29. června 2016 v 12:36 | Paralela
|
Ahojte.
Převlékla jsem se za Červenou Karkulku abych se pokusila půl hodiny před komisí předstírat, že jsem kultivovaná mladá dáma. Teď čekám, jestli začnu být alespoň nervózní.
Přestírat kultivovanost by mohla být ta největší výzva. To jsem naštěstí nemusela.
Chtěla jsem napsat něco o tom dni. O tom, jak jsem se trápila, jak na mě byly zlí, jak jsem pak brečela, jak jsem se večer opila až nemohla chodit, jak mi bylo špatně a probudila se s pocitem, že jsem to dokázala. Jenže nemůžu. Nic z toho se nestalo.
Obhájit dům na bc je snzší než rýpavé dílčí prezenace. Spíš jsem si to užila. Večer byl tahavý, pila jsem spíš já. Jís s Gejtristou na koncert, ze kterýho jsme hlavní program nestihli, bylo asi takový znouze-cnost-řešení. Možná úplně zbytečný. Zase se projevila moje vnitřní "nutnost" věnovat se alespoň trochu všem svým kamarádům a bývalým kamarádům a bývalým kytaristům... No. Jako bych si snad namlouvala, že se mnou jde jen na koncert nebo na pivo. Nakonec jsem si tam prostě sedla a poslouchala. Jen poslouchala. Žádný hentai tanečky, není na to prostor. Už po druhym pivu na mě jen vilně mrká a já si říkám, hej bejby, máš tohle zapotřebí?
Najednou se někde vyrojí O., kterej věděl, kde jsem. Dlouhý domluvy, abych mu vrátila jeho alkohol se ukázaly být jen záminkou se sejít naposledy. A proto TatraTea odjíždí dnes se mnou domů. Něco jako fant. Sbohem můj pražskej pokojíčku.
Připadala jsem si fakt groteskně, když půlka těch lidí brečela štěstím / vyčerpáním / únavou a fotila si šťastný fotky na fb. Připadala jsem si tak protože jsem sama nic necítila. A telefonovala hned po zjištění známky o další práci. V mým věku už je i áčko ostuda. Jako bych zvedla nohu na další stupínek. Tak, jako každý jiný předchozí. Keep going. O nic jiného nejde.
Připadala jsem si groteskně, když sjem seděla v tom baru a poslouchala chlapskej bigbeat. Koukala se na pianistu, byl moc hezkej. A z každý strany jeden zoufalec. Jinak to říct nedokážu. Jeden se v životě nezbaví myšlenky, že "dostanu rozum" a přijdu za ním. (A nezbaví se už ani matfyzáckýho titulu a dvaceti fakultních kil navíc). A druhý, který si mě může za všechny ty svoje vyhraný prachy koupit a zapomenout na svojí ženu. Není to zoufalý? JE.
Uvědomuju si, jak jsem zdrsněla. Jak mi z opilých očí kape jed. Slova plný pravdy, který nikdo poslouchat nechce. Jenže...děti...já "rozum" nedostanu a ani si mě už nemůžeš koupit, protože už přeci vím, co je pravda.
Budu se teď modlit, aby mi ta přihláška v Praze vyšla. Budu kreslit domy a budu běhat. budu se trápit, protože bez člověka, co vás rád poslouchá i střízlivou to smysl moc nemá. Samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že já něco říkat chci. Práě jsem si přečetla, že mě přijali do Brna. Just sayin', že se jim ten dům pro Jágra asi líbil. A pocity? Napsala jsem sms mamce...protože jí to uklidní. mě je nějak vechno jedno. Potřbovala bych zase znovu začít. Chybí mi teď výzvy, který bych mohla zdolávat. Když na to pomyslím, nechápu, jak chci s tímhle konceptem přežít celý život.
Vlastně...můžu si tady psát úplně náhodný plky? Však jo, můžeš holčičko. Je v pohodě každý večer mluvit o umírání. Měla bych přestat referovat výhody a nevýhody způsobů sebevražd. Z mýho titulu to zní strašně směšně. A dohromady je to nejvíc směšný. Kolik hodin denně strávím přemýšlením o konci. A přitom...no to je jedno.
Je na čase přestak kecat.
Snad máte svůj život radši.
Začít znovu a zcela jinak. Pořád to platí. Jiných způsobů už ale nekompromisně ubývá.
Tak potlesk, zvládla jsi další stupínek.