"…kdyby cokoliv, tak tě obejmu a všechno se spraví."
"Hmm, děkuju, jsi hodnej, Kyblíčku." "Tak dobrou noc." "Dobrou." *pokládám telefon* (A divím se, nemluvila jsem moc zklesle. Zase mi něco podstatného uniká.) Je skoro půl jedné. Několikátý podivný hovor za pár dní. Já na jedné straně, proměnlivost postav na straně druhé. Co je to zas, Paralelo? Co se svět snaží říct? Nemám se snad schovávat před světem. Podle mě je to takhle bezpečnější. Když vylezu z úkrytu s myšlenkou udělat si volno, dělám si spíš dobře a nevypadá to jako cudná verze nudný blogerky. Vypadá to spíš jako pěknej průšvih.
Původní představa - dva dny volna v Praze. Vyřídit povinnosti, odbýt si pár zdvořilostních hovorů ve škole, cítit se vyčleněně v plném přednáškovém sále schovaná za knížku, sbalit nádobí na koleji, opít se - done. Jenže. S pár věcmi pomáhá Bláteník, předně s opíjením se po cestě do Ikei. Vzpomínám na verše Jáchyma Topola, co hrají z nejlepší trubky na světě na Míráku "už nikdy nepojedu do Ikei!" a míříme dál. Proč tam jezdíme, na to nikdy neodpovím. Nejspíš proto, že to dlouho trvá, protože je to tradice, protože zrcadla a divný alkopití v černý plechovce ………à nevím. Jeden chytrý člověk říká, že každý intelektuál potřebuje něco konvenčního. Něco trapnýho. Já se třeba nechci na bowlingu obouvat do cizích bot, tak jezdím do Ikei a zase zpátky a vlastně tam nekoupím víc než to kafe, co je na IkeaFamily zadarmo. Hm. Dost na tom, že už jsem po cestě vypila dvě Plzně, nepotřebuju pozvat na něco dalšího. Když lidem nezevšedníte věčnou přítomností, vždycky jsou docela štědří. Není mi to moc příjemný, protože vím, jak to chtějí oplatit. Jsi chlap? Jak to chceš oplatit? Jak to chceš? To chceš? Chceš to? To? No jasně.
Plus mínus hodiny a já si uvědomuju, že už před časem bylo pozdě obléct si zas šaty a jít vyzvednout motýla Emanuela. Je na čase utéct v (ne)správný moment, nechat Bláteníka trápit se tím, že to všechno má jen na ukázku. Nemá spát s každou, nemá nevědět, že to vím. Nemá být moje nejlepší kámoška. Říkám - "stejně jsi moje jediná kámoška, já to s holkama neumim". "Achjo, co pořád dělám špatně?", vzdychá si nahlas. "Možná, že právě neděláš nic špatně. I to může být špatně." Na silonky kašlu, prý můžu jít tak. Holý nohy snesou skoro letní noc. "A taky žes nezkusil chlapa - to děláš pořád špatně."
Motýl Emanuel má křídla občas trochu schovaná. A občas zas hrajou všema barvama. Stále nevím, jaký z nich mám pocit, ale rozhodně vím, že další dvě tři piva znamená, že se chci nechat unést. A že teď zrovna chci, aby to udělal on. Nestihne ani odbýt půlnoc, takže se musím smířit s faktem "dva na den". Na čele mi bliká veliký Fak*it, protože prostě - je to tak. A je to super. Trochu umírám, protože jsem labilní. A Emanuel mávne křídly a zmizí. Mně zbývá dát si sprchu a čekat na milého souseda, který odnese mojí ledničku.
Vzpomínám si, že Damian si říkal o schůzku, až tady budu. Vlastně…říká si o ní tak dvakrát týdně. Chce se projít k vodě. Na procházky nemám čas, mířím k němu domů. Vchod hned vedle prodejny Čtyřlístku. Měla jsem tě pojmenovat Myšpulín, ty chudáku. Říkám si o snídani. Skotská bez ledu. Všechno je možný, když máš dva dny a život, co nedává smysl. Ty šaty jsem si ještě nestihla převléci, za to kalhotky si převlíkám už potřetí. V polovině si to rozmyslím, protože si znovu uvědomuju, jak to s tímhle člověkem nikdy nemělo smysl. A že se mu to za ty roky nezlepšilo. Filosof, tragédie. Zvoní telefon. Můj. Spěšně děkuju - nebo se omlouvám? - ve dveřích a zvedám cizí číslo. Mohla by to být práce.
Překvapí mě pozdrav dost špatnou češtinou. Snažím se rozluštit špatný vtip a nadávám, že to není fér. Sbíhám ze schodů a dochází mi, že je to skvělá nová čeština od Calimera. Ach, Erasmáci. Napadlo ho, že když v pondělí slíbím pátek v Praze, tak to asi na 189% nedodržím. Objednal stůl v restauraci vedle hotelu, kde jsme spolu kdysi vypili první pivo. Mimochodem hotelu, do kterýho bych z okna mýho pokoje dohodila … skleničkama, kterých jsem po hospodách nakradla až moc. Nechce se mi je balit. Hážu s nima do okna hotelu. Snadný. Obědváme krémové risoto s hlívou a parmezánem. Je to těžké, ze slušnosti jen předstírám, že jím a tvářím se slibně. Musím se jít trochu upravit, přestávám tu svěžest věřit sama sobě. Nejradši bych si po cestě na toaletu dala na baru něco ostřejšího.
