Květen 2016

love is using your first name in the poems that I wrote

29. května 2016 v 23:21 | Paralela |  Černobílý svět.
Umřel nám kocour.

A nad jeho hrob zasadila jsem růže
chodím se tam koukat
už sedm let čekám
až květy naučí mňoukat.

Nejspíš si pořád zvyká
že se mu hlína nepoddá
že na nebe
se nejlíp kouká ze zespoda.

Co noc, to nový ticho
s dalším ránem v závěsu
nevidí konce
nebeskýho přívěsu.

Smutná je samota
lepší je štěstí sdílet
nepohřbívejte kamarády
na tomhle světadíle.

Umřel nám kocour
a já nad ním sekám trávu
byl támhle vlevo
nebo víc v rohu?

Lepší než mohyla
je navždycky shořet
nemuset být živinou
okrasné floře.

Nechci ležet pod drnem
na obličej hlínu
pomalu si zvykat
na kořeny v klínu.

Všechny cesty z rakve
už nikam nevedou
občas tě někdo poseká
a proleje vodou.

Náhrobek je přítěží
monument smutku
všichni jsme v prdeli
mávnutím proutku.

*Sekat trávu musím já, protože jedině tak
nezemře většina sedmikrásek,
alespoň prozatím, ale
sekat nad hrobečkem je beznědějné.
Posekali jste taky?*



Můj hrob
a moje pýcha
moje srdce
co pro tebe dýchá
tvůj odraz v zrcadle
s přiznáním malosti
leskne se odevzáním
loučí se s hrdostí
Nabízej
co sám chceš dát
slibuju
že se nebudu ptát
jediný dvě slova
co říkají se tiše
prach z pocitů
víří křídly v břiše.






Paralelin dokonalý život.

28. května 2016 v 20:28 | Paralela |  NA TÉMA...
Dočetla jsem se, že vizualizace je dobrý nástroj k hledání štěstí. K plnění snů a hledání cílů, kterých se nám nedostává. I když si to vážně přejeme. Teorie říká: žádej, věř, přijímej. Taky se ti to nezdá? Nojo, přesně tak.

Chybí tam něco jako - ale makej na tom, bejby. Nic nepřichází samo. A složitost úspěchu v čemkoliv vede ke skepsi, depresi, odmítání, pesimismu. Protože to je snazší. Když bych teď vynechala desítky vět, které nic nového k teorii nepřináší, znamená to, že každý den strávím nějaký čas meditací, abych si navodila pozitivní myšlenky a přiměla svoje tělo, svoje já, k optimismu. Hned jak se mi to podaří, už to půjde skoro samo. Nojo. Jenže není to snadné. Často dokážu jen tak sedět a představovat si, jak to všechno bude fajn a super, jak všechno to, co se možná děje, se promění v něco hmatatelnějšího a pozitivního. A pak mě probere škubnutí - jakože co to děláš, nohama na zem! A jsem zpátky. Ve svý obvyklý agónii s nechutí vnímat cokoli, i to že dýchám.

S přihlédnutím k dochovaným materiálům.

23. května 2016 v 19:10 | Paralela |  Černobílý svět.
Ve snaze vyhnout se důsledkům prudkých změn nálad (a taky učení, žeano) se odhodlávám trochu urovnat knihovnu. Při páteční cestě autem do Prahy už jsem si dovezla většinu svých věcí z koleje a s tím i novou várku knížek (z antikvariátů). Taky jsem lisovala archy pauzáků, takže hodně velkých, a především těžkých, knih je vytahaná na stole. Většinou encyklopedie, staré manuály na programy a knížky o architektuře, umění a fotografii. Přes všechnu jistotu, že jsem všechny vytáhla z jedné police, nechápu, proč se tam zpátky nevejdou. Někde je chyba. Já jsem chyba.

Uvnitř práznoty.

22. května 2016 v 20:33 | Paralela |  Černobílý svět.


Včera, dneska, nejspíš i zítra. Pořád stejný, mizerný pocity. Byla jsem strašně nabitá, abych to dokončila a odevzdala. A jasně, pořád není konec, i když portfolio už se válí ve škole. Budu ještě dělat plakát a lepit model. A hnusnou zkoušku v pátek - viz vzkaz ze školního sdílecího portálu:



Oukej. Kreténi forever. Trápit se na konci je asi potřeba.

Nemění to nic na tom, že moje pocity jsou špatný. Je mi to jedno. Chci jen spát, brečet a poslouchat Scratches. Ale
snažila jsem se. V neděli jsem pracovala - každý to dělá, ne? Vždyť je to jedno, co je vlastně za den. Vdyť je to jedno, který den probrečíš.
Který moje pocity jsou opravdový?
Který jsem já?
Ta energie nabitá cílevědomostí na straně slunce, nebo zoufalost se sebelítostí na straně měsíce? Možná žádný znich.
A na tom jediném záleží. Bydlím někde na odvrácený straně měsíce. Je tam tma a jste tam sami.



A Tvůj den?




První věta, kterou jsem si na internetech přečetla:

Mějte důvěru k životu.

Druhá věta, kterou jsem si na internetech přečetla:

Vše, co si dovedete představit, se vám stane.

Ještě jednou slunce vyjde. Bolezboř.

18. května 2016 v 19:08 | Paralela |  Černobílý svět.

Měla bych začít s přestáváním být zatraceně divná.
Čím víc jsem unavená, tím větší jsem kritik.
Každý den kupuju energeťák a jedno jídlo. Včera jablka, dneska oříšky. Oříšky jsou super, nahradí spoustu věcí. Třeba oběd, večeři a tak.
Myslím, že začínám mít teplotu.
Mám na sobě pořád ten svetr a ponožky.
Dneska zase nebudu spát. Vím, že to nikoho nezajímá.
Už mě to přestalo bavit. Nechce se mi tunit vizošky.
Teď dělám interier a pořád mi chybí všechny zprávy.
Na škole je spousta divných lidí, co už to mají hotové a vytištěné.
Dneska jsem potkala spoustu úplně stejně zhroucených lidí. Přestali jsem si říkat "dneska nevypadáš dobře". Všichni pořád nevypadáme dobře.

A abys věděl, je to vážně krásná báseň. Sdílím kus pro nás. Připomíná mi tuhle.

Každodennost
má svůj řád
A když ti štěstí nechce dát
už ani kus
Tak zazpívej jí blues
Tak zazpívej jí blues
A když žiješ v domnění
že tě dívka vymění
má jiný vkus
tak zazpívej jí blues
tak zazpívej jí blues

Ještě jednou
někdo přijde
Ještě jednou
slunce vyjde
Ještě jednou
jedno přání
vyplní se
pak znenadání

Když se ti hlava zamotá
že tě tíží samota
no tak zkus
a zazpívej jí blues
tak zazpívej jí blues




Není mrtvá, jenom nedýchá!

17. května 2016 v 2:39 | Paralela |  Černobílý svět.


Brzy to bude //brzy to hlavně musí být// a pak už to bude zase normální. Deset důvodů proč nepíšu naplním hravě a navíc je přebiju novinkama. Ale hlavně nezapomeňte, že jsou mezi náma všude úžasný lidi. A taky kreténi. A že se klidně můžou stát katastrofy, jako třeba že králíček přeskočí na druhou stranu plotu /mávám ti, Lojzíčku, pozdravuj Dedíka!/, nebo....aaaach, tady se mi chce dát smutnej smajlík, i když je nemám ráda. Instantní slyzy na tyhle ztráty. Nevím, proč odcházíte, chlupáčci. My vás tady potřebujeme...

hejhou, kdo taky sedí v květnu ve svetru a teplých ponožkách?

Možná jsem úplně bez citu a bez extáze, ale zas je 2:35 a já bych potřebovala kokain. Ale což, mezi lidma tady...jako tady, virtuálně...asi o takových momentech nevtipkujeme. Znáte to, nekupujte drogy, staňte se slavnejma a budou vám je dávat zadarmo. #workingonit

Mír & lásku & sebezapření!




Každýmu podle jeho přání.

2. května 2016 v 22:03 | Paralela |  Černobílý svět.
Opilý sny jsou divný. Vždycky hodně rychlý a všechno se v nich motá. Stejně jako moje hlava. Ale divnější jsou nemocný sny. Když jsem odpoledne po spolknutí jeden a půl milionu superhrdinů Penicilínů zas neplánovaně usnula, poprvé jsem se probudila právě ve snu. Velkej autobus, málo sedaček, všude deky a spacáky a hodně lidí. Smála jsem se něčemu s M. od vedle. Chtěla mi zabránit abych nahrála něco na její profil, a jak je to trapný, tak to byla ohromná zábava. Spala sjem dál a vidím, že asi metr odemě se probouzí něco chlupatýho. No, nebyl to Sid, ale malá opička, která vypadala moc krásně. Hned se ukázalo, že to není opička, ale malá černá holčička, vedle ní ještě jedna větší, tak tříletá, která už vypadala víc jako holčička než jako opička. Upoutalo mě jak je krásná. Řekla jsem si - tu chci. Otevřela očíčko a smála se na mě. Závan něhy nad krásou a roztomilostí v tmavomodrých šatičkách zachumlaných v dečkách, kterou nelegálně převážel do čr - nikdo jiný, než knírač Dominik Feri. Tradá. Okamžitě pochopil. Znamená to, že jsem jsem se ocitla v jakýmsi nelegálním buse přes hranice a že se v mým angínovým snu profiluje: vzpomínka na párty, kdy jsme M. nahráli Honzovu holou prdel jako gif místo profilovky; že potřebuju spát; chci odjet někam daleko od problému *bakalářka*; mám strach, že nestihnu mít děti a tak jsem se rozhodla pro variantu *matka s koupenou holčičkou*; že Nigga se brzy vrací domů; @@cotamsakradělátenFeri@@, to fakt netušim. Podruhé mě probudil bráška, že jde spát. Hmm, epizody...


Včera se mi v úplně stejný situaci zdálo, že jsme jeli s našima autem k ajťákovi a do auta nám někde na parkovišti u nemocnice, když jsem tam čekala sama, nastoupil Princ. Byl trochu mimo, ale nad moje očekávání normální. A vůbec nikoho nezajímalo, co tam vlastně dělá. Prostě nastoupil do života, jako tehdy a byl tam, bez větších známek radosti, pohodlí a nadšení z mé osoby; trochu se smál a trochu lomil rukama a hroutil se do klína. Na konci cesty jsem vystoupila já a nechala ho tam s rukama v dlaních, jako tehdy. Tohle se profiluje až moc snadno.

*polička architekta*
*stavy nouze necháváme bez popisku*



Z novinek je tedy zřejmé, že mám angínu, nezávazně koketuju s peřinou v nevhodný čas (a že bych se k tomu taky klidně zas vrátila). Mocnější novinka: mohli bychom malým ohňostrojem s výkřiky a potleskem přivítat švicu z Brna? Trvalo to sice šest let, ale nakonec mě google stejně prozradil. Už dlouho polemizuju nad tím, kdo všechno se naboural do paralelního světa, že má moc obyvatel a kolik jich vlastně ještě unese. Jestli se moje planetka pohltí v ohnivý kouli, nebo jestli jí Jupiter odpinkne někam za sluneční soustavu a nenávratně se ztratí. Prozatím budu všem věřit, že se adresa na Paralelu nedostane mezi kretény a kyslík zbyde pro všechny. Třikrát hurá do Brna.

*zprávy jako: *nesnášim tě* a *dneska si na tebe dám panáka* jsem vynechala, ok?*



*nohy jen pro zasvěcené oblíbence ... a odpověď na pavouky, jen pokud to vydrží slyšet*


*a tohle pro všechny, protože někdy je lepší ukazovat, než říkat. taky chci být miminko*