close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Please, teach me gently how to breathe.

26. června 2016 v 1:41 | Paralela |  Černobílý svět.
O cestě z Brna, o cestě z Prahy. Vlaky, interakce, nulová pokora
a stoprocentní znechucení sebou.
Vítejte, spolutrpitelé....


VARSITY - So Sad, So Sad

(VAROVÁNÍ: je to velmi dlouhé, protože se mi nechce dělat z toho všeho článek pro davy,
takže doporučuju si en pouštět ty písničky...jsou zase trochu zvláštní)



Utéct z Brna o dva dny dřív bylo vteřinový rozhodnutí, který ve mně možná bublalo od chvíle, kdy jsem nastoupila do mezinárodního vlaku na Budapašť. Dokážu si docela úspěšně namlouvat, že mě něco baví, že se těším. Vlastně mě vůbec nebaví sedět večer u piva a čekat na zítra. Vlastně mě vůbec nebaví mluvit o ničem, být poloviční střed pozornosti, pít v baru, nechat si vyčítat svůj nezájem. Možná jsem dost protivná. Ale některý situace jsou přes čáru až dneska. Dřív bych to prostě vydržela a rozhodně se nezvedla vprostřed oběda v zahradní restauraci a neodešla. Všechno bych spolkla, protože se to ode mě čeká. Tak to už ne. A čekat na vlak od devíti do půl druhé v noci byl vlastně docela zážitek…let me show you.

Kings Of Leon - Sex on Fire


Nejdřív dobíjím telefon u McDonalds a jako trest přijímám to jejich hnusný kafe v hezkym hrnečku. Čekám, trochu se
vztekám, trochu se lituju, trochu křičím na všechny, co se mi snaží radit jak naložit s nastalou situací. Telefon nezvedám. Já přeci vím, co dělat uprostřed noci. Jsem sova. Chvíli chci odjet do Českých Budějovic, protože proč ne. Později to vzdávám, je mi zima. Ležím v nádražní hale, koukám na strop a poslouchám cikánku, co zpívá. A je to krásný. Kouzlo momentu. Pán, co hledá svůj vlak na tabuli odjezdů. A securiťák mě kontaktuje poprvé.




Měla bych si asi koupit jízdenku. Zjišťuju, že je prodávají v rekonstruované čekárně. Okna mají široké parapety a zásuvku blízko. Ležím v okně. Securiťák podruhé & zavíráme, slečno…


Vracím se na svoje původní místo. Telefonuju s mamkou. Nesmějeme se. Securiťák potřetí.


"Vy jako někam jedete?"
"Ne, jen tady tak ležim…achjo."
"Tak to musíte dolu, noční čekárna."
"Aha. Pořád nějaký zavírání…to je svět, to je Brno..."
(pohledný dredatý mladík)
"Tak pojďte se mnou. Tady to je."
"Děkuju.", odhazuju tašku na stůl. Aspoň že tak. (A hlavu do dlaní.)
"Tak naschle", říká a zastavuje se ve dveřích.
Koukáme.
"Moc vám to sluší, slečno."
"Děkuju, ale moc mi to nepomáhá."
"Dobře dojeďte…"
Už tam není. Tak to bývá. Andělé se objevují, abychom si uvědomili, že je čas se usmívat. A nebát se.


Mám před sebou ještě něco přes dvě hodiny čekání na euronight. Přiveze mě dokonce až domů, to už pojede i mhd s lidma, co se vláčí do práce před se svítáním. Do čekárny přichází postupně pár dalších ztroskotanců, kterým zpravidla ujel vlak. Někdo se baví, někdo netečně mlčí v rohu. Role baviče se ujímá poměrně drzý pán bez předního zubu. Jeho vlak pojede až v pět ráno. Tvoříme náhodnou groteskní dvojici uvězněnou ve svým vlastním životě. Nehroutíme se. Ke smíchu se nesměle přidává kluk z Ostravska, který je v Brně "manažerem v mekáči". Taky nemá přední zub. Všechno je tak, jak má být. Od rozebírání práce, detailů ze života přes psaní knih, vyzvídání a zenovou meditaci v čekárně se dostáváme až k paralelnímu blogu. Protože proč ne. Už se nikdy neuvidíme. (Jsem si myslela.)


Arctic Monkeys - Love is a Laserquest - jen akustická verze

Vlak v brně asi dvacet minut čeká, můžeme si nastoupit. K nástupišti mě vede už úplně normální člověk. Zase muž, samozřejmě. Žádný holky na nočním zaplivaným nádraží plným cikánů na lovu jsem ještě nepotkala. Mladej, bagetu a pivo na cestu, slušnej. Radovan s emoční krizí pořád jako podpora na messengeru. Novej kluk moc nečeká, konverzuje rychle. Co taky můžeme. Je mi zima. Radovan a kluk jsou skoro sousedi. Náhody, že? Nemyslím si!


"To byste někdy mohla jít s náma, ne?", zkouší to.


Vypráví mi, jak chodí pochody za východem slunce na Sněžku.(!!) Poslouchám s nadšením, konečně něco poetickýho. Už sedíme asi deset minut, když se náhle objeví ten pán z čekárny, KTERÝ JEDE ÚPLNĚ JINAM VLAKEM V PĚT RÁNO!, u našich dveří. Na telefonu má Paralelní.

"To píšeš vážně sama?"
"Jo...?" A zmizí. Trochu blázen, ale když ti jede večerní vlak až ráno, je načase být trochu blázen. Musel projít celý vlak. Má spoustu vagónů.

Mám tendence zahledět se z okna s nepřítomným výrazem. Kluk to se mnou nevzdává a naviguje mě na událost na facebooku.


"Nebo vám klidně můžu dát kontakt na mě. Nechcete?" Aha...(neodpovím).

V Pardubicích vystupuje, zbytek cesty jedu sama a je mi příšerná zima.



O tři dny později. /Praha/

James Vincent Mc Morrow - Higher Love


S potěšením zjišťuju, že o druhou práci jsem pro svou nedostupnost nepřišla. Ve škole se zdá být trochu mračno nad obdrženými posudky. Život je složitý jen chvilkově. Jinak je jednoduchý a k nevydržení. Večer jsem se původně měla sejít s Gejtristou, ale bylo to dost na vodě, takže Mayova otázka, jestli mám čas nebyla hodná odmítnutí.

Venku je krásně, "nic" je krásný a semínka na Vyšehradě ponechaný krásnýmu osudu. Uvidíme. A já zas do vlaku. Padá na mě tíha. Není přesně určená, nejspíš tím, že všechno zase opouštím. Skoro hodinu ještě čekám na spoj a zmateným lidem ukazuju, kde se na hlaváku kupují lístky. Všechny nádraží pořád čekají na ztracený lidi.

Prázdný kupé. Každý prochází uličkou a nechává tu holku se zápisníkem být. Nakonec projde kluk. A zas se vrací.

"Nebude ti vadit, když si přisednu?"
"Jak by mohlo, to není můj vlak."

Chvíli sedí v opačněm rohu, ale vidím, že se dívá. Chce se mi spát.

"Nemám tě někde probudit?"
"To je dobrý, já nebudu spát."
"No já stejně vystoupim už v Hněvicích. Jedu z práce."
(úsměv)

Vyzvídá, co já. Pomalu se přesune naproti, když si přisedá další paní. Kouká mi do očí. Upřeně. Vyptává se na vlasy. Snažím se nějak odehnat ten pohled. Chvíli. Pak to zkouším oplácet, to moc nezabírá. Nakonec se přizpůsobím. Chvíli mlčíme a zíráme si na obličeje. Hezkej kluk. Myslím, že má šedý oči, zajímavý, přinejmenším. Odvracím se. Místo okna zrcadlo z tmy.


"Achjo, to je hrozný."
"Nerada se na sebe díváš?"
"Nenávidím to."
"Mně se na tebe kouká hezky."
uhhh
"Kdy už toho necháš?"
"V Hněvicích." …"Nic lepšího tady není."
"Řečičky…"


Mluvíme o domovech, o našich psech. Vypráví mi o vlacích. Revizor. Nikdy mi nevadí tyhle lidi. Jsou takový jednoduše hmatatelní. Poslouchám o tom tlačítku, co mají strojvedoucí a musí ho stisknout snad každých deset sekund. Když pak s nima sedíš v hospodě, pořád dělají ten pohyb rukou. Klap klap klap. Profesní mutace. Je to příjemně nenucený. Perverzní připomínky si neodpustí. Zkouší kdo jsem, zatímco mě komentuje jako perverzní malou školačku. Výborně. Možná bych měla mít spíš kalhoty než šaty a taky míň roztrhaný silonky. Nojo, celý den .... Asi pět minut před vystupováním mu přeju dobrou noc. Je kousek po půlnoci.