Ten hotel tehdy byl samozřejmě manipulativní NÁHODA. A pokoj v podkroví je bohužel i dneska náš. Říkám, že je to omyl, ale když najednou ležím s temnýma očima hluboko zarytýma do těch mých, už se mi nechce moc protestovat. Fak*it stále bliká a přibývá i další kontrolka. Víme přece oba, že nemám volno osum hodin. Čas, který by temný princ Calimero potřeboval k celému procesu. Sama si nabídnu plechovku z lednice, trochu upiju. Obléknu si zase ty stejné šaty, zbytek nehledám a bez jediného slova nechám osobu, plechovku i nepotřebný oblečení za zavřenými dveřmi. Je den velkých ničivých gest.
Anyway, je čas přestěhovat lednici. A trochu se přiobléct. Silonky. Na víc nemám. Plány se mění a nakonec - princezna neprincezna - táhnu lednici do skladu i já. Přesto vím, že to není zadarmo. Jsem ale mrcha a ty ruce si nenechám svázat dost pevně. Jsme sice hluboko ve sklepě ale naproti v prádelně pere nějaký Ind. Zdrhám, protože to jde i s rukama nad hlavou. Dveře jsem zabouchla, bude muset ve svém vězení počkat na náhodnou záchranu. "Díky za pomoc", šeptám hlasitě. Před hlavním vchodem se mi podaří se vyprostit z provázku. Jsem ráda - každý přeci nemusí vidět pravý význam těch tenisek. Běhna se sice říká, ale lépe když to tak i nevypadá.
Je na čase zmizet. Udělat s tímhle podivným víkendem v pracovní den rychlý proces. Kefír a vlak. U nádraží na konci cesty je cyklistická stezka. Já mám pořád ty tenisky a spoustu špatných myšlenek. Je čas se rozeběhnout. Šaty …vem čert. A telefon. Aha - slovák Kriminálník. "Jsi v Prahe?" No jistě, očekávám další telefonát plný klamných informací a výmluv z mé strany a nepřestávám v běhu. Jenže i já jsem předvídatelná a každý už ví, že když nedá prostor výmluvám, nějak už se podvolím. Během pár minut dobíhám zpět na nádraží, kde už čeká. Sakra, tak kdo je tady vlastně proradná mrcha? Je horko a Kriminálník má dva kelímky ledového čaje z BurgerKingu naproti nádraží. A už to říznul něčím, co nechci nebo neumím blíže specifikovat. Záleží na tom, co přiznám. A taky dost záleží na tom, co přiznám z následujících hodin sobě. Vzhledem k obsahu kelímku, který už jaksi zmizel. Ve mně. A vzhledem k tomu nespecifikovanýmu zlepšováku. Vím kulový, když se probouzím na sedačce jeho auta. Ten vlak byl fejk, žejo? Co dál. Koktat a utíkat? Nechat se odvézt domů? Naposledy oblékám královsky modré šaty.
Když se na sebe podívám, vím, že druhá varianta bude lepší, ať už je zas Kriminálník pod vlivem čehokoliv. Můžu hádat, že já asi taky, tak by bylo lepší nikoho nepotkat. Cesta je nekonečná, i když je jen přes město. Snažím se uvědomit si, čím pro mě tyhle dva dny jsou. Přemýšlím, jestli jsem něco cítila, nebo jen sbírala scénky nominovatelný na Oskara. Spíš jsem si říkala, jak je tohle možný. Tolik mužů a nikdo, hmm, talentovaný?
Mám úplně kouzelný rozhřešení, když si uvědomím, na koho celých 48 hodin myslím. Když si uvědomím, na koho myslím i ty hodiny okolo. Protože....mnohem lepší je to o tom, mít komu dát svoje srdce, než jen mít komu dát. Na srdci mě zabolí a před očima to bledne. A já usínám a všechno zapomínám.
Právě jsem se probudila. Všude je bílo. Život na konci byl neskutečný boj s morálkou, ale…koho to zajímá tady?
Fakt Kyblíčku, můžeš mě teď tady obejmout, aby to bylo zas …alespoň špatný?
Requiescat in pace.
I feel wonderful
Because I see the love light in your eyes
Then the wonder of it all
Is that you just don't realize how much I love you
[1]: ...a na dva dny svět, jak by vypadal, kdyby to všem vyšlo tak, jak by nejspíš chtěli. Naštěstí se to tak docela neděje, ale na fotky to sedí. Chybí mi ty jahody a povzbuzení. Pro tebe ho mám - makej, odměna přijde vždycky, když po ní natáhneš ruku! :)
3stuprum | Web | 12. června 2016 v 21:54 | Reagovat
Neděle. Ráno. Sprcha. Vlhkej vzduch. Tráva. Voda s citronem. Káva. Vůně. Citát. Barvy. Fotka. Hudba. Přijemný počasí. Úsměv. Smích. Eric Clapton. Jahody. Psaní. Čtení. Kniha! Film!! Povzbuzení!!
... jak se říká ve fotbale: "Šance přicházejí, jednou tam ten gól padnout musí. Je to jenom otázka času."
Za kefír palec nahoru!