close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Prázdní až po okraj, hluboko ve svých životech.

12. července 2016 v 12:12 | Paralela |  NA TÉMA...
Je jasný, že opravdových pocitů se bojím. Že se schovávám za zbytečný informace o počtu kilometrů za červenec, který nikoho nezajímají (ani mě). #83 A že takhle to nevypadá moc jako pravda a dá se to skrýt za nálepku "umění". Na světě je spousta polopravdy a na blogu je to všechno spíš polo, než pravda. Je lepší to tak cítit. Je to poslední naděje.




Black Foxxes - I'm Not Well


Prázdní až po okraj, hluboko ve svých životech.

Rozhlížím se a všechno, co vidím jsou prázdný duše
prázdní lidé vláčející se každodenní rutinou ve svých
pozemských životech.
Rozhlížím se a vidím jak chodí, jak dýchají,
jak platí v pekárně za pět rohlíků a půlku chleba.
Jo, jsou živí,
ale když se dívám skrz kabát, když se dívám hluboko
- všichni jsou mrtví.
Čas.
Plyne, nebo ne, já nemám ponětí.
Ale čím víc se to děje, tím víc zapomínáme.
Jaké to je - mít vášeň, být, chtít, toužit?
a dýchat skrz oči až po konečky prstů?


Já sama jsem v pasti.
Vstát, pít kafe, klikat myší, usmívat se.
Tiše plním každý den, každý úkol, každý cíl,
aniž bych si dovolila vykřiknout
hlasitě, jako to, co bije hluboko uvnitř mě
a pro jednou neexistuje nic, co to dokáže zastavit.
Práce, co nenávidíš, zvořilý minihovory s tvým vrahem
následování prázdných snů - kdeže se vzaly?


Zdá se, že všichni jen musíme udělat tu stejnou
znecitlivující věc, a já se bojím.
Mám strach, že skončím jako každej na tomhle místě
na tomhle smutným místě,
že se už nenadechnu hvězd a nespolknu naději.
A než zmizím úplně, ptám se -
jak utéct? Během, bohem, smrtí, slávou?


Žijeme pro dočasný okamžiky,
malý kousky štěstí pro zmírnění bolesti
okamžik je okamžikem a díkybohu netrvá věčně
jenže -
je pryč a všude je zase tma, co se plíží.
A všichni mlčí. Všichni tak zatraceně mlčí.


Rozhlížím se a nikdo nevypadá šťastně
tolik sklopených tváří k svítícím obrazovkám
tolik prázdných postav snažících se skrýt před tím, co je zřejmé.
Na skutečnost dáme "blokovat", když se stala příliš depresivní
odpočítáváme minuty, ztrácíme čas prázdnými životy
zatímco se snažíme jen usadit a přežít
než abychom riskovali vědět jaké to je doopravdy
žít, být a riskovat.
Říkali ti, že je to správně?
ptej se proč a chtěj víc
ptám se proč a bojím se chtít víc.
Bojím se běžet a zakopnout.
A najednou běžím a zakopávám a -
ztrácím dech.
Vidíš? Oni jsou šťastní - prázdní a šťastní.
To jen ty nejsi.


A já se zase bojím.
Mám strach, že se jednoho dne probudím,
že bude svítit slunce, a já podívám se z okna prázdnýma očima
pochopím -
fuck, můj život je pryč.
Můj.
Život.
Dokonalý život, konstantní noční můra.
A já se směju hlasitě, slzy dopadají na parapet a jediný
jediný!, co můžu je ukazovat prstem na sebe.
Ukazovat, smát se a brečet, protože není nikdo jiný, kdo
všechno zkazil, kdo mohl všechno změnit.
Né, život není film a já nemůžu čekat, že to celé nějak magicky
zapadne na svý místo.
Musím jít, vzít za kliku a v tom svým bezútěšným pokoji
- začít stěhovat nábytek.

***

Upřímně,
nevím, co budu dělat dál, ale cítím,
jak se hluboko uvnitř nenávidím.
Přeplněná pocitem, co mě požírá
celý noci s očima dokořán a to ticho
tolik hlasitý
nestojím o pozornost a komplimenty kolemjdoucích
nestojím o plus jedna z internetu
já chci opravdovost a ta je příliš hluboko.
Hluboko uvnitř, bezpečně schovaná a já -
já to zase nedokážu.

