
To jen ty nejsi.
Postav se před oheň a dovol aby chlad rozezněl tvoje kosti.
Ozve se zvuk, když není nikoho, kdo by jej slyšel?



[1]: "príjemne zmätočné" - ako muj zivot .)) děkuju
Hluboce působící zápisek. Má strašit na titulce. :)
Hmmmmm, nádhera, krásně jsi to napsala. Evidentně existuje alespoň jeden člověk, který není prázdný, kolik jich takových je? Já si vždycky myslel, to sámé, co ty, že všichni ostatní jsou prázdní. Pak jsem uvěřil, že NĚKDO prázdný není a sledoval jsem jeho duševní smrt v přímém přenosu. Smutný zážitek. Škoda, že já sám už jsem asi taky prázdný, aspoň jsem si uchoval to vědomí, že něco jako ne-prázdnost existuje. Ale co dál? Co s tím? Z pocitů žít nelze, to nevydrží dlouho, z vědomí, že někdo jiný má stejné myšlenky jako já taky ne. Je třeba vstát a něco dělat, najít nějaký smysl - a tím se vyprázdnit, je to začarovaný kruh. Něco dělat, třeba napsat tak krásný článek, jako ty. Takže palec nahoru, +1 z internetu, opatruj se.
V pasti... a nemá to řešení... Všechny cesty jsou stejné a nikam nevedou...
Najdi se v hlubině lží a povrchních keců, zalez si až na spodinu své duše (pokud ji máš) a až vykoukneš znovu na světlo, bude ... den.
Občas si opravdu říkám, ačkoliv už se mi dávno podařilo dostat ze spár nihilismu, že člověku je dáno, aby žil svůj život v nejistotě.
Na to se nedá říct nic jiného než jen ANO
Ano, ano a stotisíckrát ANO.
Holá pravda, přesně tak to je a tak to cítím i já ... nebo lepé řečeno už (zase) cítím. Někdo mi totiž otevřel oči a já jsem vypadl ze své "každodenní rutiny"
A je to moc dobře, protože jsem to potřeboval. Jinak by ze mě byl opravdový zombík.
(trochu si teď říkám, že je fakt blbé číst blog zpětně a ještě v opačném pořadí
ale je to bomba)
[9]: Já ...děkuju. Tohle jsou jen moje hodně hluboký pocity. Nějak jsem se osvobodila psát toho víc, než se sluší. A proto si přeci vážím každých slov, které mi tady zanecháš. Co víc, děkuju za ně! A navíc mě to vrací v čase zpět, dívám se, kam jsem se posunula. Osobně se hodně vracím k tomu, čím tenhle rok začal, chci Tě tam odkázat:
http://paralelnisvet.blog.cz/1601/50-times-i-m-gonna-change-my-mind
"už zase cítím" zní lidsky a bolestně. mám taky pnutí z cítění. Bolí to, i když je to skvělý, i když je to strašný. Jsou to prostě amplitudy, musíme se s tím vyrovnat, ale rozhodně to nevymazat ze života. Jinak zbydou jen ti prázdní lidé....a to přeci nechceme...
Krásne napísané, príjemne zmätočné. Príde mi zaujímavé ako várazne "5 rožkov a pol chleba" podčiarklo dojem stereotypu. Čo sa písanie týka, len tak ďalej.