možná se nejprve podíváte na video, které mi nepatří. Pravděpodobně se podíváte jen na video, proto jsem vybrala tohle a ne písničku. Na vysvětlenou bych chtěla říct, že se jedná propagační video thajského životního pojištění. Pravděpodobně jediná reklama na pojištění, kterou i někdo hledá (a chce vidět).
Žiju v době, kdy je všeho moc. Žiju v místě, kde je všechno moc. Nedostatek na jednom konci světa vyrovnává přebytek u nás. A my si toho samozřejmě nevážíme. Nemůžou si všichni snadno vážit všeho, když nevědí, co je málo.
Možná tímhle trochu předbíhám sama sebe. Ještě jsem se nedostala za životní bod, kdy bych si uvědomovala vlastní spokojenost. A zřejmě doufám, že se to stane. Zatím jsem jen normální, i když to tak nevypadá. Jsem natolik normální, že by většina lidí neuvěřila, jak moc nenávidím, když mi slunce v okně hlásí další (novej, krásnej, zasr…) den.
Dívám se do dálky. Tam někde je mlhavá představa toho, co se teď neděje. Něco jako rozdíl mezi holčičkou žebrající a holčičkou v uniformě. Představuju si svůj život za rok? Za dva…pět? Jak to bude vypadat?
Pokaždý vím, že to potřebuje změnu. Ale ne změnu. Ustříhnout si vlasy, přestěhovat se, koupit si psa, zhubnout deset kilo, naučit se španělsky… Ne, o tom není řeč. To nejsou kroky ke štěstí, ale kroky k zaplácávání neštěstí. I don't wanna be unhappy anymore.
Představ si to jinak. Život míň. Míň věcí okolo sebe, míň stresu a míň práce, míň internetu, míň zbytečných slov a vypitých piv. Míň rozptýlení.
Žít míň znamená získat víc. Víc času, víc jistoty, víc přátelství, který něco znamenají. Žít víc neznamená být moc. Je to jen intenzivnější život, přesto v menším spěchu. Není to jednoduchý a už vůbec ne perfektní. Jen jednodušší.
A jednodušší, to není snazší. To je bohatší. Nemá to nic společného s penězi ani úspěchem. Vnímám to každým dnem, snažila jsem se to vysvětlit dokonalým životem. Můj život je třeba dokonalý, třeba ne - ale nemám z toho žádný požitek. Obklopuje mě spousta Věcí, spousta Starostí a spousta Musím!. Když budu hodně pracovat, neznamená to, že vyřeším všechny issues doma. Protože to nikdy nebude dost. Funguje to pořád stejně: Čím víc mám, tím víc spotřebuju. V rodině to platí dvojnásob.
Na druhé straně - každý rok se stěhuju na kolej a zase zpátky. Všechno co potřebuju, co vlastním, musím rozumně sbalit, na všechno sáhnout. A vidím, že rozumně - to je to poslední slovo, které k tomu patří.
Za celý rok nahromadím spoustu čehosi, co jsem si nedovezla. Spousta něčeho, co nepotřebuju. Přiznám se, že už rok za mým pracovním stolem doma plná ležela krabice, kterou jsem měla v Praze "po ruce". Přiznám se, že jsem do ní za rok nesáhla. Nepotřebovala jsem to. Přiznám se, že tahle krabice není jediná. Každý rok sbalím všechny svoje věci do krabic, které nikdy nevybalím. Věci. Jen tam leží. Čekají.
Mám ještě spoustu práce do školy i do práce, ale poslední týden jsem strávila zjednodušováním života. To je párty, kruci. Přebírám pečlivě sbalené krabice a snažím se vyhodit všechno, co ve mně nevyvolává emoci. Pozoruju na sobě už pár let problém s hromaděním, tzn. že hystericky nakupuju opuštěný věci, starý krabičky, hlouposti z vetešnictví….svíčky, naušnice, hrnky, krémy, zápisníčky, laky na nehty, tužky, polštářky.Dost. Moje vnitřní prostředí se zaplňuje, abych ucpala díry po lidech, který potřebuju čím dál míň, než fialový inkoust do pera.Obaluju se, abych se neranila.
Jedna věc je jistá - žádný kus prostotu tady doma, mi absolutně nenáleží. Brzo se budu muset zvednout, vzít svoje věci a odejít. A všechno co mám je mnohem víc, než potřebuju. Na obyčejný, jednoduchý, spokojený a…bohatý život potřebuju jen něco jako Krabici přežití. Když by byla tvoje, co bude uvnitř? Kartáček na zuby? Pokladnička po prababičce? Nabíječka na telefon? Tenisky?
Pořád to může být hromada věcí, já vím. Ale zkuste někdy takový pokus. Objednejte pizzu, naplňte lednici pivem, pozvěte nejlepšího kamaráda, ségru, psa…kohokoliv, a nazvěte to "balící párty". Nemusíte hned na někoho dělat oči, to ne, balit se budou tvoje věci. Všechny. Zjistíš za měsíc, jako já, že třeba půlku těch krabic ani neotevřeš? Proč je mám? Jen tak, protože můžu?
Je to myslím bohatství naší doby. Máme o mnoho víc, než potřebujeme. Žijeme nad míru spokojeně, nehledě na naše cíle a osobní katastrofy. Spokojenost každý vidí v něčem jiném, protože každý má jiné sny a to je správné. Ale pravá podstata se skrývá v tom, co si uvědomíme.
Kolem mě je tolik tolik bohatých lidí. Mají velký auta - dokonce několik, kariéru a úspěch, vlastní ložnici a dva obýváky, šťastný fotky na facebooku a spousty liků na profilovce. A potřebují to? Jsou z toho šťastní? Mnohdy ano. Možná dočasně, když nazakysnou. Škoda je zapomínat, že tahle spokojenost nezanechává žádný odkaz. Že pouze sdílení a emoce přináší to opravdový štěstí. Proto se lidem chce brečet, když už má holčička uniformu. Předražená večeře v luxusní restauraci vám srdcem nehýbne, pouze dodává falešný pocit nadřazenosti.
Nechci tím nikoho odsuzovat. Sama si myslím, že aby člověk pochopil, musí si na všechno sáhnout sám. Jako s žehličkou. Kolik z vás sáhlo v dětství na žehličku, i když všichni říkali - Ne, to pálí, pozor! - ? Je krásně hladká, ale proč? Chci říct, že každý, kdo se dotýká hranic - ať už v horním intervalu bohatství, nebo spodním intervalu životní nouze - má největší předpoklady pro to, aby si uvědomil, že největší spokojenost přichází až tehdy, když si uvědomíme, jak to všechno, za čím se řítíme, zoufale nepotřebujeme. Zjednodušte svojí spokojenost! (A věty, Paralelo!)
Taky začínám být nadšeným zastáncem minimalistického života. Kupuju jen to, co doopravdy potřebuji, co mi vydrží. Ráda vyhazuju nebo spíš častěji daruju věci, které nepotřebuju. Každý si musí najít takovou tu harmonii, aby nic nezašlo do extrémů... a naše společnost zachází do extrémů neustále.
Moc hezký článek. Snad i trochu odráží, co jsem dnes zažil. Cesta domů mi trvala čtyři a tři čtvrtě hodiny. Ve vlaku na Hradec jsem se ptal průvodčího, jak je to teď s těmi výlukami. Ten mi velmi ochotně odpověděl, že výluka je z Hradce do Jaroměře, ale že spoje spíš nečekají a jestli budou lidi dál skákat pod vlaky, tak že bych prý mohl být ještě dnes doma. Zrovna jsme stáli, ale ne ve stanici, ale někde mezi poli a důvod byl prý to, že na obou kolejích před námi stojí další vlak a před ním další a někde pár metrů před tím prvním leží mrtvola. Připomínám, že situace byla stejná na dvou kolejích (ze třech) - takže dvě mrtvoly, vlastně tři, ještě jeden skákal prý dopoledne.
Průvodčí nakonec skončil mezi námi na sedadle v kupé. Z toho člověka vyřazoval klid. Zcela zřejmě to byl věřící, Hospodina zmiňoval několikrát. Mluvil asi půl hodiny, slečnu vedle přiměl odložit sluchátka a další dva pánové se občas zapojili, aby to nebyl jen monolog. Já hlavně poslouchal, vlastně všichni jsme hlavně poslouchali. Nepamatuju si každé jeho slovo, ale to co říkal se dost podobá tomu tvému článku. Že lidé mají všeho moc a tak skáčou pod vlaky. A přitom ke spokojenosti člověk nepotřebuje nic. Že on našel svůj vnitřní klid tím, že bere všechno tak, jak to prostě je. Mluvil tak dlouho, až nakonec ukecal i ten vlak a konečně jsme se rozjeli.
Zbytek cesty jsem pak byl úplně v klidu. Přijímal jsem. To, že cesta trvá o dvě hodiny déle než obvykle kvůli pár chudákům, co se rozhodli na svůj odchod ještě pořádně "prásknout dveřmi". To, že jsem musel na "přímém spoji" čtyřikrát přestupovat. I to, že rozčílená starší dáma (od Hradce spolucestující) nepřestala s tím svým ustavičným "to snad není možný" a že bude psát na ČD a pěkně jim tam vynadá.