Postav se před oheň a dovol aby chlad rozezněl tvoje kosti.
Ozve se zvuk, když není nikoho, kdo by jej slyšel?


Přemýšlím, že až to tady opravím a očistím od zmatku přidám těmhle slovům zvukovou stopu. Potřebují vzít za ruku, myslím. Já taky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 womm womm | E-mail | Web | 12. července 2016 v 23:49 | Reagovat

Krásne napísané, príjemne zmätočné. Príde mi zaujímavé ako várazne "5 rožkov a pol chleba" podčiarklo dojem stereotypu. Čo sa písanie týka, len tak ďalej. :-)

2 Paralela Paralela | E-mail | Web | 13. července 2016 v 0:26 | Reagovat

[1]: "príjemne zmätočné" - ako muj zivot .)) děkuju

3 stuprum stuprum | Web | 13. července 2016 v 2:45 | Reagovat

Hluboce působící zápisek. Má strašit na titulce. :)

4 Lukáš Lukáš | 13. července 2016 v 10:06 | Reagovat

Hmmmmm, nádhera, krásně jsi to napsala. Evidentně existuje alespoň jeden člověk, který není prázdný, kolik jich takových je? Já si vždycky myslel, to sámé, co ty, že všichni ostatní jsou prázdní. Pak jsem uvěřil, že NĚKDO prázdný není a sledoval jsem jeho duševní smrt v přímém přenosu. Smutný zážitek. Škoda, že já sám už jsem asi taky prázdný, aspoň jsem si uchoval to vědomí, že něco jako ne-prázdnost existuje. Ale co dál? Co s tím? Z pocitů žít nelze, to nevydrží dlouho, z vědomí, že někdo jiný má stejné myšlenky jako já taky ne. Je třeba vstát a něco dělat, najít nějaký smysl - a tím se vyprázdnit, je to začarovaný kruh. Něco dělat, třeba napsat tak krásný článek, jako ty. Takže palec nahoru, +1 z internetu, opatruj se.

5 vítor vítor | 13. července 2016 v 12:09 | Reagovat

V pasti... a nemá to řešení... Všechny cesty jsou stejné a nikam nevedou...

6 Nebulis Nebulis | Web | 13. července 2016 v 16:06 | Reagovat

Najdi se v hlubině lží a povrchních keců, zalez si až na spodinu své duše (pokud ji máš) a až vykoukneš znovu na světlo, bude ... den.

7 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 13. července 2016 v 17:20 | Reagovat

Občas si opravdu říkám, ačkoliv už se mi dávno podařilo dostat ze spár nihilismu, že člověku je dáno, aby žil svůj život v nejistotě.

8 Paralela Paralela | E-mail | Web | 13. července 2016 v 17:49 | Reagovat

[6]: jen další den...so sad!

[7]: A říkáš si taky, že je to správně?

9 SkyBob SkyBob | E-mail | Web | 2. srpna 2016 v 22:53 | Reagovat

Na to se nedá říct nic jiného než jen ANO
Ano, ano a stotisíckrát ANO.

Holá pravda, přesně tak to je a tak to cítím i já ... nebo lepé řečeno už (zase) cítím. Někdo mi totiž otevřel oči a já jsem vypadl ze své "každodenní rutiny"

A je to moc dobře, protože jsem to potřeboval. Jinak by ze mě byl opravdový zombík.

(trochu si teď říkám, že je fakt blbé číst blog zpětně a ještě v opačném pořadí :-) ale je to bomba)

10 Paralela Paralela | E-mail | Web | 2. srpna 2016 v 23:56 | Reagovat

[9]: Já ...děkuju. Tohle jsou jen moje hodně hluboký pocity. Nějak jsem se osvobodila psát toho víc, než se sluší. A proto si přeci vážím každých slov, které mi tady zanecháš. Co víc, děkuju za ně! A navíc mě to vrací v čase zpět, dívám se, kam jsem se posunula. Osobně se hodně vracím k tomu, čím tenhle rok začal, chci Tě tam odkázat:
http://paralelnisvet.blog.cz/1601/50-times-i-m-gonna-change-my-mind

"už zase cítím" zní lidsky a bolestně. mám taky pnutí z cítění. Bolí to, i když je to skvělý, i když je to strašný. Jsou to prostě amplitudy, musíme se s tím vyrovnat, ale rozhodně to nevymazat ze života. Jinak zbydou jen ti prázdní lidé....a to přeci nechceme...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama