Dočetla jsem se, že vizualizace je dobrý nástroj k hledání štěstí. K plnění snů a hledání cílů, kterých se nám nedostává. I když si to vážně přejeme. Teorie říká: žádej, věř, přijímej. Taky se ti to nezdá? Nojo, přesně tak.
Chybí tam něco jako - ale makej na tom, bejby. Nic nepřichází samo. A složitost úspěchu v čemkoliv vede ke skepsi, depresi, odmítání, pesimismu. Protože to je snazší. Když bych teď vynechala desítky vět, které nic nového k teorii nepřináší, znamená to, že každý den strávím nějaký čas meditací, abych si navodila pozitivní myšlenky a přiměla svoje tělo, svoje já, k optimismu. Hned jak se mi to podaří, už to půjde skoro samo. Nojo. Jenže není to snadné. Často dokážu jen tak sedět a představovat si, jak to všechno bude fajn a super, jak všechno to, co se možná děje, se promění v něco hmatatelnějšího a pozitivního. A pak mě probere škubnutí - jakože co to děláš, nohama na zem! A jsem zpátky. Ve svý obvyklý agónii s nechutí vnímat cokoli, i to že dýchám.
Začátek meditace je v soustředění se na vlastní dech, ne? Nebo něco tomu blízké. Dýchání by se mělo učit ve školách už od první třídy. Bylo by fajn, kdyby všechny spolu s násobilkou naučili soustředit se na sebe, uklidnit se. Dýchat! Tolikrát zapomínám, že dýchám, až skoro omdlívám. Nejčastější pokřik z dětství ke mně - dejchej! Mít dech pod kontrolou je strašně důležitá věc.
Já jsem ho dneska úplně neměla. Zase jsem dostala jako dárek start na závod. Do poslední chvíle to pro všechny ty antibiotika předtím (24dní) vypadalo spíš na neúčast. Ale v pátek po zkoušce mi to připadalo jako blbost, tak jsem šla. Navíc jen pět kilometrů, to je na rozběh. Páteční klusání na stezce to moc nepotvrdilo, bolely mě i ty svaly, který nemám. Nicméně. Škoda nejít.
Nejsem zrovna ambiciózní běhna, co si musí něco dokazovat. Na závodech dělám spíš doprovod, pozitivní motivaci. Pro dvojčata. A oni jsou skvělý. Vyfotila jsem je s Lukášem Konečným a to píšu i když stejně nikdo neví, kdo je Lukáš Konečný. Přemýšlím nad tím, jaký je to být jeho dítětem, když za tátou pořád někdo chodí pro fotku. Cool daddy. Co tě napálí jen jednou. A KO!
Můj život je často tak moc dobrý, až se bojím, že jsem za to málo vděčná. Dokonalost totiž neznamená radost ani štěstí. To si jen lidi namlouvaj. Přes všechnu správnost jsem dost nešťastná s tím, co mám, často bych ráda dýchat zapomněla. Když jsem dneska už nemohla, opakovala jsem si - víc, než že teď umřeš se ti stát nemůže - a tak jsem musela přidat. A stejně jsem tu trasu moc neodhadla, připadalo mi, že konec je nějak brzo. Nojo, holky...
Mít a žít dokonalost nakonec nic neznamená. Žít dokonalost neznamená štětí ani radost. Často mívám strach, že si těch dobrých věcí dost nevážím. A já vím, že bych měla. Přesto je strašně těžký se nadechnout a cítit to. Brnění, že je všechno tak, jak má být, když očividně není. A je ještě těžší to opakovat.
Nadechnout se....
Zavřít oči...
Lhát si...
Posaď se a zavři oči. Nadechni se zhluboka, dokud neucítíš až nejzazších koutech příval energie. Nový nádech, hluboký nádech, to je energie. Vydrž. Pak vydechuj.... pomalu a úst, dokud ze sebe nedostaneš.....všechen ten hnus co máš na plicích. A nezbývá než uvěřit, že až otevřeš oči - doopravdy otevřeš oči - uvidíš ten svůj sen před sebou. Úplný, čistý a hmatatelný. Jsou jen dvě možnosti.
Splnil se, protože ho nenecháváš umřít.
Umřel jsi sám.
A je to pořád na tobě. A na mě. Taky na tobě. ...Na Vás. Ok? Smrt nebo slávu, nic víc.
A dneškem jsem přišla zase na spoustu věcí. Každý nový den přináší nový obzory. I když se děje všechno a neděje se nic, dny se ztrácej jako ponožky pračce. Přišla jsem na tolik svých nedokonalostí - spíš vlastních, než životních. Nedokážu běžet tak, jak jsem to dokázala před nemocí (a už vůbec ne tak, jak jsem to dokázala v deseti letech); nedokážu večer hrát na kytaru jak jsem dokázala loni (protože si na to neudělám čas); na všech fotkách vypadám, jak když nejsem sestrou svý krásný sestřičky (a jak když jsem narazila obličejem proti zdi). Dokonalost je vždycky zdánlivá. I to, za co já se obávám být málo šťastná, by s klidem někomu dalšímu mohlo připadat jako utrpení. Proto - přehodnocujme svoje slova. Paralelin dokonalý život? A co třeba jen - Paralelin život?
Mír&Lásku, znáte to... Paralela
Komentáře
1stuprum | Web | 28. května 2016 v 22:12 | Reagovat
3Val O. | Web | 29. května 2016 v 17:19 | Reagovat
dokonalost je hlavně nedefinovatelná, z toho plyne spousta nedorozumění. subjektivita každýho tvoří úplně jinou dokonalost, asi úplně jedinečnou. proto nemá moc cenu se u ní zastavovat :)
4Malé kotě | Web | 29. května 2016 v 22:55 | Reagovat
Stejně je to zajímavý... můj život má k dokonalosti dost daleko, ale někdy jsem v něm šťastný. Jindy taky ne a to třeba za prakticky stejných podmínek.
Třeba štěstí neexistuje a ti věčně sluníčkářský lidi si na to jen hrají...
6Malé kotě | Web | 30. května 2016 v 22:32 | Reagovat
[5]: No vidíš, a lidi mě nemají rádi, že bývám příliš upřímný...
Aspoň nemám potřebu si na něco hrát. Před sebou, před někým. Už nee, už ne. Už jsem velkej kluk...teda...skorokluk.
[6]:"velkej skorokluk"...nejrozkošnější, co od Tebe padlo! :)
Nojo, lidi. Je to s nimi složitý. Upřímnost je nepříjemná, ale správná. Rozumný lidi jí potřebujou. Jinak seplácaj na hladině a nikdy se neodrazí.
je to na celej život. a po několika desítkách let přemejšlení o dokonalosti najednou zjistíš, že na to nemyslíš. že se soustřeďuješ na tu chvíli, která zrovna je. a tu chvíli naplňuješ. a nic jinýho neřešíš. to uvidíš sama. dojdeš si ke svejm závěrům. já jsem už starej, nevím, kam to může jít dál :) a nejez protiživotika, je to fakt svinstvo!!! :)
[8]: no, doufám, že jednou všechno napravím tak, abych si to nemusela vyčítat.
Svinstvo to je, ale jak tedy efektivně léčíš angínu? Já už jsem to bez nich zkoušela loni a mít 7 dní horečku, která na nic nereaguje mi připadá nebezpečnější. Nakonec jsem podlehla...
[10]: tak věřím, že to pomáhá. Já jse angínu spíš nikdy neměla, dokud jsem nedostala jednu nemoc, od té doby pořád :) Hlavně ve vypětí, takže konec semestru = angína.
Přesně tak, život bez slávy je marný.