Je tma a pravá střídá levou. Běžím svojí obvyklou noc, za kterou se umírá. V hlavě prázdno, jen pár nepodstatných myšlenek, co se rozutečou dřív, než si dovolí tě zasáhnout. Hlasitost ze sluchátek mě ohlušuje a já vím, že jsem na světě sama. Tak to má být. V rychlosti utíkat pryč od toho, co se tě snaží dotknout.
Zpozorním, když si uvědomím, že paralelně běží po chodníku někdo další a dívá se. Ohlédnu se a uvolním sluchátko.
"Ahoj…?", ptám se váhavě.
"Ahoj", říká ten vedle a usmívá se. Zastavuje. "Zastav prosím na chvíli."
"Vždyť už stojím", odpovídám a v rychlosti vypínám aplikaci, abych průměrné tempo měřila objektivně.
"A kam běžíš?", ptá se a já vidím, že chce jen nějak začít.
"No…teď už domu."
"Hele, víš, mě docela zajímaj' holky, co tady běhaj." Je blízko. Cítím směs ginu a něčeho sladkého. Však noc už není dávno mladá a je pátek. A je teplo.
"No, hmm..to nemáš moc dobrý, tady asi běhám jenom já."
"No právě…", váhavě " a nechceš si na chvíli sednout? Napít se?"
"To spíš ne, já nesmím pít," lžu mu do očí, "a asi musím jít dál."
"A ty tady tahle běháš, jo?" Natahuje situaci. Jsem zase proklatě neústupná s úsměvem, který tě snadno zmate.
"Jo, tady pod světlama, aby mě nesebral nějakej úchylák", zkouším to trochu sarkasticky.
"Óóoo,", couvá o pár metrů dál, trochu bez rovnováhy, "tak to pardooon, já couvám. Tak jsem to nemyslel."
"Ale to nic, v pohodě", mávám na důkaz, že je to legrace.
Natahuje ruku tak, abych mu jí podala a nechala se odvést. " Tak pojď, na chvilku, dám ti třeba jen colu…"
Ach. "Ne, já s tebou nejdu!", lekám se té ruky. Ale…"hele, děkuju, tohle bylo fakt strašně milý, objala bych tě, ale jsem strašně zpocená."
"Objal bych tě, ale ty bys na mě zavolala FBI", opilý úsměv.
"Jo...mmmm…no tak já už půjdu."
"Šťastněj běh!"
"Dík, šťasnej život…a tak."
Otáčím se, probouzím aplikaci a spouštím časomíru. Ještě než udělám první krok, ohlédnu se za posledním výkřikem.
"Hej, holkoooo! Miluju tě!"

Paralela z cyklu *Skutečné události inspirací pro neskutečný život*.







Sbírám rozhovory. Nedávno jsem třeba zastavil nějakou starší dívku. Ženu? Mladší ženu? Ach jo. A ptám se: "Prosím Vás, nevíte kolik je hodin?" A ona beze slova zrychlila tempo. V ten moment jsem si uvědomil, že asi vzbuzuju obavy o život. Snad za to může ten plnovous, snad. Od té doby oslovuju jen starší pány. Ale tam mám zase obavy o život já
Každopádně mě každej rozhovor baví...