close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ve stopách držím krok, ale cestu jako obvykle ztrácím.

2. března 2016 v 16:23 | D^ |  Černobílý svět.
Krok za krokem, střídat nohy po co možná nejpřímější trajektorii, při každém dalším kroku jemně zavadit kotníky vnitřní stranou, protože nic tak neodrazuje pohled jako dívka, co neumí chodit. Vzpřímená chůze, která sleduje jednu linii je dozajista přirozenější, než nahrbená studentka vyhazující špičkami do stran. Srdce pusté pocitů, hlava překypující myšlenkami. V těle podivný pocit na omdlení, už od rána. Takhle se vaše Paralela vrací domů hodinu po poledni. Hledat příčiny dnešní slabosti je nesnadné. Je to svědomí, nebo jiný psychický podnět? Fyzické to snad není, až na hormony. Ty jsou nevyzpytatelný. Na prsou mám deku a na hlavě mi sedí černej pes. Nemůžu dobře dýchat. Co s tím? Co by řekl můj terapeut? Jaké máte okolo toho pocity? Jaké máte pocity okolo včerejšího večera? Příhody, sny? Zkuste chvíli volně asociovat, najdeme příčinu.


*šílenost, co připomíná Esazlesa*

Není lehké usínat, když jsem se dnem neunavila. Příliš zima a příliš moc sněhu a bláta pro běh. Nerada si ničím růžové tenisky. Před usnutím na messengeru tři přesladká přání klidné noci. Ach. Uvědomění, že to není správné. Co víc, ve snu se objevuje spolustudent Jakub, kterého jsem před rokem v ateliéru snášela jen stěží. Velmi ambiciózní, chtěl bojovat a brzy pochopil, že můžu být soupeř. Přehrávala jsem ho alespoň v oblasti, se kterou nepočítal. Nezvládal dvojsmyslnost narážek, nechápal, červenal se. Libovala jsem si v tom, jak zmateně ztrácí pevnou půdu pod nohama. Dávat tím najevo, že mě jeho konkurenční boj nedojímá. Proč mi leze do snu? Navíc vůbec ne nevinně. Na co moje podvědomí reaguje? Tolik dní jsem ho neviděla, možná na přednášce, letmo. A nemám ho ráda. Pár minut po probuzení hledám interpretaci. Marně.
Tep stále zvýšený. Půjdu běhat teď za dne a možná se neplánovaně prospím někde vprostřed louky. Potřebuju se NADECHNOUT. A hodně zhluboka. Cítím, že největší tlak vyvolávám na sebe sama. Tíží mě nevysvětlitelnost toho, co bych chtěla. Nevysvětlitelnost hlavně pro mě. Možná podvědomě chci, aby můj život vedl někdo jiný, přesto se mi to nejvíc příčí. Esenciální otázka od afrického krále,od Niggy, hned při prvním setkání nad drahým obědem. Kdo jsi? Nezodpovězena. Nedokážeš to sama říci, nebo nechceš? Respektuju to jako tvojí svobodu neprozradit se, ale přesto, odpověď bys alespoň sama pro sebe měla znát. Vedle monitoru *řekni FAK*IT a buď dál úžasná* vepsané do sněžítka - vepsané do splněného snu. Ve výsledku působí víc strašidelně, než láskyplně, protože fak*it, já teda úžasná nejsem. Trápí mě, že nejsem; trápí mě, že všechno vě mně je nečisté. Že nedokážu na tu krásu adekvátně reagovat. Taky mě trápí, že mi není patnáct, abych pořád nepřemítala všechny ty podněty kolem a kolem, abych prostě jen žila a oddávala se NAIVNÍM JISKŘIVÝM POCITŮM. ANO! , mám strašnou chuť křičet. Křičet a brečet. Mám se skvěle, doopravdy. Moje sestra má dnes svátek. Mám tě ráda, vločko.




Objímání. Kolik informací se dá z těch několika vteřin získat. A jak mocně se dá zanalyzovat.

*Strana 228 nabízí velmi blízký úhel pohledu. Nebezpečný, zdá se. Opatrně...*

*ekvivalent*

Možná bych se nad sebou mohla zamyslet. Přestat objímat lidi. Komu tím vlastně přináším dobré pocity. Sobě, nebo ostatním. Nevím, proč se moje mysl vrací k možnosti neustávající sebetrýzně odloučením se od okolí. Možná právě proto, že se to v mém životě spíš neděje. Když nechávám věcem volný průběh, jsem neustále *v kontaktu*. Já už ale netoužím být pořád někde s někým. Je to totiž tak snadné. A vůbec nic pozitivního to neznamená. (To si myslím teď, ne pořád.)
Jedno ze tří přání na dobrou noc je od poměrně vzdáleně známého. Je fajn občas promluvit s někým, kdo čte v metru chytrý knížky i když nechodí na fildu, neztratí se ve Freudově interpretaci a nebojí se něco říkat. Nemůžu se však zbavit pocitu, že všechno míří do stejného bodu. Aneb každý, kdo mě dočasně zná jen povrchně, mě bude považovat za divoce nespoutanou holku, co vám vklouzne do života na jednu noc a nebude to za nic považovat, navíc s dominantními sklony jako bonus. Chmm, opravdu to všechno na vás prozradí otevřenost a účes? A do jaké míry pocítíte zklamání z toho, že to není pravda? Snad je to potřeba, abych našla odpověď na nedělně-noční podnětnou otázku - Dora, who you are?




Čarodka, bývalá spolubydlící toho času studující medicínu v Plzni. Vždy trochu na hranici, vždy hodně jiná. Přivádí mě občas do rozpaků víc, než kdokoliv opačného pohlaví. Humor má úplně někde jinde, tohle je víceméně její vážná stránka. Nicméně ten chlap na Václaváku mě vážně obtěžuje. Jeho činnost je už od počátku pokleslá, nevím, jestli sám nepotřebuje terapie, když pokníkává jako miminko na lidi ve snaze něco vyžebrat. Miminka rozhodně nejsou taková. Neser mě a najdi si práci, **** !



Nemyslíte, že bych měla jen vařit? Je to uklidňující. Povznesení kokosovým mlékem vždy zabírá. Jediný problém je v jídle. Když vaříte jídlo, jíte jídlo. moje tělo není uzpůsobeno na příjem kalorií. Škoda, umím je komponovat do krásy.
nedělně noční diskuze s Niggou byla zvláštně matoucí. A neplánovaná. Tedy, alespoň ne z mé strany. Čekal do úterý na kolej, tak zatím pořádil hotel. Sinkulova, říkal. To je kolej na dejvicích, asi tam ulovil hostelové lůžko, říkám si. Omyl. Silkulova je i ulice. Asi tak 5 minut od koleje - té mojí. *Coincidence*, omlouvá se. Ale věří mu to někdo? Spousty spousty otázek, které přijímám. Odpovídám, protože anglicky mi to nepřipadá tak prozrazené. To si uvědomuji až později. Kultury jsou rozdílné, pro mně nesmírně zábavné se něco dozvědět. Dozvídám se ale spíš naprosté intimnosti, protože já otázky nekladu. Nechávám lidi říkat, co chtějí. Je to zvláštní, ale s člověkem, kterého asi budete znát jen po dobu následujících 4 měsíců, si můžete dost věcí ujasnit. Ovšem informace, že jeho sexuální uspokojení potřebuje časovou dotaci osmi hodin mě značně vytrhává z koncentrace. Neumím si vybrat mezi *feel sorry* nebo *amazing*. Chápete to? Hmm. Stop. |||| No, komplikuje mu to život, i když se zdá, že by to mohlo být naopak. Životy jsou krutý, tak pamatujte, že každý jediný kolem vás bojuje. S něčím. S někým. Se sebou.

Představuju si, jak v tom jeho africkým zámku, co postavil, vedu podnik evropských chutí, spousta jídla a nulové obchodní zkušenosti (pokud nepočítám snahu udat přebývající lístek na koncert) a tchýně temnější než barva mýho kabátu. Nikdy nepřestávám vizualizovat možný životní situace. Který se náhodou objeví. Náhoda, nebo znamení? (A není to znamení? jako čeho? No že bychom se měli vzít, třeba. #Samotáři)


Nevím, proč by jednoduchá náhoda měla být taková hrůza. Proč musí být nazírána jako něco jiného než náhoda? Myslím, že je jen spoustě lidí tolik nepohodlná představa čiré nahodilosti života, že hledají útěchu ve víře v určité formy kosmické propojenosti.

*květiny k svátku pro případ, že by vás řádky uvedly do stavu zmatení*


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 2. března 2016 v 16:49 | Reagovat

Taky mi s tím kňouráním leze na nervy i když mi neříká pusinko. :-D A když se ptáš, mám skutečně hezké pocity z včerejšího večera. Mně stačí docela málo. :)

2 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 2. března 2016 v 16:51 | Reagovat

[1]: Jo! díky, je to idiot. Tvoje přímočarost, je to pěkné. Neohlížet se a být, asi ano, že?

3 pavel pavel | Web | 2. března 2016 v 16:52 | Reagovat

Vaření je druh meditace a taková dýňová polévka s kokosovým mlékem je přímo nivána. :-)

4 stuprum stuprum | Web | 2. března 2016 v 19:09 | Reagovat

Sám v sobě se ztrácím. Kňučím a vzdychám, jsem prostě slaboch...

Ale to jídlo vypadá neuvěřitelně! Až na chuchvalec trávy! Boží, máš hvězdičky!

Už mi kručí v bříšku, vař mi!

5 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 2. března 2016 v 20:36 | Reagovat

[4]: ten chuchvalec je rukola drahý :D, to není předmět doličný!

6 Radovan Radovan | 3. března 2016 v 23:07 | Reagovat

Málokdo o sobě s plnou vážností a nahlas prohlásí, že je prostě úžasný. A když ano, potom to často není známka zdravého uvažování. Je normální o sobě pochybovat, říkat "já teda úžasná nejsem". Jakmile jsi ale úžasná v něčích očích ... v očích někoho, kdo ti není úplně lhostejný ... potom je to než stoprocentní pravda. A je to pravda minimálně tolikrát, kolik kolem sebe takových očí máš. Řekni fak*it svým pochybám.

7 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 5. března 2016 v 22:22 | Reagovat

První část textu - bezkonkurenční, hluboká. Díky za ty podněty k myšlení...

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. března 2016 v 12:44 | Reagovat

Tyvole, taky furt objímam lidi. Už je mi to jasný... :-D

9 Val O. Val O. | Web | 7. března 2016 v 18:39 | Reagovat

ten mim je creepy af.
a tolik otázek je na jednoho člověka až příliš. trápení je příliš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama