Březen 2016

Ubožáci.

29. března 2016 v 11:11 | Paralela |  NA TÉMA...
Někdy mě doopravdy uklidňuje jen to , že co si píšou lidičky na svoje fejsbůčky vůbec nic neovlivňuje. Svoboda slova dá práci. Jednou někdo do rozhovoru řekl, že největší zkázou demokracie je všeobecný volební právo. Sice to byl člověk s militantně monarchistickými sklony, ale ve výsledku si až dnes uvědomuju, co je na tom pravdy. Po Praze pobíhají číňané s mávátky *ať žije předseda*- a to jim nikdo nebere, jen z toho má spoustu lidí radost. A stejně tak, jak vyčítá jedněm uprchlíky, který si zveme až do postele, tak by nejraději svoje lůžko přenechali rodince agresivních asiatů. Nevím moc jak se k nim stavit jinak než s nepochopením. Protože celá tahle akce přece není ekonomická, ale spíš geopolitická a tomu novému Maovi co zabíjí lidi přeci nejde o naše dobro. Edit Samotáři: Vůbec ne. Naopak.



*Ani nevím, proč s Daníkem ještě předstíráme, že si máme co říct. Tenhle agresivní mladý architekt, co vyrostl v tak morálně špinavém prostředí právníků zatáhlých do kdejaký nečistý hry, snad ani neměl jinou naději, než se prostě vyprofilovat v tuhle verzi sebe sama. Když vidím jeho agresi vůči lidem, vůči jinýmu přístupu, názoru, tak nejvíc nechápu, jak jsem s ním mohla kdy sdílet sprchu. #výčitky*


Je mi číňanů líto. Nevím, co z toho bude, nejspíš nic, ale uráží mě to. Nelíbí se mi, jak kvůli dvoum Tibetským vlajkám nastoupí pomalu URNA a na vysvětlenou dává, že člověk, jež je vyvěšoval by si mohl na tý lampě ublížit. Do toho se mě iDnes snaží přesvěčit, že, *Vejce pro komunisty* se jmény Vězňů svědomí by čínský občan nikdy neschválil, protože pro hanobení vlajky nemá pochopení. No protože by ho asi kurva zastřelili. Nebo alespoň zavřeli. Stejně jako kohokoliv, kdo si dovolí bojovat za svobodné volby. Je to náhoda, ale moje současná kniha je z prostředí Pekingského jara. Řadový občan nemůže být spojován s tím, za co se vydává společnost navenek. Ta jejich. Naše možná už taky.

Podle mě nejde vůbec o to, že přijela nějaká návštěva. Ta mohla dorazit na letiště, vládním speciálem na hrad nebo do Lán, tam si něco domlouvat a zase odjet. Stačily by dvě rudé vlajky na zánovní škodovce. Jde o to patolízalství. I s červeným svetrem.
Nevím, jestli v bodě, kdy se probouzím ke zprávě, že nějaký další Ibrahím právě unesl letadlo plný lidí, je ten správný moment prohlašovat do televize (byť čínské - spíš: co hůř, čínské, neboť bude mít větší dopad), že jsme konečně nezávislí na NATO (a EU). Ale to jsou jen moje hvězdný války myšlenek z hluboký noci, kdy nemůžu spát, protože mám noční můry a kloubní horečku. Spoustu věcí, mě trápí zbytečně. Nemůžu myslet na osudy jednotlivých rodin, když se jedná o zemi se skoro miliardou a půl obyvatel. Třeba to jinak nejde. Alespoň tak se mi to svět snaží namluvit. Že udržet rovnováhu tak velké země lze jen mocí, zabíjením, nespravedlností, utlačováním.
Aha.
Tak asi není potřeba velkých zemí pro lidi, ale velkých lidí pro zemi.

Nikdy bych nerezignovala nad lidskými právy. Ale jak řekl jeden moudrý mladík, než se upálil "Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí."


Podobnou měrou mě uráží, že myslivci - lidé, co zabíjí zvířata, protože je to baví (#Paralelaprotinorování) - můžou zavřít les na jak dlouho chtějí. A já tam nesmím. Nesmím do lesa. Ok. Svoboda. Děkuji.

*holčička a králíček*

Chci jen říct, v čase, kdy bych měla pracovat, že se tady dějí daleko větší sračky, než že přijel číňan do Prahy. Že by bylo dobrý nebýt vůči nim slepý. (A no vidíš holka, blog říká, že je to zas nějaké téma týdne - hm, nakrmíme systém.)

HOMO SAPIENS

28. března 2016 v 21:20 | Paralela |  Černobílý svět.
HOMO SAPIENS

Občas je to pěkná cesta MHD. Například dnes v metru jsem se bavil pohledem na jednoho spolucestujícího.
Na první pohled obyčejný mladík, zhruba v mém věku (takže vlastně stařík). Vysoký okolo druhého metru, pěstované strniště, upravený střih vlasu ztužený do účesu. Moderní dioptrické brýle. Na sobě měl polo tričko, chino šortky a polobotky bez ponožek tmavomodré barvy s bílou podrážkou (Fakt nedávám tenhle neduh dnešní doby, kdy sehnat boty s normální černou podrážkou je záležitostí hledání Svatého grálu). K tomu takovou tu moderní kabelku pro pány značky Prada.

Nuda. Ale pak jsem se na něho zaměřil více. Zaujala mě jeho kérka. Z pod rukávu polo trička mu koukaly... hmm... šupiny? Ano, ano. To jsou šupiny. Jo, to je rukáv a rukáv od brnění, přes které měl uvázaný ramenný plát štítu. Docela podařené a nápadité tetování.

Rytíř v metru četl Harryho Pottera, díl poslední, a soudě podle unaveného vzhledu stránek ho četl po několikáté. Jako záložku u stránky přidržoval kartičku karetní hry Magic: The Gathering a mě tak začal být pán ve zbroji sympatický, že jsem mu odpustil i ty polobotky bez ponožek. Jeho prsten, který klidně mohl být jedním z Prstenů od elfích vládců, už to celé jen dokresloval. Prostě pán typu "Ach jo. Být tak v jiném čase a v jiném světě."
Platonický heroik si všiml mého zájmu a trochu znervóznil. Jeho fantasy bublina splaskla, začal se kabonit, a jako by tušil, že jsem mu zprznil Hermionu, probodával mě pohledem avada kedavra.
Bylo mi to líto, a tak jsem k němu přišel a s co největším důrazem na projev pochopení jsem mu mezi všemi cestujícími řekl: "To je v pořádku, Legolasi, klid. Já jsem Darth Vader."

Nevědomí a já.

22. března 2016 v 12:00 | Paralela |  Černobílý svět.
Probouzím se s živým snem, jak registruju utečence z Afriky. Po prvním - asi čtyřicátníkovi s úsměvem - mě probudí vibrace budíku. S leknutím, že jsem vlastně v Praze, v posteli a za chvíli mám test. možná je to strašení, že bych měla dělat důležitější věci. V mým životě. Než se jen starat o to, jestli dostuduju.

Den se s nocí sešel a přišlo ráno. Pomaličku pokulhává, protože chřipkový stavy ho táhnou zpátky pod deku. Probouzí mě sen,, ve kterém moje sousedka dělá redukci z litru krabicového bílého vína zatímco já tam stojím u mikrovlnky a snažím se to pochopit. Usmívá se. A míchá. Jenže ve světě opodál se bojuje s životem a smrtí.

Žijeme ve světě, kdy si každý týden davy přebarví profilovou fotku na jinou vlajku, podle toho, kde to bouchlo? A za jak dlouho si na to zvykneme? Že dotknout se letiště, metra, klubu, restaurace, města...je prostě trochu adrenalin. Naučíme se důkladně loučit, protože vždycky to může být naposled?
Historie ukazuje, že na všechno si zvykneme. Přizpůsobivost lidí. Ani smrt je nezničí.






_____________________________________________________________________________


Dlouho jsem se neozvala. Dočetla jsem mezitím dvě knížky (jejichž útržků vás pro dnešek ušetřím). A taky jsem se s *FakyouSarah* a týmem mužů dostala až na třetí místo archi soutěže. Plodný víkend, ale práci za mě nikdo neudělal, tak mám nejen problém, ale i termín, nemoc a nedostatek spánku.

Nevím, co jinýho by bylo aktuálního než milion fotek obědů. Stejně všichni pochpili, že nic jinýho nedokážu.





Z kompilace je zřejmý, že jsme měli i fajn kolejní večírek, a kdyby H neby takovej hormon tak jsme se nemuseli ani hádat; že jsem vyzkoušela kapří tatarák; doma dělala rýžový závitky; připravila boží bramborový pizzy na školní workshop a mamce jsem koupila k narozeninám všechno na připravu sushi. Prostě obrázky. Obrázky máme rádi. Tak ještě pár skic z minulého víkendu na závěr. Až nedudu tak ubrečená z rýmičky, podělím se zas o svoje poetický myšlenky, trochu pošpiněný politickým procesem Pekingského jara ze současný knížky. Zdravím knihomoly i příšlušníky Brna a přeju všem hladovým hodně skvělýho jídla.






Ve stopách držím krok, ale cestu jako obvykle ztrácím.

2. března 2016 v 16:23 | D^ |  Černobílý svět.
Krok za krokem, střídat nohy po co možná nejpřímější trajektorii, při každém dalším kroku jemně zavadit kotníky vnitřní stranou, protože nic tak neodrazuje pohled jako dívka, co neumí chodit. Vzpřímená chůze, která sleduje jednu linii je dozajista přirozenější, než nahrbená studentka vyhazující špičkami do stran. Srdce pusté pocitů, hlava překypující myšlenkami. V těle podivný pocit na omdlení, už od rána. Takhle se vaše Paralela vrací domů hodinu po poledni. Hledat příčiny dnešní slabosti je nesnadné. Je to svědomí, nebo jiný psychický podnět? Fyzické to snad není, až na hormony. Ty jsou nevyzpytatelný. Na prsou mám deku a na hlavě mi sedí černej pes. Nemůžu dobře dýchat. Co s tím? Co by řekl můj terapeut? Jaké máte okolo toho pocity? Jaké máte pocity okolo včerejšího večera? Příhody, sny? Zkuste chvíli volně asociovat, najdeme příčinu.


*šílenost, co připomíná Esazlesa*

Není lehké usínat, když jsem se dnem neunavila. Příliš zima a příliš moc sněhu a bláta pro běh. Nerada si ničím růžové tenisky. Před usnutím na messengeru tři přesladká přání klidné noci. Ach. Uvědomění, že to není správné. Co víc, ve snu se objevuje spolustudent Jakub, kterého jsem před rokem v ateliéru snášela jen stěží. Velmi ambiciózní, chtěl bojovat a brzy pochopil, že můžu být soupeř. Přehrávala jsem ho alespoň v oblasti, se kterou nepočítal. Nezvládal dvojsmyslnost narážek, nechápal, červenal se. Libovala jsem si v tom, jak zmateně ztrácí pevnou půdu pod nohama. Dávat tím najevo, že mě jeho konkurenční boj nedojímá. Proč mi leze do snu? Navíc vůbec ne nevinně. Na co moje podvědomí reaguje? Tolik dní jsem ho neviděla, možná na přednášce, letmo. A nemám ho ráda. Pár minut po probuzení hledám interpretaci. Marně.
Tep stále zvýšený. Půjdu běhat teď za dne a možná se neplánovaně prospím někde vprostřed louky. Potřebuju se NADECHNOUT. A hodně zhluboka. Cítím, že největší tlak vyvolávám na sebe sama. Tíží mě nevysvětlitelnost toho, co bych chtěla. Nevysvětlitelnost hlavně pro mě. Možná podvědomě chci, aby můj život vedl někdo jiný, přesto se mi to nejvíc příčí. Esenciální otázka od afrického krále,od Niggy, hned při prvním setkání nad drahým obědem. Kdo jsi? Nezodpovězena. Nedokážeš to sama říci, nebo nechceš? Respektuju to jako tvojí svobodu neprozradit se, ale přesto, odpověď bys alespoň sama pro sebe měla znát. Vedle monitoru *řekni FAK*IT a buď dál úžasná* vepsané do sněžítka - vepsané do splněného snu. Ve výsledku působí víc strašidelně, než láskyplně, protože fak*it, já teda úžasná nejsem. Trápí mě, že nejsem; trápí mě, že všechno vě mně je nečisté. Že nedokážu na tu krásu adekvátně reagovat. Taky mě trápí, že mi není patnáct, abych pořád nepřemítala všechny ty podněty kolem a kolem, abych prostě jen žila a oddávala se NAIVNÍM JISKŘIVÝM POCITŮM. ANO! , mám strašnou chuť křičet. Křičet a brečet. Mám se skvěle, doopravdy. Moje sestra má dnes svátek. Mám tě ráda, vločko.