Nemyslím, že bychom spolu měli spát, když tě nemiluju
zradím tak všechny které možná milovat budu přesto kůže bílá nahá až co po kotník mi sahá svět se zatočí když vpíjí se ti do očí
jako odpověď odpadlému chtíči
Myslím, že už jsem se vypsala z pocitů. Nevím k čemu to je, cítit se zbytečně, když jsem bez emocí. Teda - já nikdy nejsem bez emocí, jen je se v nich moc nevyznám. Něco vám řeknu. Brzy mi končí volnomyšlenkářské letní období a života v kolejích spíše alkoholického básníka (ne že bych pila) a nastoupí období odpovědné ženy. Už to mi smrdí. Nicméně moje práce z domu se přesune do kanceláře. Ukázalo se, že od dubna jsem v netušeném výběrovém řízení s dvěma, možná třemi dalšími konkurenty se stejnými podmínkami. Situace se vyjasnila v mých barvách a velmi usměvaví mladí muži mi sdělili, že by chtěli, abych byla ráda, že jsem to vyhrála. Možná jsem se netvářila - hmm, očekávatelně? - protože mi hlavou proběhlo spoustu myšlenek.
- že bych to asi chtěla vědět, že hraju o něco
- později, že by to asi nebylo vypovídající
- následuje "a kdo jsou sakra Anička, Honza a ta další?"
- vyjasnění studijní situace, tedy že budu pokračovat v Praze, protože jsem doufala, že se tohle vyřeší za mě, I když jsem si asi přála něco jinýho, připadám si tam zaseklá, ale hledat novou práci přiměřeně stejně dobrou, to by bylo asi složitý, takže to znamená, že přednost dám zas seberealizaci, tedy té "správné" stránce života, I když to není štěstí, jen protože to má nějak dlouhodobější dopad na život, kterýho se nejspíš nedožiju a to bude moje největší záchrana
- rychlomyšlenka jak se tam sneseme vytěsněná stěhováním na jiné místo
Když tohle říkám komukoliv, říká "Super!" a "Gratuluju." a tak podobně a já to tak nějak necítím vítězně, protože vím, že moje práce je jiná než ostatních. Neumím nic dokonale, ale jsem dříč a perfekcionista a to se na mojí práci dost projeví. Nebojím se obětovat, protože to vnímám jako cokoliv jiného, ale neumím se obětovat úplně - nechat se pohltit (jako čímkoliv jiným). Stále stojím na hranách, které se neustále překlápějí. A vím, že je to asi fajn, ale pro mě to není překvapení, tudíž ani výhra. A abych objasnila, že jsem dcerou své matky, musím přednést její reakci, která je jediná taková "moje" a zároveň nejvíc mrzí, protože radost a pochvalu čekáte nejvíc od těch, co vás podporují. A doopravdy znají. Co řekla moje mamka?
"To je drsný."
A řekla to s pohledem zamyšleným do zdi, řekla to polohlasem a řekla to protože pomyslela na ty dva nebo tři, na to, že jsem to mohla být já, i když na tom asi nesejde. Řekla to protože myslela na pocity lidí. A během dvou vteřin z těch milých kluků udělala masový vrahy. Protože někdo třeba neurvale řve každou hodinu (šéf no.1, táta), ale nikdy tě nevhodí do hry, o který nevíš, aby tě lvi okusovali trochu za živa, trochu za mrtva. Zatleskej mi, větší drama z toho nikdo neudělá. #dramaqueen Ale ono to ve skutečnosti je dramatický. Jen k tobě mluví tichý, pokořený vítěz.
Přísahám, že tohle nebylo o práci, ale o pocitech.
Někdo by měl napsat plnohodnotnou esej na téma: Kdo je Fredy Kruger?, protože mě ty komentáře nebaví a jsem asi jediná. Možná změním názor. Nechceš to napsat sám? Vtip by bylo být žena. Myslím, že teď napíšeš pár odstavců na tohle téma. A nezapomeň nepatřičně použít v pár slovech "w", dík.
Facebook mi neúnavně připomíná, jak mi děti vyrostly. Všechny to čeká! Z roztomilýho miminka na skejtu v parku - yeah, just cruising around - k dvojici, která odchází náhodně ven aby tam dělala nevím co, večer animuje svůj první film a rozhodně nespí, když já už umírám únavou. Taky mi připomíná, že dneska má narozeniny Kieth Moon a já? Nějak se ztrácím. Co je tohle za generaci?Má smysl pořád připomínat, že my jsme přetáčeli kazety propiskou?
Ale nenechám se zahanbit, ne dneska. Celé dopoledne točím Blink 128 a vím, že mi je sotva třináct. Sa-mo-zřej-mě.
Posední bych vám ráda řekla, že je zatraceně pozdě, že je mi zima, že se mi nechtějí nahrávat fotky a že.... a že! ...A ŽE SE NÁM OZVAL SOUL, tak volejte sláva a tři dny se radujte! (A pět dní se radujte!)
Já radost mám. Takovou dětskou. Připadalo by mi to hezký, kdybych to někde četla. I když citím jakýsi podivný odstup od svýho života, jakobych ho žila jen půlku (což nejspíš dělám?), tak mám radost za tyhle vteřiny konečnosti. Tak asi. Děkuju.
*Prosím vás, žijete tak, jak chcete?*
- zásadní otázka!, dělá mi díru do srdce
Poslouchám teď spoustu jiný a zvláštní hudby, asi tak jako vždycky, prostě nejsem zaseklej typ posluchače. Docela nedávno mě okouzlila písnička So sad, So sad, až jsem se přes nepochopitelné vody YouTube dostala K BestCoast. Jejich album mi dělalo společníka k nočnímu rýsování. Ukázka. Posílám Ti písničku! ♥
A nezapomínejte, že lidi jsou jen svině převlečený za kamarády!
Jestliže zradíš mě, bílá kůže, už se s tebou nevyspím!
Tahleta místa jsou slepá a mezi slepci je králem ten, kterému aspoň jedno oko slouží - jak známo! Soul žije, juchů.