19. srpna 2016 v 13:04 | Paralela
|
Mám problémy se zveřejňováním. Nikdy jsem nebyla šikovná holčička. Sorry.
Ve chvíli, kdy druhé olympijské semifinále na 1500m ovládá muž pro kterého byl běh zejména prioritním způsobem přepravy - a věřte, není to nějaký magor, je to prostě Afričan a moje představa o takových talentech je zhruba taková, že se jednoho dne rozhodne svojí každodenní deseti kilometrovou cestu do školy nebo pro vodu, záleží na úrovní tamní bídy, prostě běžet, aby ušetřil čas, aby se míň nudil, nebo aby si stihl před školou ještě zahrát fotbal s kokosovým ořechem se spolužáky, čímž si zhruba v deseti letech "založí" na výkonost, o které se našim českým možná-olypionikům ani nesnila, protože my žijeme v době, kdy sklízím kritiku i za to, že dvojčata obden oběhnou 5km okruh a obden posilují (spíš žvýkací) svaly - takže já v téhle době opouštím obrazovku, je asi dvě ráno, Holuša to prokaučoval, škoda, ale je to sport a tam prostě místo nezbylo a může si říct, že to aspoň dokázal, být tam. Opouštím obrazovku se sportovci, abych téhle jiné představila kouzlo nekonečných vět a poohlédla se trochu za svým lehce rozházeným životem. Vítejte.
Abychom statečně uzavřeli atletické okénko, musím přiznat, že mi nepřijde rovněž spravedlivé, že se dostanete v půlce až na tak daleko, a pak soupeříte s osobou původem z kmene, jehož vývoj se zastavil někde u autralopitheků. V tabulkách pak využijete informaci o pohlaví nejen z důvodů, že jejich příjmení nekončí koncovkou "ová"…
Řekla bych, že skloňovat otázku třetího pohlaví jak v případě atleta Semenay, bežícího v kategorii ženy, je v tomto případě naprosto zbytečné. To už by musela být kategorie nejen pro přídad, že vedle vás běží holka, co má "jen docela maličký penis", ale další kategorie, když tam běží nějaká dvacetiletá opica.
Na obranu všech - já vím, ony za to nemůžou. Život je nespravedlivej. Ale v tomhle případě spíš k ostatním?
Zpět k tomu, oč tu většinou neběží. Angína ustupuje, střídá se s intenzivní bolestí zad a svalů. Občas hodně brečim, občas si vezmu prášek, spím prakticky pořád.
Rozhodla jsem se nepsat už žádnou rádoby líbivou poesii. Alespoň ne sem. Říkejme tomu znovu-nalezená soudnost. Na oslavu první řádek z posledního kusu, který už nikdo neuvidí. Stejně je to jen jiný způsob zaznamenávání stejného obsahu.
představa o dobrý verzi mýho těla je jako byt v lepší čtvrti
který si sotva můžu dovolit
V životě se odehrává spoustu dramat, nemusíte ani otvírat oči a vylézat z postele. Myslím, že moje nemocný výplody jsou ještě o dost horší, než ty zdravý a kontrolovaný. Dokázala jsem zařídit, že téměř ničemu nerozumím; že se mnou nejzajímavější člověk roku nemluví, hmm - člověk roku - hmm, že se mi v jeden den ozvou dva "ohlížeči" se stejně trapnou nabídkou….ale. Anyway. Povím vám jednoho z nich.
Je to celkem úsměvný. Je to kamarád, známe se už spoustu let, bylo mi asi osmnáct když zlomil mojí představu o šťastných láskách a poslal mě tak něžně do kopru, že jsem to vůbec nepochopila. Kdo ví, chápe, že je to dlouho. Mezitím se dost věcí dělo, například je to můj opravář uhnilých počítačů, nebo taky prostě jen soused. Doslova. Poslední dobou je náš vztah charakterizovaný asi tak, že mě pozdravuje, když se potká s rodiči, poslední opravu jsem ani nechtěla vyřídit osobně, jak moc mi "chybí", na facebooku mám vypnuté jeho příspěvky, aby mě co nejméně vytáčel, tím, jak mi připadá dočista jiný. No. Žije si šťastně se svou další, podivnou a úžasnou ženou a já mu to přeju. V mezidobí - veteráni paralelního světa si jistě četli - jsme se nějak zapletli, dost pochybně, protože jsem se spíš nechala znemožnit, když vystěhovaným nábytkem stávající přítelkyně ujistil mojí odmítavost v dané věci, přičemž že je to jen hra jsem zase zjistila jako poslední. S modrající ostudou na krku, úplně pokořená. Byla jsem snad ráda jen za to, že jsem se nad ránem vyplížila, protože vypnout budík na telefonu drobným matematickým úkonem (něco jako 12x 7 a podobně) bylo v různých obměnách prostě nemožný. Muž, podotýkám cizí muž, nejevil známky výhrad vůči tomu zvuku. Vzkaz na stůl a …bye bye darling. Těžký období a jediná moje prozřetelnost. I když mi dost zhořkla v krku. Ale v tak malý čtvrti všechno přechodíte, nezáleží na tom, teď už ne.
Dokonce by mě ani nenapadlo se k tomu vracet. Jenže on se občas ozve, třeba jako ve středu. Všichni chtějí vědět, co si s někým napíše někdo druhý! Pokud si někoho velmi ceníte, většinou si všechno až pateticky syslíte pro sebe. Jakoby ani paprsek světla nesměl poničit slova, který patří jen vám. No a proto tady můžu klidně nechat náš středeční "pokus".
:)
Co se děje? Už budou Vánoce? Někdo slaví? Spletl jsi si číslo? Zapomněla jsem něco? Bude válka? Začíná noc? drž hubu …..(úsměv) ...Ahoj?
Ne jen jsem si na Tebe vzpomněl a už si asi tak rok dlužíme rande :D chci se s Tebou vidět J jakože jen tak, protože nic není jen tak J
jen vesmír
vesmír není jen tak
ten je kvůli tobě
To je pravda :P kvůli Tobě. Jdi v praglu co
Kolem mě se jen otáčí, v klidu. Ani ti nemůžu říct proč jsem v doma smál by ses mi.
vyprat smradlavy ponožky :D
tak to jsem se urazila
nene jemnému stvoreni jako jsi ty voní celé tělo :P tak proč? stejskalo se ti po kocourovi, to není k smichu, to je vazna věc
Přesně tak,
ale jinak
kámo
mám angínu
(politovat)
Litováni je k ničemu, přivezu zázvor
/edit: čas 13:23/
To je dobrý, já mám všeho spoustu
I zazvoru?
Jo, třeba: problémů, práce, myšenek, tuku, antibiotik, polštářů, čajů, hrnků od čajů, tmy, bolesti, internetů, spánků….zázvoru?
Tak jdi ke dveřím :*
/edit: čas 13:38/
Ok
A koukej na zem
Ehm…
Co musim udělat pro to,aby ses ozvala, až budeš zdravá? :P uzdrav se :*
Když vidim tvoje možnosti, tak by to asi měla být nějaká bojovka.
Poslouchám :D
Muž ovládající kouzlo "rychle zmiz" by měl dostat těžký úkol, aby to byla výzva, ale na druhou stranu ona už je výzva i dostat D ven, že?
To nevim, kdo tady rychle zmizel….aniž by mi dal šanci udělat snidani J a ano, máš pravdu, to je výzva
Tady už mě to nebaví. Možná mě to trochu uráží. Možná bych ty podprahový informace mohla všechny okomentovat, ale nechci se v tom patlat. Je víc než jasný, že ani tahle bojovka nevyjde, i když vím, že je to takový docela zbytečně moc průbojný typ, něco jako Honza, který prostě na nic neslyší a přijede. Ve dveřích pozdraví, vysvětlí překvapenýmu a zamyšlenýmu tátovi, že jde za mnou a nechá si ještě uvařit kafe. Já spíš jen zírám, nebo rozdýchávám bolest z utrpení a vyslechnu si všechny příběhy měsíce července, včetně toho, co má mezi nohama jeho poslední holka. Někdy je to hodně jiný, když máte nejlepší kamarádky kluky.


Už mě uráží publikovat samý zkontrolovaný články. Tohle je hodně jinak. Dokonce využívám náhodný místo uprostřed, abych mohla psát dál, protože konec musí zůstat koncem nemám ráda překročený hlanice, pokud to nedává smysl. Každej článek-řeka je uzavřenej interval pocitů. A někdy je až fascinující, jak moc mám potřebu nikomu něco sdělovat, je to jako u lidí. Je to stejný. Magický. Někdy potkáte člověka, třeba v tramvaji, nebo jen tak na ulici, nebo na nějakym uřádě, kde prostě jen tak čekáš, mlátíš prázdnou slámu, žvýkáš, pozoruješ. Je tam člověk, ze kterýho cítíš, že je prostě nějak důležitej, nebo zajímavej, že by mohl něco změnit. Pak záleží, co jsi za typ - buď tomu jdeš naproti, nebo mlčíš. neuděláš nic a jen si pohráváš s myšlenkou co by, kdyby. Mně se to většinou stává až v momentě, kdy to cítí někdo předemnou, ale ndávám dost významnou zpětnou vazbu. Jsou t o takový letmý situace, třeba na nočnímnádraží v Brně, když už prostě jede ten vlak a nestihneš říct víc, než děkuji, nebo před deseti lety na turnaji v Litoměřicích, kdy tě ten bloňďál -ala Dylan a střed pozornosti všech diváků oslovil a šel dál a tys nic neřekla, protože ti bylo čtrnáct a bylo to úplně nepochopitelný, že by zrovna na tebe někdo mluvil; nebo třeba teď v pátek v čekárně u doktorky, kdy už jsem cítila, že tak do minuty omdlím, tak jsem šla na záchod a omdlela až tam, jenže jsem pak uplně s pitomým výrazem a bílým obličejem zas vyšla ven a tensplašenej kluk, co vycházel z čekárny tě zastavil, aby ti řekl, že ta klika jde špatně, ať si dám pozor a já se s vypětím všech sil, co nemám, pokouším slušně poděkovat a ptát se, co vlastně říkal, zatímco to už neposlouchám, protože ta klika, ta jde přeci úplně normálně...
Jen říkám, že ten život, ten je prostě divnej a já se tady snažím nenapsat další zbytečný verše, mám jen motiv, zajímalo by mě, jestli to do zveřejnění toho článku (byť podruhé!) zvládnu nějak dotáhnout.
Na hranici možností
hořím jak malá holka
kouče v síni slávy
dělá mi mrtvá Johanka
Víte, proč dnes není potřeba k poezii rým? Ba co víc - proč je skoro na škodu? Protože pocity, ty se přeci nerýmují. Láska a vztek nemá stejnou koncovku. A já nepotřebuju víc, než jen vyfiltrovat pocity vměstnaný dovnitř mě, protože podláhám teorii, že se zvětšuju a zmenšuju v přímé úměrnosti k jejich hladině.
Prosím Vás, nepoužívejte nerozvážně slovo košer. Radek kašpárek sice svižně a zkušeně vaří, ale to, že očistím jablko do krásna, to nikdy nebude "košer". Možná bych měla míň lpět....na všem.
Ale mate to děti. Tak prosím. Košer znamená uvařeno v souladu s židovskou vírou. Spousta trapných pravdidel, odděleně, jen židovské ruce - ne, to nejsou slova, která bychom měli v dnešní společnosti tolik odkazovat. I když respektuji přenesenost významu, zdá se mi to spíš prostě zparchantělý.
Nebo zneužitý. Stejně jako chudák pan zázvor, který teď neví, čí je. Bez citu jsem ho sebrala a dala v kuchyni na okno. Pak ho někdo dal do lednice. U nás je příliš živo na to, aby kdokoliv přemýšlel o tom, kde se tamvzal, či dokonce pochyboval o jeho původu. Nikdo neřekne - Kdo koupil zázvor? Kde se tady vzal? Kdo neuklidil zázvor? - naopak. Řekne se jen - Já ho uklidim, kocour se na něj divně tváří.
A tak to je - cat knows when I'm sick, cat knows best. A tak mě stále a neúnavně zalehává. Dneska se koupal. Pes taky. Já taky. (pochválit, politovat)
Co myslíš, že je horší příběh?
Rozhodnout se opustit svou ženu zrovna v den, kdy ti oznámí, že s tebou čeká dítě -
nebo
Rozhodnout se opustit svou ženu zrovna v den, kdy ti oznámí, že je v terminálním stádiu rakoviny
nebo
Rozhodnout se opustit svou ženu zrovna v den, kdy ti oznámí, že vaše dítě srazilo auto a nežije.
Zláštní možnosti, uvažuj něco jako : "konečně ji opustit se svou vášnivou přítelkyní". Vybrala bych si druhou, trpí tam nejvíce lidí. Rozhodneš se totiž logicky zůstat se ženou, milence to zničí život, nebo aspoň iluze, dočasně; tobě naději a ještě utrpíš smrtí znovunalezený manželky. A ona zemře.
Víš, co nevím? Nevím, jak může smýšlení o jednom jediném člevěku z radosti sklouznout do bolesti. Aniž by se o to nějak snažil. Je to absurdní.
Absurdnost se snažím popsat tím vybíráním příběhu. Problém je, že tyhle absurdnosti se dějí. My všichni jsme absurdní. Absurdní jsou i moje pocity. A moje jednání. Chceme z toho vůbec - vyklouznout?
Myslím, že ty úplně zásadní náhodný lidi v životě stejně nakonec potkám. Věřím na to. Možná jsem odevzdaná, možná jsem trochu mrtvá, ale něco ve mně pořád zůstává. Takový drobný...třepotání. A nesnáším denní světlo. nesnáším ho. Mám ráda tmu, cítím se v ní bezpečněji. Světlo, zvlášť ráno, dává na odiv všechny naše chyby, všechny úplně nudný myšlenky, povinnosti, zrcadlí se v nechuti vstát. Noc mě objímá, ráda to cítím. Jako bych sama sobě tam moc nepatřila, nebylo to všechno na mně. Ve tmě je všechno hezčího odstínu, i moje kůže. Tma jí sluší, možná...
Jsem ve své podstatě dost vyděšený člověk. Bojím se života, bojím se, že se mi zalíbí. Že se třeba rozhodnu ho žít s láskou a radostí a pak o věechno přijdu. Nebo o část. Vždycky je to riziko, cítíš ho? ...Tak často se ptám, jestli něco taky cítíš...Hm. Nebyla bych hrdá na svoje odpovědi. Myslím, že přijít o cokoliv je o hodně těžší, než nemít nic. A proto je můj úkol zůstat, protože já třeba nemám nic, ale něčí jsem to něco a to by nebylo spravedlivé. Ohlížet se na ostatní je moje víra. A nastavení. A řád. Nikdy nezáleží na tom, co chci já. I když to někdy chci vážně moc. Vždycky se můžu vrátit k tý náhodný náhodě, že ty správný lidi i situace se mi vrátí, jen když se nebudu bránit. Sedmý den v absolutní tmě. Byla jsem chvíli na slunci. Bylo to nepříjemný, byla jsem na něj sama. Na sebe. Jinak jsem docela jednoduchá. Stačí mě občas rozesmát.

Takže to jsou moje nemocný dny. Co mě moc mrzí je fakt, že z toho vyjdu spíš negativně vůči sobě. Že jsou mnohem zásadnější lidi, ve kterých se přesto nevyznám a že jsem neudělala za celé léto nic zásadního, čím bych to mohla změnit. A můj život už je příliš dlouhý na to, abych předpokládala, že se to celé nějak odehraje samo, nebo naopak - že když se to samo neodehraje, tak to nemá význam. Vím, že v téhle zabedněné situaci už nic nedokončím, že si budu na svý posteli jen do konce dní lízat svý rány a vědět, že už mi stejně moc času nezbývá. Nějak mám poslední dny pocit, že fakt ne, že když cituju post-hudbu slovy "stejně mi šedesát nikdy nebude", tak mám dojem, že mi nebude ani třicet. Angíny jsou těžší a těžší, a hlavně jsou a já nevím proč. Nikdo neví proč. Spousta lidí, co to ani nikdy neměla mi radí, jak bych se měla léčit jinak, v přesvědčení, že na hnis v krku pomůže čaj s citrónem. Oká, existují možnosti, že to vyležíš jen tak, bez ničeho. První fáze, trvá takhle asi šest týdnů - tedy to, co antibiotikům trvá tři dny. Rekonvalescence je náročná, protože já i za ten týden přijdu o většinu svalů, který jsem za léto vydřela. Když uvážím, že se mi to děje letos po třetí - to máme 18 týdnů v peřinách. K čemu je takový člověk? To ani těch třicet let nemá smysl, můžu to zabalit rovnou. Abych se obhájila sama před sebou, jednou jsem to zkusila. A vůbec ani trochu si nechci vzpomínat na to, co se dělo v tu dobu, kterou si jen matně pamatuju, ani na tu dobu po tom, kdy už jsem měla i zánět duti a kloubní horečku, která se vrací stejně jako revma, s každou další horečkou. Jednou jsi hloupá, pak už navždy hloupá. A abych se obhájila i podruhé, samozřejmě jsem si na to našla i doktorku, která by mohla vyřešit, proč se to děje. Výsledek byl něco jako zázračný lék:
"Vy se musíte odstěhovat k moři nebo do hor - a hlavně o tom nikomu neříkat, protože to máte z těch lidí."
Znáte to, ze Samotářů: "A ten kašel - to máš z těch lidí, s kterýma se bavíš!". A cítím, jak je to velká pravda, i to, jak my ty svý životy nežijeme, ale krájíme!, protože Samotáři, to je něco jako encyklopedie - všechno tam najdeš. Asi se tady snažím psát si cokoliv, co mě napadá, trochu nechat na sebe dýchnou sebe, nebo na tebe sebe, nebo na kohokoliv cokoliv, prostě jen tak - žejo, jako s tim vesmírem, ale je to asi tak stejně zbytečný, jako když na delfíny uvízlý na břehu lijete vodu; stejně umřou, akorát uprostřed něčeho neznámýho. Tak by to mělo končit, protože taková já jsem, patetická. Směšná, vtipná a patetická. A vím, že je těžký to přijmout.
Užijte si život, vy, krásní lidi, než zjistíte, že se plácáte na břehu a kdosi úplně cizí vás pro svůj dobrý pocit polévá živou vodou a vy umíráte. Je pozdě.
Tenhle článek splňuje asi všechny myslitelný body, který se dají vymyslet. Od znechucení až po souhlas. Od citátu z filmu až po antimotivační návod na život. Nevím, jak Vy, ale já jsem spokojenej