"Ty už mě vyhazuješ?"
"Jen se loučím včas, budeš si pamatovat, že to byla milá holka."


Možná moje zvláštní redukce. Nechci, aby si mě kdokoliv pamatoval špatně. I když vás nejspíš za rohem zapomene. Navíc jsme projeli kus země s upřeným pohledem na mě. Bylo to zvláštní. A zvláštně to končí. Tak se zvedá. Pak mi podává ruku, jenže chce asi spíš obejmout? Ještě asi pět sekund než si uvědomím, že to jsou cizí rty na mých a že….





…že by se to nemělo dít. Jsem tak v šoku, nic neříkám. Odchází. Ano. Paralela opět v akci. Nebo spíš ve slevě?

Zbytek cesty je zvláštní. Napadá mě, že mi celou dobu připomínal Kellyho. Příběh jak přes kopírák, ke kterýmu se tady vracet nebudu, protože už tady nesjpíš není nikdo, kdo by to pamatoval. (Krom mě.) Podobně se objevil. A jestli je svět pořád tak stejnej, tak ho nejspíš zas za dva týdny potkám na stejným místě. Tak to prostě chodí. A budu dělat, že se mě to netýká. Ve světě vždycky čekáte na osud.


Doma čekám ještě na noční bus. Společnost mi dělají dva zajíčci, co se mě ptají na jméno. Právě dopálili brko.
"Tak snad se ještě potkáme!", loučí se se mnou. A já říkám, že asi ne…


Některý lidi udělají z vašeho života americkej film, který jste náhodou zahlídli v televizi někde v čekárně. Jenže začátek vám utekl a odešli jste před koncem. Film, který nic neznamená, protože chybí souvislosti. Já jsem taky trochu v čekárně. Na život. Na můj hollywood.

Ben Howard - Soldiers

Příležitosti mají mnoho převleků. Ale před kým se raději svléknout?




*kdo to dočetl až sem, má u mě článek s věnováním, neb je to výkon*
Mír&lásku,
Paralela


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 26. června 2016 v 3:03 | Reagovat

Dočetl vandrák. :)

2 Radovan Radovan | 26. června 2016 v 3:12 | Reagovat

Radovan měl emoční krizi dokud se velkorise neurazil a následně raději zasvětil svůj život fyzice .D

3 Paralela Paralela | E-mail | Web | 26. června 2016 v 3:26 | Reagovat

[1]:[2]: tak první dvě věnování máme před sebou!

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 27. června 2016 v 18:45 | Reagovat

Svůj útěk jsi zrealizovala, gratuluji, já to nedokázala a málokdo se k tomu odváží!

5 Wnaty Wnaty | E-mail | Web | 27. června 2016 v 18:58 | Reagovat

Počkat, to vážně?
Žádaná slečna!

Já jezdím už dva roky mhd, busem, vlakem, neustále a nikdy mě nikdo neoslovil. Ani jsem nevěřila, že se tohle reálně stává :-D.

Zajímavé čtení :-).

6 pavel pavel | Web | 27. června 2016 v 19:31 | Reagovat

Aspoň se ve vlaku nenudíš, když tě chlapi otravují... a POKUD JSI NEDOSTALA OD NĚHO OPAR... tak dobrý ne? :-D

7 Paralela Paralela | E-mail | Web | 28. června 2016 v 10:13 | Reagovat

[6]: nic jsem nechytila! tak v pohodě :D ;-)

8 vyjadrenicenzury vyjadrenicenzury | Web | 1. července 2016 v 12:00 | Reagovat

Náhodou, je to zajímavý čtení, kdybych měl něco takovýho napsat já, bylo by to mnohem delší :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama