Červenec 2016

Slzy tečou k nebi.

31. července 2016 v 4:03 | Paralela |  Černobílý svět.
Přála bych si kolotoč. Ten malý, co má uvnitř světýlko a promítá na stěnu vesmír, když je v pokoji tma. Přála bych si ležet ve tmě a dívat se na vesmír. A přála bych si, aby to tak bylo napořád.
Nechci, aby byly čtyři ráno a já nespala. O co se pořád bojím?
Slzy jsou teplé, nevím, co to značí. Nemám moc sílu, když je noc.



1_ Slunečnice za oknem k noze kuchyňského stolu

29. července 2016 v 3:34 | Paralela |  dopisy věcných milenců
1_ Slunečnice za oknem k noze kuchyňského stolu


Kuchyň - okno - předzahrádka, tam začíná první pohádka. Slunečnice, trochu parádnice! Rozhodne se před posledními dny vyznat ze své lásky k noze kuchyňského stolu. On však netuší, že nic netrvá věčně….
Jo, a taky holka poněkud zvláštně tápe v poezii.



S každým novým dnem
otočená za sluncem.
S každou další otočkou
vykláním se za kočkou
tou, co leží na okně,
jsme na tom dost podobně.
Píšu Ti dnes jen pár řádků
abys je měl na památku.
Můj milovaný osude,


probouzím se s novým ránem, abych Ti vypověděla pravdu každého lístku, který mi šeptá do ucha. Nejsem vůči nim hluchá, však mám trochu obavy, že vstoupí mi do hlavy. Když noc se v den promění, cítím mírné souznění. Ještě než se otočím, abych pohledům se vystavila a na Slunci se objevila, zkouším zahlédnout Tvůj úsměv v okně. Na okamžik!
Jsi to ty? Ach jsi to Ty! Jak jsem šťastná. Kdybych mohla, plakala bych.
Nebráníš se. Stojíš. S pohledem mohutným a oddaným. Tolik toho na tobě leží. Tolik důvěry. Tolik samozřejmosti. Já to ale nevidím. Moje absolutní přítomnost pro Tebe je zastřena osudem. Být neúplná. Být pro všechny. Být vystavená. Tvoje ztuhlý myšlenky jen cítím za zády, přesto vím, že jsou. Cítím, že se usmíváš, když mě zahlédneš mezi kroky snídající rodiny a kocouří hlavou. Cítím? Vím? Doufám…?


Loučící se den dává mi svobodu. Svobodu sklonit oči a nadechnout se. Říkali mi, že jsem stvořená k pohledům, ne k pocitům. Že nás dělí jiný svět.
Přesto myslím na Tebe.
Skláním se a znovu doufám v další letmý úsměv, avšak…mé Slunce je kvapnější, víc než bych to kdy dokázala já. Rozhodnuté a žárlivé a staví mezi nás tmu, která z mé naděje udělá zrcadlo. A jediné, co mi zbývá, je syrový pohled na sebe samou. Ach, nemám Tě…

Já? Jsem ta, co je příliš zakotvená pro pohyb, přesto vítr láme mi záda, i svědomí. Jsem ta, jejíž všechno je prázdné, úzké, poddajné. Kolik láká k pohledu, tolik touží být neviditelná.
Myslím na Tebe, ptáš se?
Už jen tak trochu
trochu mezi každým zamáváním větru,
trochu když se dívám proti světlu
trochu mezi Tebou a kočkou,
trochu mezi druhou a třetí tečkou
Jak říkám, už jen trochu.

Ty? Já to vím lépe. Znám všechny Tvoje silné stránky, vím jaké nosíš pomazánky. Když okolo se drobí chleba, je Tě vždycky tolik třeba. Jsi, protože potřebují. Já jsem, protože mohou. Bojím se. Skláním se s pohledem do země a střežím Tvou noc důstojně. Ještě pár nocí a pár rozbřesků a už nesejdeme se v odlesku. Jsem pomíjivá jako noc, ztratím všechnu zvláštní moc. Ty zas budeš pořád stát, budeš mocný bude…sláb? Při pohledu do oken, už tam není - byl to sen.
V kuchyni a zpívá si:
"Tak jako Slunečnice každým dnem,
otáčí se za sluncem,
tak já stále hlavou svou
obracím se za Tebou."

Obrací se k prázdnému oknu a na podlahu stékají bolestné slzy.

Dopisy věcných milenců - Z LÁSKY, AČ BEZ DECHU, TEPU ČI BĚHÁNÍ!

29. července 2016 v 3:23 | Paralela |  dopisy věcných milenců
Tak máme za dvě minuty půl třetí. Ráno, bohužel. Přednedávnem jsem něco jako slíbila, že napíšu nový článek. Za předpokladu, že tohle nikdy nedodržím a navíc je vážně hluboká noc, Ti musí být jasné, že to neudělám. A hele, já napíšu dva.


I když…

Tohle je vlastně jen takový ten trapný úvod kategorie, nové rubriky, kterou různí blogeři mívají. Třeba když píší povídky, který stejně nikdo nečte, mají k nim úvodní článek aby vystihly charaktery nepoznaných postav. Můj úvod zní velmi stručně:


Milovat a chybovat je lidské. Říká se to. Ale v mém paralelním světě je stále nějak nepřístupné, přivlastňovat si všechny tyhle druhy utrpení…




Vzniká nové, lehce poetické opojení. Milostné řádky mezi věcmi.

Cokoliv, když to dokážeš.

26. července 2016 v 2:20 | Paralela |  Černobílý svět.

Cokoliv bloguj, když to dokážeš.




Ukliď, když to dokážeš.


Už měsíc vysávám podlahu kličkováním mezi kufry a krabicemi s kolejní parádou. Současný stav:


Stůl1 za zády: velký papíry, který nevím jak uklidit; deka pod kocoura

Stůl2 vedle: rezervní deky, který nevím proč nikdo neuklidí na lepší místo; dvě sponky; náplasti na puchýře; malý plastový dinosaurus

Pod stejným stolem
: veliká krabice kartonů z modelů ; hopsakoule; modrý provázek (nevím kam vede)

Kytarové kombo1 mezi stoly 1 a 2: deka pod kocoura.; kocourovo oblíbený svetr - rovněž pod kocoura; teplé ponožky letní

Můj stůl: kapitola sama pro sebe aka "věci denní potřeby" a hrnky od kafe už bez potřeby. Ale snažím se.

Skříňka vlevo: podklady do pražský práce; kus složené modré látky bez bližší specifikace

Skříňka vpravo: běžecký oblečení celkem kusů: 6; časopis Stavební listy celkem kusů: 2

Kufr pod skříňkou: suší běhací podprsenky. Organizace.

Do toho rohu dál už nevidim. Ještě další čtyři kusy nábytku zavalený věcma, plus společensky nedoceněný malířský stojan a jeho kámoš rotoped. Ozaj - kdybyste fakt nevěděli, kam si nejlíp házet věci, kupte si stojan na malování a rotoped. Oba si o to vyloženě říkaj.


-Důsledky: hodina uklízení vyrovnala situaci do snesitelné podoby

+Pozitiva: místo na cvičení




Běhej, když to dokážeš.

Pokud jde o běh, cítím poměrné zklamání. Poměrné v poměru výkon/výsledek. Červnovou snahu o zrychlení pětky jsem kvůli červencové výzvě vyměnila za delší trasy. Kyčel mi umírá a puchýře mají pré. Jsem zklamaná z očekávání, že 4 týdny soustavného běhu přinesou i úbytek tuku. A když říkám, že nemám ráda očekávání, tak jsem se tím měla řídit i teď. Když redukce po dvou týdnech nefunguje, má se ubrat dalších 250kcal příjmu a zachovat výdej. Průměrný výdej na běh je asi 800kcal, podobně jako příjem. Vím že vystačím v pohodě s 500kcal, ale už se hůř běží. Teda jen chvíli. Při těch desítkách se nejlíp běží úplně bez jídla. Doopravdy špatně se běží, když to bolí. Proto platí rada: nezastavovat za žádných okolností. Dokud běžím, tak běžím. To je moje přímá úměra. Ale jestli mám zas dělat v září dvojčatům vodiče na #runningsucks závodě, musim to vydržet.

-Důsledky: kyčel mám oblepenou léčivými náplastmi, na vytrvalejší puchýře zkouším ty se superhrdiny

+Pozitiva: výzvovou dvoustovku kilometrů do konce týdne zvládnu; zlepšuje se výdrž a vybíhaní kopců




Žij, když to dokážeš.


Jak se říká, tenhle svět je jednoduchej. A my si ho komplikujeme tím, jak se ho snažíme žít co nejlíp. Je to pěkná otrava. Být "dobrej". Není kam couvnout.



Když třeba takhle každou druhou, nebo i první noc propiješ, chodíš pozdě do práce a přednášky jdou mimo tebe. Schováš se za anonymitu flákače. Pak stačí pít jen jednou v týdnu a do práce chodit včas. Hned přijde dobrej pocit a zadostiučinění. Ale kam couvnout, když není kam couvnout? Kde ubrat dalších 250kcal, když už takhle je to běh do záporných hodnot? Zvláštní, že je jednoznačně lepší být špatný.


-Důsledky: přetrvávajcí sebeodmítání, nespavost, hlasy v hlavě

+Pozitiva: vždycky je naděje postěžovat si na paralelním a dál už nevnímat. If I get it down on paper it's no longer inside of me, to pořád částečně funguje.




Miluj, když to dokážeš.



V současnosti tenhle song. Nevím no - celý život si někdo a pak se necháš pohltit prapodivnými zvuky. A nebo čímkoliv, co je nepoznaný. Je to vzrušení z pokušení. To jsi celá ty. Achjo.


-Důsledky: únava, hvezdičky co ve vzduchu praskaj, modrý světýlka

+Pozitiva: Aby bylo jasno, nemusí být slunečno.


Zastav prosím na chvíli.

23. července 2016 v 18:00 | Paralela |  Černobílý svět.

Je tma a pravá střídá levou. Běžím svojí obvyklou noc, za kterou se umírá. V hlavě prázdno, jen pár nepodstatných myšlenek, co se rozutečou dřív, než si dovolí tě zasáhnout. Hlasitost ze sluchátek mě ohlušuje a já vím, že jsem na světě sama. Tak to má být. V rychlosti utíkat pryč od toho, co se tě snaží dotknout.
Zpozorním, když si uvědomím, že paralelně běží po chodníku někdo další a dívá se. Ohlédnu se a uvolním sluchátko.


Když nemáte sen, něco jste podělali.

21. července 2016 v 20:09 | Paralela |  NA TÉMA...
Mohla bych tady začít vést galerii neuveřejněných facebookových statusů, jejichž slávu jsem pro mojí vlastní nejistotu vzdala, i když měly značný potenciál pobavit davy…pár přátel. A nebo se na to prostě vykašlat, nebo se na pár přátel vykašlat, a dál vířit hladinu paralelního světa. Stačilo říct - Paralela a další pohledy na svět, který nic nedokážou.




"Když nemáte sen, za kterým jdete, tak jste to někde po cestě životem pěkně podělali."


Jdi tam, kam nemůžeš sám.

19. července 2016 v 1:21 | Paralela |  Černobílý svět.
Poločas rozpadu pozitivní nálady je velmi nízké číslo. Poslední dny ve znamení nepochopení. Už jsem opravdu hodně unavená, přála bych si aby se ke mně vrátil spánek. Víc už si žádat nedovolím.
Být venku je vysvobození. Milada je krásný moře a měsíc teď dává hodně světla. Jsem zamilovaná do pohledu k nočnímu nebi. Koketuju s vlnama narážejícíma na břeh jezera. Taky trochu lžou, na moře si jen hrajou. Je to 1:1 na podvody. A nebe jen přihlíží, ale spíš od toho utíká.




Soul Underground

15. července 2016 v 1:27 | Paralela |  NA TÉMA...
Snad i Ty jsi právě přišel číst, tomu ráda uvěřím.

Drazí pozůstalí,

ráda bych tento krátký příspěvek věnovala jednomu z nás. Ještěrčímu králi, mistrovi slov, zamilovaných veršů, tripových výletů do lesa, zamyšlenému poutníkovi se zápisníkem v kapse a tužkou za uchem. Vzpomínáte? Ahoj Soule, jak se ti daří,....chybíš.

Prázdní až po okraj, hluboko ve svých životech.

12. července 2016 v 12:12 | Paralela |  NA TÉMA...
Je jasný, že opravdových pocitů se bojím. Že se schovávám za zbytečný informace o počtu kilometrů za červenec, který nikoho nezajímají (ani mě). #83 A že takhle to nevypadá moc jako pravda a dá se to skrýt za nálepku "umění". Na světě je spousta polopravdy a na blogu je to všechno spíš polo, než pravda. Je lepší to tak cítit. Je to poslední naděje.

Každý potřebuje svý místo, nemusí být uvnitř nikoho.

9. července 2016 v 2:08 | Paralela |  Černobílý svět.
Každý potřebuje svý místo, nemusí být uvnitř nikoho.

s hlubokou ozvěnou
hledáš svý cíle
procházíš proměnou
uběhneš míle

možná tě objímá,
někdo kdo chápe
dneska tě zajímá,
proč v tobě tápe

už nejsi odpověď
už nejsi problém
poslední sousto
konec všech poém

Odpusť si.

můžeš se mýlit
můžeš i plakat
karty jsou na stole
jen se nech zlákat



Dobývání YouTube

7. července 2016 v 10:00 | Paralela |  Černobílý svět.
Ne. Nebojte se.


Úsměv z rozhodnutí, faleš z bolesti.

4. července 2016 v 22:20 | Paralela |  NA TÉMA...
Předmluva:
Jsem společenský tvor, co nemá rád lidi. Možná to tak vždycky nebylo. A nikdy to nikdo "z ulice" nepozná. Protože jsem

vždy připravená schovat se za vyčerpávající úsměv aka "i love you all". Později potřebuju uběhnout spoustu ještě víc vyčerpávajících kilometrů lesem, okolo rybníka, nad západem slunce… Načerpat tak ztracenou sílu.
A tam? Nemusím se usmívat. Nemusím ani běžet. Ani brečet. Ale můžu cokoliv chci. Dokud se zase po klikatý cestě nedostanu zpátky do pekla dní. Schovaná. S úsměvem.

Tohle jsem napsala, protože můžu. Protože moje asociace jsou daleko od příznačnosti. A taky protože už třetí den nejsem schopná napsat jeden dopis. Nemůžu začít, protože nerada trhám. Nerada gumuju život. Buď "len tak". Nebo vůbec.



Kdybych byla sama sobě matkou…

Kdybych byla sama sobě matkou
Kdybych měla sebe jako dceru,
která mi říká "Osude"
Protože by věděla, že ke mně najde cestu vždy
nebo si jí najdu sama.
Namalovala bych jí vesmír na záda
Musela by přelouskat všechno vědění
Fyziku, astrologii, matematiku, biologii…
Do očí nasbírat spoustu hvězd z hledání
Než by mohla říct "mám ráda svojí kůži".

Naučí se, že život tě zasáhne
Tvrdě a do obličeje.
Že počká, až vstaneš, jen proto, aby tě mohl srazit
Kopnutím do břicha.
Vyrazí z ní všechen dech
A najít tak jediný způsob, jak si uvědomit
nakolik plicím chutná vzduch.
Naučí se, že na světě je spousta bolesti
Bolesti, kterou nespraví náplast
ani tahle poezie
(bez rýmu)
A pak si poprvé uvědomí,
Že žádná wonderwoman nepřichází
ani nepřijde.
Skryje se za úsměv, který nic neříká.
A já jí budu ujišťovat, že nemusí
nosit plášť kolem celé své existence
Protože je jedno, jak moc dokážeš napnout
své dlaně až po konečky prstů.
Tvoje ruce budou vždycky dost malé na to
aby pochytaly všechnu tu bolest
kterou chceš léčit.
Věř mi,
snažila jsem se.

"A princezno", řeknu jí
Nenos ten nos tak vysoko vzhůru.
"znám ten trik", zkusila jsem to nejednou.
To jen čicháš dým, za kterým bys mohla jít
Za kterým bys našla cestu k domu, co hoří
a našla tam kluka, co v plamenech přišel o všechno
abys zjistila, jestli ho můžeš zachránit.
Nebo bys našla toho, co tam byl první
škrtnout sirkou
abys zjistila, jestli ho můžeš změnit.
A já vím, že by to udělala stejně,
bez ohledu na to, co říkám,
takže bych místo slov, která nic neznamenají
mlčela s krabicí kapesníčků, čokolády a bot do deště.
Protože neexistuje žádný žal, který by nespravila čokoláda…

…dobře, některé nespraví čokoláda.
Ale proto máme naše velký boty do deště, že, princezno?
Protože déšť smyje všechno.
Slzy, pot i falešný úsměvy
Když mu to dovolíš.


Přála bych si,
Aby se podívala na svět skrz dno láhve
která by byla její loďkou
aby věděla, že každý slzy mají dno,
i když jsou chvíli třikrát destilovaný
Aby se na dno dívala skrz dno
jako mikroskopem
Aby pozorovala galaxie, který existují
na hlavičce špendlíku lidské mysli.
Protože tohle jsou ty dny, který mě máma naučila

Přežít


Přijdou dny jako tyhle.
Snažíš se zachytit vítr do svých dlaní
A vidíš ty puchýře a modřiny
Snažíš se tomu utéci a dosáhnout
na ten život co ti odnáší ten vítr,
který jsi nechytila.
A ti stejní lidé, které se snažíš zachránit,
jsou ti, kteří stojí na tvém plášti
A ty nemůžeš,
nemůžeš dál.
Tvoje boty do deště jsou plné vody,
Jsou těžké a ty klečíš
klečíš na kolenou a jsi zklamaná.
Tvoje ruce budou vždycky dost malé na to
aby pochytaly všechnu tu bolest
kterou cítíš.

A to jsou ty dny, který tě máma naučila přežít.
To jsou ty dny, právě ty dny!
Za které musíš děkovat.
Protože není nic krásnějšího
než vstát s krví plačící z rozedraných kolen
a znovu otevřít oči vstříc dešti.
Stejně jako oceán se znovu a znovu dotýká břehu
a nezáleží mu na tom, kolikrát ho poslaly pryč.
To jsou ty dny, za které musíš děkovat.

Pak ti do uší bude znít John se svým
"It'll be just like starting over",
ty se naučíš stát klidně
bez strachu kolik toho utíká.
A budeš si jistá, že tvoje mysl přistane
na kráse toho zábavnýho místa,
kterýmu tady všichni dohromady říkáme život.
A ano, já vím,
na stupnici od jedné do konečna jsem pořád
pořád zatraceně naivní.
Ale já moc chci, abys i s rukama od bláta a očima od krve věděla,
že tenhle svět je z cukru,
z bublinek mýdla,
z motýlích křídel
aby ses nebála ho zas ochutnat.