6Banalite | Web | 2. června 2016 v 0:20 | Reagovat
Miluju te. Prvne za kroky, ktere nejsou kroky ke stesti, ale k zaplacavani nestesti. Aha aha, rekla ta, ktera se stehuje z jednoho koutu planety na druhy a porad se ma naprd. Nejvetsi inspiraci je pro me Em, mozna te tady taky cte, tajne. Nechala vejsku v zahranici i prestizni stipendium a odstehovala se na samozivitelskou farmu. Rikam si, ze to by byl krok, ale asi stale doufam, ze to dobre dopadne, a ze jsem svuj zivot nezahodila spatnymu smeru uz kdyz mi bylo sest a poprve mi bylo receno, ze jsem sprtka. Jako to rekl Pinky z knihy Brightonsky spalek: maybe it's always that way. You start and then you just go on going on. Pinky byl sice kriminalnik takze taky zadne labuzo, ale kdyz zacnes s kriminalni karierou ve 13 letech, tak neni lehky jen tak zacit nekde jinde od nuly. A tak se drzime cemu verime, nebo spis, k cemu jsme byly vedeny verit.
Cim vic mam, tim vic spotrebuju. Clovek si akorat vydelava na lepsi standardy, ale porad je to o tom samim. Porad cumi na televizi, ale na drazsi, porad ji, ale za draho, porad umre, ale ve zlaty urne. Co na tom.
V moji krabici posledni zachrany by byl makeup (protoze jsem povrchni), denik a nejake dobre cteni. To by asi stacilo.
Vazne, moc dobry clanek.
[4]: Ceske drahy muzou za vsechno, to uz vime davno. Segra jednou prisla domu, mne bylo asi deset, a cela nastvana povida, ze nejaka krava zase skocila pod vlak, a ze kvuli ni nestihla kino. Hodnoty, hodnoty...
[6]: ahoj, taky tě miluju.
Složitý, co? Tohle všechno, co víme a nic s tím nejde udělat. Kdyby tak stačilo, že si to prostě jen uvědemuju, to by nešlo? Ve skutečnosti mám problém vyhodit odstřižky papírů, když někdo vyhazuje skripta -a to se vážně děje - dost trpím a chci si je vzít, i když nevím, k čemu by mi byly. Prostě je jen zachránit. Touží po tom?
Nejvíc to teď zjednodušuju na lidech. odstříhla jsem spousty lidí. Letos.
Pinky má koukám nejvíc pravdu. Nikdo z nás neudělá holubičku na místě a nezačne znova. Jak říkám - začít znovu a zcela jinak. Totiž jsi živoucí důkaz, žepřed sebou nikam neutečeš, ať jsou tvoje cíle sebelepší. Stejně jako třeba Stuprum, žeano. Nikam to nevede. Musíme se asi vyrovnat s tím, že jsme povrchní, namyšlený a povýšený svině.
[5]: Ponaučení asi není. Chválím článek a sdílím průvodčího a hopsálky na kolejích. Napíšu toho vždycky víc než sám chci. A bába si to sice asi nezasloužila, ale její kecy byly otravnější než to všechno kolem.
[8]: já děkuju za příběh a sdílení a chválu, ale...prosímtě, neříkej někomu, kdo se právě rohodl zemřít rozdrcením vlakem *hopsálek*. Je mi z toho trochu špatně. Deal?
10Lady de Vampire Victoria | Web | 2. června 2016 v 17:57 | Reagovat
Straight from the heart.
Vsadil bych se, že ta krabice s nápisem "spokojenost" je prázdná. Ale třeba by si ten pajdulák pak sedl, zamyslel se, a uvědomil by si že je na sebe vlastně pyšnej už jen proto že se mu tu krabici povedlo sundat. Takže i když byla prázdná, něco s sebou přinesla..
Jinak bych řek že "spokojenost" je prostě strávit každej den, jak nejlíp umíme / můžeme. Prostě si moct večer lehnout s vědomím, že jsme s těma pár hodinama naložili dobře, lidsky. I když se všechno nepodaří nejlíp, člověk má lepší pocit když ví, že udělal co mohl.
Krásny článok, dovoľujem si len súhlasiť, a nemám k tomu čo povedať. Na podobné veci sa snažím ukazovať viac a viac, ale ono na to musí prichádzať len viac ľudí. Niektorí pravdepodobne na to neprídu tak skoro.
Čo sa týka tej žehličky... Ja som kvalitne veľkou a železnou žehličkou udrela ujo po hlave, keď som mala necelé dva roky... Má aj to nejaký význam?
Zdravím po dlouhé době, ale potřebovala jsem si něco vyřešit a nějak se to tahlo, že jsem ani neměla chuť psát, napsat.. Nemám chuť poslední dobou na nic, jen depkuju, ale najednou jsem úplně v pohodě a happy. Depky jsou fajn, ne? Pročistí se jimi hlava a pak jsi v pohodě, je to divný? Být divný je fajn, jak je možný, že by se takhle ty nálady měnily..
