7. června 2016 v 23:56 | Paralela
|
Ahoj.
Taky jste si taky všimli, že skoro na každý den připadá nějaký "významný den" něčeho? Je to už skoro zábava. Můžu si zjistit, co je dneska, jestli to náhodou není důvod se flákat. Určitě jo! Jenže dneska je šestý červen, den D. Moc o tom nepsali. Možná i pro paralelní svět je to víc téma, než fotky jídel u Lukáše Hejlíka; internetová válka Bělobrádkovo "Pavlovo cukrárny" aka parodie na "Babišovo (pražskou, Krymskou) kavárnu"; že někdo kritizuje grafiku blogů na blogu, který je příšernost sama; nebo že jsem na zahradě na tajňačku odstříhla tři růže. (A taky ta úplně tradiční věta, že bych měla spíš pracovat.)
Je to hrozně dlouhé, takže varuji, raději nečtěte, pokud se zrovna soustředíte. Navíc si nejsem jistá, jestli to přináší víc, než že jsem v rozpacích z vlastních myšlenek.
Část první - seznámení
Den D, 6.června 1944, vylodění v Normandii. Moji návštěvníci jsou sebranka inteligentních lidí, takže rozepisovat se by byla otrava nás všech. A především mně. Jsem teď o hodně víc doma a být doma znamená vědět, co je v televizi. Neumím jí sice zapnout (nebo se do toho raději nehrabu), ale táta se rád stará o to, aby hrála, i když jí nikdo nesleduje. Asi odkaz domova. Pak se může snadno stát, že umýváte nádobí a potká vás film. O tyhle věci se starám prakticky vždycky někdy kolem jedenácté večer. To už nejsou pohádky. Proto mě zastihli tři tematicky blízké filmy, které jsou už někdy dříve viděla. V pořadí
Odsun -
Lidice -
Černá kniha. Teď jsem pokukovala, ke konci brečela…znáte to.

Vždycky si říkám, že je v tom kapka sebetrýznění, sledovat to pořád a pořád dokola. A na druhou stranu jsem ráda, že to existuje, že se takový filmy vyrábí, protože je pořád dost lidí, kteří historii rádi popírají, překrucují. Všechno se to v zásadě točí kolem židovství během války. Když mi v žilách koluje židovská krev, jakoby na mě osudy těch lidí sahaly skrz čas a dotýkaly se mě. Nechci si hrát na emancipovanou autorku a nudit svět historicky-společenskou esejí na téma: Otázka židovství po roce 45' a její dopad na dnešní společnost. Chtěla bych sama sebe vyvést z myšlenek, které mi nutně běhají hlavou, když koukám na ty desítky filmů na stejně bolestné téma.

Někdo možná ještě pamatuje na dojemný
Dopis z Jeruzaléma. Ač jsem slibovala, nikdy jsem nepřišla s vysvětlením, o koho se vlastně jedná. Kde se vynořil tenhle příběh. Začala jsem nespočetněkrát s nadpisem "
Prožívám kulturní šok", ale nikdy jej nedokončila. Možná z respektu k příběhu a lidem, kteří v něm hrají. Možná jsem měla strach psát tak velký jména a mít na to své povrchní názory. Ale už to asi nevydržím. Koneckonců -
tohle je přeci moje svoboda.
S tetou J. jsme se setkaly poprvé někdy v září loňského roku. Její rodinou, která dle dopisu zdánlivě čítá mnoho lidí, byl především a jedině její táta -
velmi slavný český sochař. Celá ta židovská velerodina přátel byla plná zajímavých lidí, ale tohle poznání byla obzvlášť čest. Sešli jsme se poprvé na vernisáži jedné z výstav na oslavu jeho osmdesátin a nakonec povečeřeli v blízké indické restauraci. Bylo to zvláštní, sedět vedle někoho, koho považujete za "velkého" člověka a vidět, jak moc je to tichý a skromný člověk. Měl takový hřejivý pohled, když se na mě díval - jakoby mu někdo půjčil holčičku. Hřejivý pohled a v zásadě nežidovský nos. Ač bydlel v Praze, dojížděl do našeho města na univerzitu, takže jsme založili tradici čtvrtečních obědů. Ten poslední jsme stáli nad fakultou, byl asi začátek prosince, podal mi ruku a řekl, že se musíme ještě jednou před Vánoci sejít na oběd spolu v Praze. Připadalo mi, že jsem konečně našla svého neexistujícího dědečka. Někoho, kdo mi navíc rozumí, když musím mluvit o domcích, i když nerada mluvím o práci/škole. A hlavně - někdo, kdo vám kývnutím hlavy nabízí zpětnou vazbu. (Něco jako když ti psaní pochválí někdo, na kom ti záleží.) Poslední předvánoční schůzka už se nekonala. Nestihla jsem to jí já. Stejně jako se vyrovnat s tím, že lidi umírají. A že se o tom dozvíš z článku na iDnes…