"Princezno", řeknu jí
"pamatuj, že tvoje máma je trochu pesimista
a tvůj táta je …. tvůj táta trochu není vůbec
."
Odkašlu si.
"Ale ty jsi holka s malýma rukama a velkýma očima
která nikdy nepřestane žádat VÍC
."
Pamatuj si, že dobré věci vždy přicházejí ve třech
proto se neboj dělat i ty špatné.
Vždy se omlouvej, když chybuješ, ale nikdy
nikdy ne za to, jak tvoje oči dokořán polykají svět.
Tvůj hlas je možná tichý, ale -
i tak bude bude zpívat.

Možná se najdou ruce, co přenesou tvůj žal.
Možná jej prostě překročí a nechají na rohožce za dveřmi,
nabídnou ruce prázdné, bez cynismu,
bez povinností z očekávání,
a strachu z pokušení.
V jejich očích bude zrcadlo
ve kterým se odrazí všechny ty hvězdy cos nasbírala.
Měla bys jim otevřít a zašeptat:
"asi bys měl doopravdy poznat moji matku".




Now i'm wearing this smile that i don't believe in,

inside I feel like screaming.


#smoothfilter

4. července 2016 v 0:59 | Paralela |  NA TÉMA...
Oh. Trochu hejt je na cestě. Někdy je to lepší, než další vzlyky nebo reportáže, kolik mám naběháno tenhle měsíc. #18km A ne, nebude to o statistice....naštěstí jsou věci, kterým vůbec nikdy nebudu rozumět: STATISTIKA, LÁSKA A VYHLAZOVACÍ FILTR NA FOTKÁCH.

Dont Stop Believing

2. července 2016 v 1:34 | Paralela |  Černobílý svět.
"I guess some things don't work out like they should."

Otáčet se za každým dnem není zdravé. Přesto mnohem častěji se tady, skrz slova, obracím k těm těžkým. Dny nezatížené morem je lepší žít opravdu, než oplakávat. I když je to předstírání, že patřím do kolektivu, nezřízené utrácení za jeden jediný den, přejídání se na oslavu nebo potoky slz v divadle. Jsem to pořád já. Žádný písmenka, žádný vyšlápnutý schod. Nic mě nezmění. Ani hodně lásky. Nic z toho.

Byla jsem připravená napsat o obhájení vtipně. Byla jsem připravená napsat pozitivně. Dopadlo to strašně. Takové už to je. Životy. Nálady, Pohledy z okna. Všechno se mění. I čas se mění. Jen my nejsme jiní. Nejsme dospělejší. Jen těla se mění. (A nikde ne tak, jak bychom chtěli.)


Věci jen neustále končí. Vím, že je to cíl. Ale proč je to cíl? A proč to oslavovat? Nenašla jsem důvod. Necítím radost, protože nemám ráda konce. Připomínají mi, jak zoufale se snažím ze sebe vyrobit samotáře.



Jako ohlédnutí jen pár fotek ze dne, jak to už známe.


Model v metru při cestě zpátky.
Áčkový portfolio na hromadě všeho před školou.
Točený cider u knihovny. Ředěný.
Sideček aka nejlepší kámoš.
Nevenči psa, který dělá hovínka větší, než 20mm. Urban jokes forever.
Karkulka.
Drink od táty. Máta ze zahrady.
Jsme ve vagonu a radši bych byla sama.
Kytka od táty, protože on na mě nikdy nezapomene. Koupila mamka. Neptej se.


Nebudu psát nic o tom, jak jsem si užila den. Jen říkám, že užila. Jeden. Čtvrtek. Brečela jsem asi dvacet minut. Ale ze sedadla v jevišti. Někdy není zbytí. Když cítíš ty slova. Plný souznění s duševní katastrofou. A to je navíc nádherný. Ten příběh všichni známe. A pořád doufáme, že to nebude náš scénář…

U vás lidé v zahradě pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece tam nenacházejí to, co hledají. Oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.