Červen 2016

Ve výprodeji na poslední chvíli. To obhájíš.

29. června 2016 v 12:36 | Paralela |  Černobílý svět.
Ahojte.
Převlékla jsem se za Červenou Karkulku abych se pokusila půl hodiny před komisí předstírat, že jsem kultivovaná mladá dáma. Teď čekám, jestli začnu být alespoň nervózní.

Přestírat kultivovanost by mohla být ta největší výzva. To jsem naštěstí nemusela.

Please, teach me gently how to breathe.

26. června 2016 v 1:41 | Paralela |  Černobílý svět.
O cestě z Brna, o cestě z Prahy. Vlaky, interakce, nulová pokora
a stoprocentní znechucení sebou.
Vítejte, spolutrpitelé....


VARSITY - So Sad, So Sad

(VAROVÁNÍ: je to velmi dlouhé, protože se mi nechce dělat z toho všeho článek pro davy,
takže doporučuju si en pouštět ty písničky...jsou zase trochu zvláštní)


Zabloudila jsem lhostejností, neznám cestu zpět.

22. června 2016 v 7:30 | Paralela |  Černobílý svět.
Nemůže být lepší manuál na život než ten od naprosto zhroucený Paralely. Bezdůvodně zhroucený. Jen tak - z povinnosti být.


Nádherné ohlédnutí od člověka, kterého jsem už neměla v plánu potkat. Zřídil si falešný účet, aby mohl položit tuhle otázku? Pět let zpátky, koleje Strahov, studenti, zájmy a nezájmy. Nevzala jsem si ho. Jako všechny ostatní příslušníky agresivních náboženství. Odjel zpět do Ammanu, později se zas ozval, když studoval někde v Kanadě. A teď hledá něco v Evropě. Hádejte, kde je to nejlevnější a zároveň pořád krásný: Praha....no jasně. Pořád to neznamená, že se tady ukáže, já mu pomůžu (já moc ráda pomůžu komukoliv) a budeme žít happily ever after. Proto mám teď na messengeru desítky výhružných zpráv, na které prostě neodpovídám. A šest let nenávidím život stejným způsobem.

Připomíná mi to Niggu, jak jinak. Můžeme znovu zkusit hádat. Hádejte, kdo si asi našel práci v Praze. Yep, The black man. Nezvedám telefon a dělám, že neexistuju. Až mě to trochu mrzí. Celkově se stále vynořují nadřazení muži, kteří z mý labilní a nestálý povahy pochopili, že potřebuju chytit pevně (kolem krku) a říkat, co se bude dít. Že potřebuju usadit jistotou. Asi jo. A přestě v ten moment se začnu kroutit. Jsem přeci nezávislá a všechno dokážu, ne?



Manuál k životu, ať má téma-týdne radost, že zneužíváme jejich pozornost. Najdu další 4 důvody. Jde mi to. Málokdo umí vidět ve spektru černé tolik, jako já. (No to všechna čest, Paralelo.)

1. Očekávání.


Opakuju se, když vzpomínám Shakespeara. Odpusťte mi, ale je to pravda. Proto už nemám žádná očekávání a v kolonce zklamání mám pusto. A právě teď lžu. Každý lže, a kdo říká, že ne, ten lže za tři.

Mám důvod cítit se špatně. Jsem zklamaná. Vždycky budu. Chcete volnost? Nechte svoje srdce dýchat. Choďte do přírody a tam....tam si vyčítejte svůj život, objímejte stromy, povídejte si se psem o západu slunce. Tohle je regulérní návod. Nebo si myslete, že se to jednou nějak zlomí, otočí o 180°, že budete milovat a zapomenete chuť slz. Pak se můžete těšit na vlnu zklamání. Cítit se zklamaný je legitimní pocit. Ale očekávat, to je zločin. Kolotoč, že?

2. Ego musí zemřít.

Nejsem dobrý sociolog, přesto...
Ego je moje sociální role, moje maska. To, jak se snažím vypadat. (S vyjímkou paralelního světa, protože ten je bezpečný i pro totální nuly.) Co teda předstírám? Že jsem sebevědomá mladá dáma, co má kořeny hluboko zapuštěný, která všechno zvládne a vůbec s ničím nepotřebuje pomoci.
Ano. Je to sakra únavný. Někdy se tou maskou dusím. Dusím se strachem, že tohle všechno není pravda. No...není. Nemůžeš žádat od života dokonalost a sama nebýt dokonalá. Snažit se dosáhnout na kotníky dokonalosti, která je sama o sobě nedefinovatelná, je sebevražda podávaná v malých dávkách. Je to nesplnitelné. Dokonalý člověk neexistuje, dokud není dokonalým v mých očích. A to jsi ty a ne já.

3. Lidé.

Smysl v obklopování se lidmi je jednoduchý. Zůstáváme s těmi, kteří nám odpouští, že nejsme dokonalí.

Dokud to nejsem já. Zvu do svého života spoustu nových lidí. Jen tak trochu ohřát a pak zase rychle koupím tenisky a utíkám. Abych byla - možná nadohled. Ty zásadní osoby jsem se nikdy neodvážila zvát na můj práh. Aha, to ten strach.

4. Oběti.

Podle Paralely není nutné vědět, co od života doopravdy chce, ale čeho se dokáže vzdát. Vysvětlím.
Myslím, že ať už jsme v jakémkoliv stavu, ať už jde o štěstí, "nulovost" nebo hrůzná bída, pořád se posouváme po žebříku svých plánů nějakým směrem. Kladným, či záporným. Tyhle cesty lidí se kříží a občas se ukáže, že by třeba bylo lepší, lákavější a plnohodnotnější přeskočit na nějaký jiný. Na něčí jiný. Že třeba ten můj je fajn, ale je tam dost pusto na citech. Jenže je to můj žebřík. Už jsem se v něm silou vůle, nebo spíš nevole, dostala na nějaký místo. A seskočit znamená začít znovu. Hledat jiný kroky. Znamená to ztratit jistoty. (Boha, čtu si to po sobě a říkám si - děvče, to máš teda bordel v hlavě. Bullshit everywhere.)

Jsou ve vašem životě lidi, pro který jste ochotný dělat kompromisy?
Super, tak to jste šťastní. Líbí se mi to.
Otázkou tohoto bodu jsou samozřejmě hranice svého nepohodlí, které jsme ochotni dočasně podstoupit. Dočasnost je nesporně důležitá. /Nic nevydrží věčně, ani ty plíce! (V. Hrabě)/



*potřebuju oddělovač, který bude říkat TO BY STAČILO!*




Připojte se k gratulacím pro JB, právě dnes se oficiálně stane inženýem.

Gratuluju!
A hodně štěstí v hustým šedým dýmu.
Ať Ti záchytný body prozáří tmu.




Seen you from afar
Wondered who you are
Wondered what you're like
Think you're just my type

& now I'm dreaming of you

Cigarettes...ty už všichni známe v podání "Nothing's gonna hurt you baby". A to je taková lež na dobrou noc, tak přidávám jinou, spolu s celým albem. Budou v Praze, víte to? Každpádně neberte to jako navádění ke kouření a nekuřte. Je to špatný. A nejvíc si dělejte co chcete, je mi to upřímně jedno.

Právě jsem si omylem slepila prsty dohromady. Vteřiňák, co si jde hrdě za svým cílem. I on je lepší, než já!

O brně zas zítra.

Těsně předtím, než jsem si uvědomila, že před sebou neutečeš ani do Brna. Ani kamkoliv jinam. Jak to bylo ve Snídani u Tiffaniho : It's wherever you go...

Because no matter where you run,

you just end up running into yourself.


4 jednoduché kroky k pocitu vlastní zbytečnosti.

18. června 2016 v 1:19 | Paralela |  Černobílý svět.

1. Cíle.

Nemít žádné rozumné cíle do života. Důležité!

2. Vzhled.


Běhání ti ksicht nevylepší. Pořád to platí. Vypadáš špatně už od začátku. Jsi k pláči. A nenávidím tě.

3. Buď béčko.


Oponentní posudek. B. Je pátek, je jedna ráno. Takže je vlastně sobota. Béčko, protože jsi béčko. Takový malý nic mezi něčím a nikým. Nemůžu moc mluvit, půl hodiny pod horkou sprchou.

Včera jsem noc probrečela, protože nic mi tady nedává smysl. Nemám žádný city, který by někoho zajímaly. Nic jsem nedokázala. Nic hmatatelnýho, nic co by se dalo vystavit v rámečku na čele. Nic, za co by se nemuseli stydět. Od života mám F. Do vztahu jsem se ani nezapsala. Z bakalářky B. Průměrně jsem Debil.

Nikdo nechce nakousnutý jablko, ponožku s dírou na palci, židli co se kýve. Nikdo nechce béčko a každý se stydí za tebe.

4. Společnost.


Tvý heslo je osamnělost. Nikoho nepotkávej. Moc složité.




Pod pohledem sedmikrásky.

14. června 2016 v 23:58 | Paralela |  Černobílý svět.
modrý nebe nad hlavou
ptáci probouzí se s tmou
nemám důvod vstát z postele
nevím, co říkává se v kostele

dej mi ještě trochu času
usínám u tvýho hlasu
dej mi ještě trochu lásky
pod pohledem sedmikrásky

jen pár vět a jen pár tónů
voda s vůní od citónu
slunce oknem do očí
můj svět se rychle otočí

dej mi ještě naději
že projdeme se v aleji
dej mi ještě trochu lásky
pod pohledem sedmikrásky



Pozitivní akcent do života je přelomová myšlenka. Možná není jednoduchá, ale je to správný rozhodnutí. Většinu dne je mi teď spíš špatně. Jsem v trvalým napětí, který nedokážu specifikovat. Jako bych na něco čekala, co má přijít každou chvílí, ale ve skutečnosti nic takovýho nexistuje. Nemůžu se rozhodnout, jestli je to tím jak mě čeká ten konec školy. (Vždycky mě to znervózňovalo, ale nikdy jsem se k mylníkům neupínala.) Nebo jestli je to protože nemám vůbec nic, na co bych se výhledově mohla těšit. Možná, že mohla, ale.....není to dost hmatatelný. (zapomeň)


Uuuuh. Někdy je to složitý. Prožíváte pocity, který ani nejdou vyslovit nahlas. Nemáte odvahu je přiznat. Ani svýmu blogu. (Rovná se sobě?)
Nakonec se teda rozhodnu makat na všem, co dělám, stát se nejlepší verzí sebe. Ale proč? Přemýšlím nad reakcemi k běhu. Nemyslím si, že to běhání znamená, že nejsem líná. Já jsem. Jsem líná dělat spoustu věcí, i když běhám. Vlastně jsem to dělala vždycky. Dneska jsem vzpomínala na svoje modřiny z Deníků běžecké nuly (čti o nule1) (čti o nule2)... a když teď hledám odkaz, ani si to nedokážu přečíst. jakoby to bylo o tom samém? :
"Jsem strašně nešťastná a nemůžu to ani říkat. (Ani tady a to je co říct!)"
Ale vzpomínám taky na to, jak jsem v osmý, možná devátý třídě chodila před školou na půl hodiny běhat s Jessíkem. (Vždycky se psem, patří to ke tobě, Paralelo!) Měla jsem až od půl dováté a švica stejně vstávala brzo na gympl. Řeknu vám, že vůbec nevím, proč jsem to dělala. Asi jsem chtěla dokázat, že mi nevadí předstírat, že bych mohla něco dokázat.


Fakt je, že jsem za celý svůj život nedokázala vůbec nic. Potácím mezi mezi relativní pohodou a totální mizérii. Potácím se v deficitech, který se snažím vyrovnávat. V maximech, hned zas v minimech. Ale s pocitem, jako bych se zasekla v inflexním bodě a nemohla se rozhodnout, na kterou stranu se vydám.

Možná to přeháním. Možná to všichni přeháníme. Nemusíme se pořád srovnívat s Martinem Lutherem Kingem, Johankou z Arku, Usianem Boltem, Stevem Jobsem....nemusíme zachránit bratry před segregací; být puberťačkou, co zachrání Francii; mít nejrychlejší nohy na světě, i když je to jistě výhoda, když kradete žvýkačky v sámošce; a ani si nemusíme myslet, že víme, co lidi chtějí a vydělat na tom. Třeba bude stačit být běžnou verzí sebe. Možná ne nejlepší, ale správnou. Nikdy to sami nedokážeme posoudit a třeba....třeba tě někdo na světě bude mít rád i jako ubrečenou malou holku, co potřebuje obejmout, než vyjde ze dveří.
Note to future-self: *I když máš vlastní kladivo.*






Potenciál k růstu.

13. června 2016 v 21:18 | Paralela |  Černobílý svět.

Rozhodla jsem se, že psát jako o závod je horší, než nepsat vůbec. A proto něco napíšu každý den, lépe se ty špatné články skyjí v davu ještě horších článků. Zvlášť, když potřebuješ utopit něco rozporuplnýho. Cvičit se ve psaní fikce je nejlepší, když máte alespoň omáčku podloženou reálným základem. Jiank myslím, že to moc nehraje. Moje reálný reakce mě baví, ale svět si asi myslí, že bych se spíš měla stydět. A tak já se teda stydím. Za všechny ty lidi, který už mě ani neobklopují.

Divná písnička, žejo? Jakoby vůbec nepatřila na Paralelní. Zábavný by bylo zveřejnit běhací playlist, protože každá běhna má svůj. A pořádná běhna má pořádně ujetej. Většinou mě nakopne něco, co neposlouchám nikde jinde, než na trati. A ani to neumím pořádně pojmenovat. Směs, co se pyšní špatným rapem a nějakou taneční omáčkou. Myslím, že většina lidí se na mě dívá tak podivně, protože se vůbec nevyzná v tom, kdo jsem. Někdy je chci obejmout, poplácat po zádech a zašeptat....
...."já taky ne...já taky ne".

Existuje způsob, jak se omluvit všem, kterým ubližujete?
Potřebuju.

A způsob, jak poděkovat všem, kterým nejste...jedno?
Asi existuje - DĚKUJU.


Normálně, ne. Není to lež. Doopravdy na takový věci běhám. Je to vhodný dokreslení utrpení. Dneska jsem vyběhla asi kilometrový prudký stoupání (a to už se ani Sidovi nechtělo!) na My Demons a pomohlo. Na vrcholu odměna v podobě tanečku Shut up and dance with me. Když tohle dohrává, už většinou míříme zpátky. To už mě uklidňuje Frusciante a moc se do toho nic nemíchá. Maximálně tak jeden nejmenovanej song z Brna, protože to teď prostě patří ke žití. Ani nevím proč pořád, nejspíš to chci pochopit. A doufat, že teda bude šťastný.

*proměna za 10km, nemáš cop, nemáš umytý vlasy, nemáš hodinu a nemáš tu špatnou náladu. totally worth it*

To mi připomíná. V neděli jedu KONEČNĚ do Brna. Prvně musim, v pondělí mám jedny přijímačky. A taky chci, protože všichni víme, že je tam nuda mezi velkou spoustou skvělých lidí. Can't wait. Navíc Švica dneska zachránila jednu psí holčičku, takže ...já se moc těším. A na pondělní večer máme program v něčem, co se jmenuje Music Lab. Samozřejmě to neznám ani z vyprávění. Takže kdyby nás chtěl třeba někdo potkat, opít nebo zastřelit, je to jasná příležitost. ....Bože ta psí holčička je ňůňo. Sid se samozřejmě na fenu těší, jak jinak. Ale teď zrovna pláče pod stolem, že nechtěl běžet do toho kopce a už vůbec ne ještě deset kilometrů. Je vykoupanej a schoulenej na plyšovym Maxipsu Fíkovi (to mám pod nohy já...to určitě neznáte, že vám u stolu nedosáhnou nohy na zem!). A má dečku a vůbec tváří se nešťastně.


