Celý den mi rezonuje v hlavě poslední věta z ranní zprávy.
"Venku je zase hezky, kolik takových dní ještě zbývá...?"
Já doufám, že takových dnů už mi zbývá co nejméně.
Situace jsou tedy náročný a já se snažím kompenzovat svojí neschopnost a cituji: "LEHKOMYSLNOST, NEZODPOVĚDNOST A SOBECKOST" (přesně v tomto pořadí, hlasitostí a opovržením) tím, že doopravdy jen sedím, klikám a piju kafe. (Jo, kafe. Konec hry na zdraví.) Protože jestli jednou bude něco zdravýho na sezení u počítače, vystřídaný maximálně pěti hodinama spánku a v největším zápřahu ignorováním rozumný stravy, tak přestanu pít kafe doopravdy. Jinak je to jen lhaní si sama sobě. Vlastně je nutný říct, že v tom není žádný požitkářství, v tom kafi. Vzhledem k tomu, že vařit není kdy, jídlo tady myslím není žádný, tak jsem si za poslední dva dny dopřála dvě jablka, 4 lékořicový bonbony a kafe pokaždý, když se zasekne rendrování.
- A to je dost často. Jak říká bratříček:
"Tvůj počítač dělá zvuky jako když na dálnici otevřeš okýnko."
A než přijde moralizace, tak jo, já vim, že je to špatně. Ale kafe je substituce energie. A vím, že mi to jen přihorší, protože jednou se najim, vyděsim organismus a ten bude škudlit na horší časy. Zdá se, že zbývá jen pár alternativ - a/ už se nenajíst nikdy a počítat s důsledky; b/ vyvodit důsledky rovnou a prostě se otrávit; c/ alternativ je vždycky spoustu, to mělo být pravidlo jedna.
Teď agresivní báseň.
chtěl bych mít
světy z papíru
a taky papírový lidi
a trochu benzínu
a nastrouhaný slídy
škrtátko a sirku
nekonečnou žilku
papírový stromy
papírový domy
papírový vládce
který vládnou krátce
protože mám
škrtátko a sirku
nekonečnou žilku
vysoký plameny
hořící
papírový kameny
NEJDŘÍV BYCH PODPÁLIL
papírový továrny
papírový pekárny
papírový pakárny
papírovou historii
DEPRESIVNÍ KOLONII
papírový zákony
papírový záclony
papírový bludy
papírový huby
papírový revoluce
papírový filosofy
papírový evoluce
PAPÍROVÝ COKOLIV!
pejpr - pejpr - pejpr
pejpr - pejpr - pejpr
pejpr - pejpr - pejpr
Pavel Zajíček
Ve škole se v kruhu do konce bakaláře vytvořili 3 páry. Jeden, trochu mimokruh je moje mrdatděvky-kráska a její mužroku, co nevyhrál, ale stejně je šťastnej (asi); druhý pár je právě na megatripu po indonésii a třetí připravuje svatební koláčky na vlastní svatbu. A já navrhuju hnusnej obklad do koupelny. Se mi zdá, že všechno je tak, jak má být.
Tak jsem si napsala epitaf. Není v minulém čase, protože já jsem mrtvá za živa.
Leží na mě všechna tíha světa
pořád věřím, že to přežiju
jsem do krve prokletá
před svým soudem uspěju
Pořád mě nikdo nevysvobodil, protože i tohle musím udělat sama?
Tak bych mohla říct, o co jde. Vlastně už jsem měla být dávno v mimointernetový zóně. Ale nejsem. A ani o tom nechci nikomu říkat. Nevím, jestli mám depresi, nebo jestli mi tenhle stav vyhovuje. Jak říká mamka - "Sebelítost, to je tvoje. Brečet nad sebou." Hm, přitom to nebyla vůbec sebelítost. Škoda, že zrovna píšu takový nicneříkající věty, když je to paralelní tak lepší. Ani interaktivní odkaz na zadky, ani na Nelsony, nepomůže od dna jímky, kterou tady pořád vyhrabávám.
