"I guess some things don't work out like they should."
Otáčet se za každým dnem není zdravé. Přesto mnohem častěji se tady, skrz slova, obracím k těm těžkým. Dny nezatížené morem je lepší žít opravdu, než oplakávat. I když je to předstírání, že patřím do kolektivu, nezřízené utrácení za jeden jediný den, přejídání se na oslavu nebo potoky slz v divadle. Jsem to pořád já. Žádný písmenka, žádný vyšlápnutý schod. Nic mě nezmění. Ani hodně lásky. Nic z toho.
Byla jsem připravená napsat o obhájení vtipně. Byla jsem připravená napsat pozitivně. Dopadlo to strašně. Takové už to je. Životy. Nálady, Pohledy z okna. Všechno se mění. I čas se mění. Jen my nejsme jiní. Nejsme dospělejší. Jen těla se mění. (A nikde ne tak, jak bychom chtěli.)
Věci jen neustále končí. Vím, že je to cíl. Ale proč je to cíl? A proč to oslavovat? Nenašla jsem důvod. Necítím radost, protože nemám ráda konce. Připomínají mi, jak zoufale se snažím ze sebe vyrobit samotáře.

Jako ohlédnutí jen pár fotek ze dne, jak to už známe.
Model v metru při cestě zpátky.
Áčkový portfolio na hromadě všeho před školou.
Točený cider u knihovny. Ředěný.
Sideček aka nejlepší kámoš.
Nevenči psa, který dělá hovínka větší, než 20mm. Urban jokes forever.
Karkulka.
Drink od táty. Máta ze zahrady.
Jsme ve vagonu a radši bych byla sama.
Kytka od táty, protože on na mě nikdy nezapomene. Koupila mamka. Neptej se.
Áčkový portfolio na hromadě všeho před školou.
Točený cider u knihovny. Ředěný.
Sideček aka nejlepší kámoš.
Nevenči psa, který dělá hovínka větší, než 20mm. Urban jokes forever.
Karkulka.
Drink od táty. Máta ze zahrady.
Jsme ve vagonu a radši bych byla sama.
Kytka od táty, protože on na mě nikdy nezapomene. Koupila mamka. Neptej se.

Nebudu psát nic o tom, jak jsem si užila den. Jen říkám, že užila. Jeden. Čtvrtek. Brečela jsem asi dvacet minut. Ale ze sedadla v jevišti. Někdy není zbytí. Když cítíš ty slova. Plný souznění s duševní katastrofou. A to je navíc nádherný. Ten příběh všichni známe. A pořád doufáme, že to nebude náš scénář…







Za srdce se platí.