Jinak souhlasím v plné míře, v jednoduchosti je krása, stejně na to zapomínáme a chceme více..
14jsem-any | Web | 5. června 2016 v 19:55 | Reagovat
Všechny ty tvý články mě vždycky dostanou. Vměstnáš tam tolik myšlenek, který mě dovádí k úžasu. Třeba ten odstavec o intenzitě života, ten mě dostal. Je tak pravdivý, až z toho mrazí.
a co by bylo v krabici přežití? hudba. moc hudby. a starý poznámky.
Jsem si říkala, jdu si k Paralele pro písničku. On klip, který znám, sdílel se až tak moc spolu s dalšími dvěma, že už ne. Ale začala jsem číst. A dalo mi to hrozně moc.
Prvně povrchní vzpomínky. Že když jsem byla úplně prťavoučká, bydleli jsme rok a půl v nevybalených krabicích (věděli jsme, že se budeme brzy stěhovat - myslelo se, že ale v řádu týdnů, ne měsíců). A když jsem byla trochu větší, šáhla jsem na tu žehličku, abych si ověřila, že je hladká. A ona byla navíc horká, i když byla vypojená ze zásuvky. Čerstvě. A taky jsem si vzpomněla, jak jsme stěhovali (m)Lékárníka a já si říkala, to je ono? To už začíná novou kapitolu?
Někteří známí, a vlastně i rodiče, kteří se hodněkrát stěhovali, říkají s nadsázkou, že raději vyhořet, než stěhovat. Ale asi je to potřeba, aby se člověk protřídil. Jak žili lidé dřív? Raneček a měli všechno potřebné. A já lpím na svých denicích a třech krabicích od bot s důležitými uhlíky, uschlými květinami a dopisy. A pak pozoruji babičku, která prochází všechny skříně a třídí, aby toho vyřešila co nejvíc, dokud žije. A děsí mě to.
Někdy je faktem, že si materialisticky zaplácáváme emoce. Ale někdy to není špatně. Jen je potřeba najít správný čas, kdy věci oddělat, abychom na sebe navzájem viděli.
Ať se ti daří najít stav spokojenosti.
[15]: my bydleli v krabicích 6 let! nakonec myslím, že se většina nikdy nevybalila, ale jsou to rodinné cenosti, které prostě právě z těch emotivních důvodů nemůžeš vyhodit...Z toho stěhoání mám obecně chmurný pocity, snažím se spíš nemyslet a dělat to rychle. Z toho asi vznikly ty krabice a odkládání. A teď mám pocit, že to dělám hodně s lidma. Zakládám je do krabic, ve kterých je "chovám". Mám je tam ráda, ale zároveň se snažím citově odpoutat. Ze strachu. Protože já si udělám pouto i k popsanému papíru...
"Jen je potřeba najít správný čas, kdy věci oddělat, abychom na sebe navzájem viděli" - děkuju ti strašně moc. Tvoje reakce mě vždycky dojmou, a tohle obzvlášť. To je skoro mylník. Oddělám tady krabici a pak už jsem hodně zranitelná. Dáš pozor? (Díky Berry, jsi skvělá!)
Budu se teď stěhovat, asi to balení takhle opravdu udělám. Nejhorší hlavně ze všeho je, že člověk neví, kam dřív skočit. Všeho je moc, všechno chci, chci mít čas, nechci stres, chci všechno, ale nemám nic.
Závěrem se to stejně točí kolem slov: všechno - nic - čas.
Když jsme to četla, vzpomněla jsem si na jeden dokument, který jsem viděla dva roky zpátky. Je to z těch filmových cyklů Jeden svět. Možná tě to bude zajímat.
http://jedensvet.cz/2014/filmy-a-z/25483-my-veci
Můj život je plnej kroků k zaplácávání neštěstí. A i tak se divim, proč mi nevychází.
Tohle třídění věcí, jsem dělala už tolikrát, že už není co třídit. A i tak mám pocit, že to nějak nefungovalo tak jak by mělo.
S tim zjednodušováním se s tebou moc neshodnu. Ale víc přemejšlet se mi o tom nechce, takže toť má zpětná vazba.
Jo a ty oddělovače (nebo jak se to jmenuje) jsou cool.
[6]:, [7]: Jednoduchost je hezká věc, ale sama o sobě štěstí nepřinese. Jste zoufalé hledačky falu http://psychoanalyza.com/velka-hra/ Hledáte něco, co není, žádné definitivní štěstí, žádný ultimátní smysl života, nic takového neexistuje. Proč by měl? Smiřte se s tím a dojdete štěstí.
[23]: haha. ježiš, smích bez příčiny...díky : D
jsme :
1) zoufalé
2) hledačky
Krásná kombinace. Třeba nic štěstí nepřinese. Ne větší, než rozkvetlá kopretina :)
Už ti. Svítá. Že potřebuješ mě =*