Chtít po někom Šťastnej život. To přeci není špatně. Já vím, že je to CHCI a že každý chci je špatně. Ale víc než chci, je to přání a ty tak nějak ... potřebujeme. Není to vůbec špatně. Protože ten šťastnej život vám druhý člověk dá, aniž by o tom věděl. Přeci i pro něj je to štěstí. Myslím, že je správný nebýt pořád skála. Chvíli to třeba hrát, ale nebýt. V každým z nás je to dítě, co chce držet za ruku a chválit. Až tohle pochopí většina lidí, nebudeme se všichni tolik trápit.
Takže.
Chtějte po lidech štěstí. Pro sebe. Protože si ho zasloužíte. Jste úžasní. Doopravdy.
Jo, ty taky!






So, goodbye for now... musím si dát sprchu, píšu tady kraviny.

Mír&Lásku, pořád to platí
Paralela


(i když neposloucháš)

Podolí není Montmartre

13. června 2016 v 5:30 | Paralela

Už hodinu je 13. června. Před 76 lety se narodil Václav Hrabě. ♥
Narodil se král, aby změnil můj život. Mrzí mě, že jsem si neudělala čas dopsat něco, co jsem k jeho cti připravila. Možná později. Já totiž vím, že si paralelní přečteš každé ráno a pak ještě několikrát. A chci, aby bylo ráno co číst, abys nemusel nadávat na Parlamentní Listy jako každý slušný člověk. Nebo se hned od rána zmítat v povinnostech a hádat, kolik dopadne odpolední zápas. A já to nemám jinak, jen teď není co číst a to je rozumný.

Taky všichni víme, že Hrabě moc nemusel davy, koštéry metafor. Že by ho to nijak zvlášť nenakrmilo. Ale my ho milujeme, já ho miluju, a tak to přesto později dopíšu. Protože jsem si stoprocentně jistá, že se najde někdo, kdo nebude znát jeho kamarády. A ti byli...neméně dobří.

Dobré ráno, krásný den a pamatuj! - Podolí není Montmartre! ♥


Běhna.

12. června 2016 v 1:57 | Paralela |  Černobílý svět.
"…kdyby cokoliv, tak tě obejmu a všechno se spraví."




"Hmm, děkuju, jsi hodnej, Kyblíčku."
"Tak dobrou noc."
"Dobrou." *pokládám telefon* (A divím se, nemluvila jsem moc zklesle. Zase mi něco podstatného uniká.)
Je skoro půl jedné. Několikátý podivný hovor za pár dní. Já na jedné straně, proměnlivost postav na straně druhé. Co je to zas, Paralelo? Co se svět snaží říct? Nemám se snad schovávat před světem. Podle mě je to takhle bezpečnější. Když vylezu z úkrytu s myšlenkou udělat si volno, dělám si spíš dobře a nevypadá to jako cudná verze nudný blogerky. Vypadá to spíš jako pěknej průšvih.

Než půjdeš spát.

9. června 2016 v 0:56 | Paralela |  Černobílý svět.
Blíží se půlnoc. Dofénovala jsem si dobarvený vlasy, jsem unavená. S meduňkovym čajem padám do křesla před věčně zapnutou televizí. (To už znáte, žejo.) Dneska mě ten běh nějak zmohl, i když se cítím dobře. Jsem unavená. Nevím, ale každý den to asi nezvládám. Až si uědomuju, že "moving pictures", který prohlížím trochu skrz a trochu nepozorně, je záznam utkání Praha - Příbram v malém fotbalu. Ano. Únava.

Jenže. Ten činžák v záběru je mi povědomej. Jakobych na něj koukala hodiny a hodiny v kuse někdy v minulým životě. Tati? Tatiiiii! Už jde. Z kanceláře.
No hele, nejsou tohle Vysočany?
Počkej co to děláš. Proč to máš malý.
Nevim.

Po chvilce pozorovní a ujišťování se, že já ovladač nepoužívá, zjišťuju, že je to vážně to místo, kde jsem strávila na tenise nejeden víkend. Je to hrozně zvláštní. Najednou porozuješ boj někoho jinýho, na místě, který ti snad i tvoří obrázek mládí. Vysočany a Ing. Aleš Vy......no už nevím. Poprvé slyším pražský holky říkat slova jako přísný a dáš si masíkoo?. A na můj vus už moc velký kluky, jak si vyměňujou pokémony. Spousta vzpomínek. A proher. Křiku na mě. A spousta rusek, co se tě snaží podvést. Chmm. Ten činžák mám teda nakoukanej. Kolik "obrazů od základní čáry" jsem si za tu dobu nakoukala?

Meduňku střídám pivem, i když je zápas skoro u konce. Líbí se mi všeobecný nadšení. Líbí se mi, jak se pořád něco děje. U koleje hrají Hanspaulskou ligu, tak to mám docela nakoukaný. Nakonec titul získává Praha. Dojde i na rozhovory s trenéry, když už to přenáší Česká televize. Moderátor to trochu nezvládá - vyzívá trenéra "prohravšího týmu". Whatever it means, přichází nasranej trenér Příbrami.
"...já se omlouvám, ale já na to seru, tady s těma křovákama se to nedá hrát."
Právě mi dochází, že větší kulturní zážitek jsem si na konec dne nemohla přát. Divadlo pokračuje radostným tačkem s pohárem vítěze na straně pražské se zpěvným pokřikem "pražský kurvy to jsme myyyyy"; a se zlatýma konfetama ve vzduchu se zatahuje opona.
Já tleskám.

Teď už je skoro jedna ráno. Jdu si pěkný vlasy zkazit spánkem a zítra do Prahy. Kulturní článek přijde příště.
O opravdickým fotbale a seriózně zase tady.



(Ne)konečné řešení židovské otázky

7. června 2016 v 23:56 | Paralela |  Černobílý svět.
Ahoj.
Taky jste si taky všimli, že skoro na každý den připadá nějaký "významný den" něčeho? Je to už skoro zábava. Můžu si zjistit, co je dneska, jestli to náhodou není důvod se flákat. Určitě jo! Jenže dneska je šestý červen, den D. Moc o tom nepsali. Možná i pro paralelní svět je to víc téma, než fotky jídel u Lukáše Hejlíka; internetová válka Bělobrádkovo "Pavlovo cukrárny" aka parodie na "Babišovo (pražskou, Krymskou) kavárnu"; že někdo kritizuje grafiku blogů na blogu, který je příšernost sama; nebo že jsem na zahradě na tajňačku odstříhla tři růže. (A taky ta úplně tradiční věta, že bych měla spíš pracovat.)

Je to hrozně dlouhé, takže varuji, raději nečtěte, pokud se zrovna soustředíte. Navíc si nejsem jistá, jestli to přináší víc, než že jsem v rozpacích z vlastních myšlenek.


Mít víc, mít méně.

1. června 2016 v 18:31 | Paralela |  NA TÉMA...
Hi folks,
možná se nejprve podíváte na video, které mi nepatří. Pravděpodobně se podíváte jen na video, proto jsem vybrala tohle a ne písničku. Na vysvětlenou bych chtěla říct, že se jedná propagační video thajského životního pojištění. Pravděpodobně jediná reklama na pojištění, kterou i někdo hledá (a chce vidět).




Žiju v době, kdy je všeho moc. Žiju v místě, kde je všechno moc. Nedostatek na jednom konci světa vyrovnává přebytek u nás. A my si toho samozřejmě nevážíme. Nemůžou si všichni snadno vážit všeho, když nevědí, co je málo.