Citát AV: "Tvorba, která není svobodná, není tvorba."
Část druhá - kulturní šok.
Napsat seriózní a sdělný článek a nezabíhat přitom do detailů ze života lidí, je těžké. Nechci totiž omezovat potenciální soukromí i v tomto případě, protože vše je dohledatelné. A vzácnost soukromí bych narušovala až v krajní nouzi (která snad na paralelním ani nastat nemůže). Zároveň je pro mě hodně těžké veřejně soudit lidi, ale dejme tomu, že se teď pokusím neskrývat svoje dojmy. Setkání i s tetou J. byla jiná. Mám pocit, že hodně strhává pozornost na nedotknutelnost jejich dvojice otec-dcera, že příliš používá výraz My na to, že je většinu roku ve svém domově v Jeruzalémě (kde nejspíš žije sama, protože jinou rodinu nemá). Dodnes to ve mně vzbuzuje veliké obavy z vlastního života. Co i když i můj život bude osamělý…? Rozpoznám ten okamžik, kdy jsem promrhala svojí životní šanci, jak poznám, že už to nikdy nevyjde….co když to nikdy nevyjde, když i teď je pro mě "být s někým" tak náročné. Popravdě mívám teď silný pocity náklonosti a vůbec z toho nemám radost. Přináší to spíš bolest z jakýsi zakořeněný jistoty zklamání sebe sama. Vím, že to chci strašně moc, ale taky už nechci nikomu věřit, protože věřím až moc v něco, co se zpravidla ani stát nemůže. Plout na naivním obláčku je pro mě práce tak akorát. Srovnávání se s ženou ve věku mojí maminky, která je hezká, vyučuje na univerzitě a vaří košer, přesto je teď prakticky sama, mě mrazí v zádech. Nemohl by mi někdo slíbit, že se mi to nestane, prosím?

"Prožívám kulturní šok". Věta z úst tety J, která mi zní v uších. Zazněla na první večeři, jako jednoduché vyjádření společenského dna, které se odehrává v Čechách ve srovnání s Jeruzalémem.
Jeruzalém - nádherné místo, které není pro všechny. Stále tam platí, že pokud váš předek byl žid, můžete strávit v tomto městě dva týdny víceméně na náklady státu. Protože mezi ně patříte. Ale žít tam jen tak někdo nemůže. Život na vrcholcích Judských hor popisuje v gloriolách, místo bezpečné a kulturní - i když v době, kdy jí může muslim zapíchnout v autobuse nožem, mi to připadá minimálně zkreslené. Člověk často vidí to, co chce vidět.
Realitu zakrýváme, abychom se nevyděsili. A to platí pro Prahu, Jeruzalém i pro jakýkoliv jiný místo úplně stejně. Neustále opakovat, jak žít v Praze je utrpení je jen dokazování s vlastní (ne)jistoty. Vlastně jsme se s mamkou shodli na tom, že máme po půl hodině intenzivní pocit, jak bychom se měli stydět za to, že tady žijeme a že máme (nebo chceme) rodinu. To je totiž druhé semínko dýmu - každá samostatná životní jednotka přináší spoustu neyřčených otázek. Pochybuju, že sama bych to zvládla ve zdraví, starat se jen o sebe.
No řekněte, není to těžké?

