Když jsem vybělhla v deset večer do podolských ulic, rozpršelo se. Opravdu nemám ráda, jak mi prší na nos, nebo fouká do očí, ale proběhnout se deštěm jsem si oblíbila. Přes kapky deště nikdo nevidí ty z očí.
I see, moje běhací playlisty jsou značně jiný od těch obvyklých.
Na příští semestr jsem se stala Buddym. Starám se o partu skotů, kterým občas nerozumím ani slovo; o mexičana, co se na cestě do sobotní společný hospody ztratil někde mezi kuchyňským nádobím se snahou vyslovit slovo palačinka a taky o černočernýho Nigga nigerce, který měl v popisu tohle.

Nutno přiznat, že je v poměrně pokročilém věku a přibral by mě jako čtvrtou manželku, kdyby to nevadilo. (kecám, ježiš) Na pokoji je trochu zmateně a každý se mě ptá proč tak dusno. Nemůžu asi už vtipkovat o pořadníku, nejspíš to každýho sere. Spolu se mnou. Holka s pořadníkem, co na velentýnský večer běhá v dešti. Nechápu, jak mi někdo může něco vyčítat.
Tak jo, konec plkání. Musím zjistit, jak to má můj Nigga se zápisem, až dneska provedeme tu operaci s pokusem o telefonování. A taky bych se měla učit. Potřebovala bych skřítka, který mi bude připomínat, že mám zítra zkoušku. Ahoj, skřítku.
Rozbila jsem zrcadlo.
A to včera H. donesl jedno obrovský. Čeho je to znamení?







Déšť je někdy super. Vlastně bych řekla, že většinou je...