostě má v pochybnosti, protože dneska je to taková móda, zadaný kluci zvou holky na skleničku. Nasrat, kamaráde.)
Asi jsem byla nějak naměko. Odskočila jsem a při mém mravokárném monologu se mi zaleskly oči. Slzou. Pomyslela jsem na chudinku slečnu a měla jsem chuť mu dát facku.
A on jí nakonec dostal. I když jinak. What the hell - za chvíli spustil prvotřídní pláč. Normálně, na rameni Doře, tak hodinu. Asi jsem se nebránila větám o pohrdání. Bránila jsem se jen větám o tom, že mele sračky a měl by se nad sebou zamyslet. Toho zoufalého rádoby-režiséra jsem se zbavila až v 6 ráno. Rozhodl se totiž, že mě galantně doprovodí kolem půlnoci domů. Jenže se po cestě ukázalo, že to potřebuje spíš on. Chvíli jsem s ním vedla hluboký hovor v koupelně kolejí o tom, že mě to vůbec nezajímá, co dělá a on se snažil, abych si o něm takové věci nemyslela. Pak tam asi usnul. V 6 jsem ho raději vyvedla. Oh, dear! Potřebovala jsem tohle?
NE.
Ale možná je tu i malé-velké ANO. Při horších pasážích monologů z jeho strany, kdy se chtěl bavit o světovém míru, umění, dokonce o architektuře, o které jako o profesi, měl velmi pokřivené mínění, jsem si uvědomila takové to ...MOŽNÁ NEMUSÍŠ-fak*it.A to je pravda. Poslouchala jsem a dokonce reagovala tak, jak nečekal. (Protože si automaticky myslel, že jsem blbka, kterou po půlnoci vohne, asi) Ale musela jsem se usmívat. Usmívat, protože tohle už dělat nemusím. Uvědomila jsem si váhu jiných setkání, jiných pohovek, kdy tyhle pocity vůbec nezažívám. Jak moc jsem za ně vděčná, jak jsem za ně ráda.
Dřív jsem se hrozně korigovala. Ty jsi divná, tohle musíš. Musíš zapadnout do té formulace, kterou tady tenhle či onen člověk nahodil. A já to asi dokážu - tak trochu "vtělit se" do jejich představy. Jenže nemusím. Nemusím to dělat a to je strašně silný pocit svobody , kterou bych si dřív nedarovala. poslouchala jsem ty blitky a musela jsem se v myšlenkých usmívat. I doopravdy usmívat. Děkuju. Děkuju za to, že to vím. Děkuju děkuju děkuju.
Doteď mi občas píše zprávy. Chce být kamarád. Chce abych se netrápila. A odpustila mu jeho (dušenvní) zvrhlost. Ale víš co? I don't care. Je mi líp. Líp než tobě. A ty si tu bídu zasloužíš. A jestli ne, tak je mi to taky jedno.
(Dodatek je, co ho vlastně rozplakalo:
Za prvé ten den dělal mgr státnice. Dost na tom, že to naplánoval zrovna na tenhle den...nevermind. Skoro ho vyhodili - a to je přátelé voda na filosofův mlýn. Říct mu, že je vlastně špatný myslitel. To aspoň Princ byl (je?) na svý škole nejlepší z nejlepších.
Za druhé zjistil na fb, že si ho jeho přítelkyně umístila ve vztahu do kolonky *it's complicated*.
Můj komentář je, že to bude známým filosofovským problémem s erekcí, ale jsem slečinka, tak to tady vůbec nenapíšu. Jistě. Děkuji za schovívavost. )
Vyžití s otcem, šedým obdélníkem, je víc než náročné. Nevím z jakého důvodu o tom nedokážu mluvit ani psát. Moná bych musela mluvit hodně dlouho a psát by se to nikam nemělo. Přemítám, jestli má opravdu takový vztek, že jsem špatně uvařila čaj, špatně vytřela podlahu, špatně nakoupila. Jestli mu doopravdy dělá takový problém projevit vděk - třeba jo, bylo to dobrý. Nebo dík, že tady tak makáš. Hah. Můj den?
Spát o půl jedné. Vstát o půl sedmé, byt tichý. Udělat snídani dvojčatům, uvařit (špatnej) čaj. Probudit je. Doprovodit do školy, u toho vyvenčit Sida. Jít do města. pro občanku, pro řidičák. Vyzvednout balíček s jeho léky. Nakoupit maso a zeleninu na oběd. Domů vyběhnout pěšky - jiný kardio možná už nestihnu? Uvařit oběd. Kuřecí vývar s krupicovými knedlíčky a to, co je na fotce dole. Jasmínová rýže teď stejně nejvíc vede. Dojít pro děti s deštníky (A Sidem), protože hrozně prší. Nandat oběd. Odvézt sestřičku na výtvarku - konečně ukradený řidičák zpět. Vrátit se domů. Dát oběd tátovi, i když si neřekne. Protože on to neumí, asi. A vypne mi sporák při ohřívání, protože je bez dozoru a to je nebezpečné. Ach. Dojít mamce na poštu. Naložit brášku a jet vyzvednout sestřičku, pospíchat na atletiku, druhý konec města. Doprovodit je tam. Vrátit se do auta a dojet nakoupit. #jsemmatka Stihnout ještě procházku se Sidem. Zas je vyzvednout, doma večeře v kanceláři. Táta v kuchyni/obýváku spí. Vytřít nadupáno v chodbě. Zapnout pračku. Cvičit. Dlouho. Osprchovat se. (Neodepsat, promiň.) A pověsit tu pračku. Půjdu spát, je skoro jedna.
Má opravdu vztek, nebo nemoc. Kde jsou hranice vzteku velkého muže? A jak se to napravuje. Jak moc se vše proměňuje s dobra do hrůzy.
Tyhle pocity jsem měl taky když u mé kamarádky, potom co dávala krev, našli něco nejasného a dopisem ji vyzvali, aby přišla na nové vyšetření.
A od takových zakomplexovaných "filosofů" raději dál... netuší, že zrovna takoví muži ženám zrovna neimponují. Dobré papáníčko dokážeš udělat.
Pěkný blog. Škoda, je toho tolik, nedá se to všechno přečíst, ale tohle je fakt perla: "Sladké je lepkavé a snad se k ní cokoliv přilepí. Jenže to pravé se nelepí jen tak. Jen prach a špína a chlupy z kočky, to je hned."
To určitě někde použiju, jestli smím. Nebo je to převzaté z nějaké moudré knihy?
[3]: Tak přemýšlím, co je tohle za trik. To jsem napsala? (ok, mám se sebou problémy, tak odpust)
A taky to, že je toho moc. Běžně není, ale tohle je nějak časosběrné, potřebovala jsem si to uchovat, nic víc. Taky bych to nezvládla přečíst. Nedělám to zas tak často, tyhle kilometrový výpisky. Proto ten úvod :)
Já čtu zároveň tak 6 knih Jinak jsem článek přečetl úplně celej, je moc smutnej, mám rád dlouhý články celou dobu jsem ale přemýšlel, co na to říct a už vím. Jsi šikovná... podle mě potřebuješ pochválit Protože burger vypadá luxusně! Navíc moje nejoblíbenější jídlo!
Vlastně jsi mi připomněla, že čtu 3 knihy. Což mi připomnělo Gilmorky. Básně. Když nebudu mít náladu, povídky. Když nebudu mít náladu, životopis.
Máš strašně moc krásná jídla k nakousnutí. Vlastně nevím, na co mám lepší chuť, protože mi začalo kručet v bříšku.
Na jednom táboře jsem si posteskla (bylo mi asi 17), že jsem nespala, protože byla bouřka a nasáčkovaly se mi do stanu asi tři děti, tak jsem ležela mezi nimi na zemi a zespod začala prosakovat voda, takže jsem neměla kde ležet. Jedna chytrá matka odpověděla něco jako, však si zvykej, to tě jako matku bude čekat pořád. Mě nebylo ani 18! Tak na co si mám zvykat. Umět vařit je ale dobrá výchova. A vlastně nebudeme tak vyjukané z prvního dítěte, jak některé holky.
Tyhle pocity jsem měl taky když u mé kamarádky, potom co dávala krev, našli něco nejasného a dopisem ji vyzvali, aby přišla na nové vyšetření.

A od takových zakomplexovaných "filosofů" raději dál... netuší, že zrovna takoví muži ženám zrovna neimponují.
Dobré papáníčko dokážeš udělat.