Z toho titulu mám tendenci spoustu nejapných poznámek omlouvat. Lidi neví, co je zdravé. Studenti v Praze jsou bez zájmu. Města tady smrdí. Lidi neodepisují na e-maily. Zvedají telefony až na páté zazvonění a více, slušnost je zvedat hned. Starat se o chlapa je hrozný.
Zpočátku jsem ji za to všechno moc obdivovala. Za tu sílu být sama, za ten nadhled, za tu zanícenost pro věc. Ať už je to profesní kariéra nebo celozrnný chleba. Budu si vždycky pamatovat vyprávění o tom, jak hned po střední šla pracovat do laboratoře, protože si nutně potřebovala zjistit, jaký to je pracovat. Protže žila s tátou, který nikdy nepracoval. Ne tak, jako většina rodičů.
Poslední dobou jsem hodně zmatená. Na vině bude moje přemítání nad skutečnostmi pod vlivem poslední schůzky. Už čistě holčičí s bednami nádherných knih z kanceláře velkého pana sochaře. Bylo to zvláštně patetické i přes pěkný počasí ve stromovce i odevzdanou bakalářku. Přes naší pomoc s odvozem. Ale vůbec ne kvůli smrti a odcházení. "Na to já vůbec nemyslím." Ale kvůli všemu, co je tady špatně. Najednou jsem měla pocit, že chci obhajovat i protivnou úřednici z RWE. Nějak na tohle nejsem. Zaselo to ve mně podivnou myšlenku. Předsudek. Povýšenost - ač jsme jedné krve? Nebyl takový každý žid. Bohatý a povýšený. Co víc může podnítit primitivní dav. Podívejme se na dnešní dělnickou stranu, například. Já myslím, že to úplně stačí.
Část třetí - Copak to nikdy neskončí?!
Film Odsun (Zátah) míří hlavně na city. Tolik zmařených životů, tolik popravených dětí. Film Lidice jsem sporadicky viděla podruhé. Zhruba do poloviny mi zase připadal až moc upovídaný. Myslím, že i tehdy zaznamenal velké nepřijetí od rádoby "lidických", protože jejich velký hrdina byl vlastně násilník. Respektive jediný, který to díky vězení přežil. Nejsem filmový člověk, to víme, takže nechme spekulace být.
Každý film je spekulace.
Film Černá kniha - asi ho znáte, ne? Ač se nám kromě hlavního příběhu snaží říct, že nikdy nemáme nikomu věřit, zásadně vnímám tento moment: Existuje seznam bohatých holandských židů, kteří se někde schovávají. Určí se skupina, kterou varují, že o nich ví a že si pro ně přijdou. Nakonec jim nabídnou únik. Židé vezmou všechny cennosti i peníze a důvěřivě nasednou na spasitelskou loď. Všechny postřílí a vezmou si kořist. Akce se opakuje s dalšími. Hromadění bohatství. Jednoduché je oklamat člověka, co si myslí, že i toho se dá koupit.
Ke konci výkřik hlavní hrdinky - holandské zpěvačky:
Copak to nikdy neskončí?!
Vždycky cítím úplnou bolest. A rozuměl by tomu každý, když uvážíme, že se rodiny sochaře a mojí mamky sblížili v Terezíně. Když na to nemyslím, poslouchám zas vyprávění o té židovské babičce, co žila opravdu na úrovni a od které mám pravidlo třídění nápadníků - na ty, kteří umí a kteří neumí použít kleštičky na cukr. Na stříbrné nádobí, ze kterého u nás přežilo jen pár kousků. A a jídlo, které je vždy tak trochu speciální. To vše pro mne znamenalo pozitivní akcent. Teď jsem trochu zmatená.
Jistě, že všechno je o osobnosti. Že přeci nemá smysl cokoliv generalizovat. Její otec je taky žid a nikdy bych u něj nezískala tenhle pohled. Jenže on žil pro sebe. Ve svém ateliéru. A pro svou holčičku. Teta J. žije tím, že je židovkou. V samém centru židovské kultury a odmítá vše, co k tomu nenáleží.
Je to lidský úkrok stranou, když ti nic jiného nezbyde? Reprezentuje kulturu,
která nadále bojuje (v mých očích). Válka skončila dávno (relativně), oni dál tiše "trpí" útoky, teď muslimské. Odpověď na otázku je asi nasnadě -
ne, asi to nikdy neskončí.
Žádný majetek, povýšenost ani rodová nadřazenost neospravedlňuje člověka k takovým zrůdnostem. To jsem rozhodně říct nechtěla. Snažím se jen lidsky a bez jakýchkoliv historických podkladů a nesporných důkazů dojít k tomu, jak asi ve skutečnosti vyznívali jako lidé. Soudit válku se ze své pozice neodvažuji. Ze společenského hlediska - většina těch, kteří vědí víc než jen domněnky jsou mrtví. Přemýšlím nad tím, jaký ponaučení si z toho máme brát. Jakým směrem se spirála poznání otáčí. V jaké fázi nás zasáhne na stejném místě?
Občas mě napadá, že kdyby se historie opakovala doopravdy doslovně, že bych to byla já, kdo se teď schovává - možná u vás pod podlahou.
Občas mě napadá, že nic z toho není tak dávno na to, aby se o tom přestalo otevřeně mluvit.
*tradičně jídlo a pes pro všechny, který to po ptvním odstavci přeslalo bavit*
Písnička je pod posledním paralela-oddělovačem O:)
Ta serie dokumentů o umělcích je vážně dobrá. Je schovaná pop odkazem na začátku.
Myslíte si, že život je sinusoida nebo cosinusoida?
Mír&Lásku,
Paralela
Život je židovský pes, který si značkuje teritorium. U něčích nohavic.