Říká taky něco jinýho. Moje mamka, člověk, na kterýho dám, člověk, který je tady pořád okolo, nevydrží jeden den mi nezavolat, protože má nějakou mánii, asi. Říká "NENÁVIDÍM TĚ" a pak mlátí dveřmi. Vůbec netuším, co je to za pocit, který mám. Jsem asi v šoku. Když to po pár desítkách minut probíráme, kritizujeme mě, když to nadhodím říká, že "konečně to řekla". Že si ulevila. Tak okey, už to vím. Křičí na mě kvůli práci, podle mě neprávem, ale její práva jsou asi v tý rovině, že…že prostě peníze. Jo no, kvůli penězům se tady nenávidíme. Ne, že by jsme se o nějaký hádali, ale zkrátka žádný nemáme. Je to občas dost dramatický. (Musím už co nejdříve přijít na to, kde je v mým životě zlatej důl a všechno tohle srovnat. Zavalit je, aby nemuseli stresovat. Možná budu děvka, když nic nevyjde. Ale i na to je pozdě.) Asi mi uvnitř sebe vyčítá, že dělám pro architekty do Prahy a nedělám to, co jsem slíbila. Vůbec si nepamatuje, že mi o to řekla, když jsem měla angínovou horečku, vůbec si neuvědomuje, že to zkrátka zabere dost času. A vytáčím jí, to chápu. Mě totiž nebaví ty otázky věčně položený ve smyslu: "co s tim ještě děláš", protože to moc trvá a já to sakra vím, ale kdybych to uměla rychle, tak to využiju. Jasně. Já jsem se naštvala asi včera po poledni, ale to jsem samozřejmě neřekla. Naštvalo mě, že nepozná hodnotu tý práce, zachová se jako běžnej člověk z ulice, který za tím obrázkem ty odklikaný hodiny nevidí. A nabízí ceny tak podhodnocený, že se mi chce dupat. Ale co, víc by asi nedali. Lidi. Říkám si teď asi pátou větu, co jsem to za člověka, že tyhle svoje příhody píšu na internet. Hmm. Nejspíš má ve všem pravdu. Jsem kráva a ještě se snažim. To je úplně nejhloupější situace, co se vám může stát. Nemůžu se zastat ani sama sebe. Protože vím, že jsem byla odtažitá. Ale že já jsem naštvaná první, to nikdo neví, nebo nepočítá. Protože na tom nezáleží. Pořád nerozumím tomu, co tady dělám. Doma. A na světě. Selhávám úplně ve všech sférách a teď to říkám s úplně klidným rozpoložením. Není to afekt a slzy. Je to prostě pravda. Nevím, jestli se dál snažít, nebo to prostě brát jako fakt a nějak to dožít. Nevím ani jestli má smysl spát. Sakra, jak ráda bych věděla, že mám třeba už jen rok. Co bych dělala?
Začala bych rozdávat svoje knížky, nebo napsala novou?
Běhala bych maratony, nebo ležela a jedla?
Řekla bych ti to, nebo ne?
Hmm, otázky…
baví mě souznění aktuálního času (3:47) s článkem (který jsem si nepřečetla, klikačka
Takže moje léto ztroskotalo i s tou poslední možností. Odjeli na chatu sami. Zítra tam mám přijet, hotové to je. Nicméně to dělám kvůli sestřičce, jinak se mi spíš chce si vystřelit mozek, než se zase hádat. Ani nevím, co dětem řeknu, když se budou ptát, co to znamená. Jsem zavázaná psychicky ke svým sourozencům já, nebo víc oni ke mně? Hmm, otázky...
Zase budou 4 ráno. Mám tady parádní sbírku mých nočních printscreenů. Úplně přestávám být unavená, jen mám křeče, slyšela jsem všechny písničky Flatsound a Brand New třikrát a vlasy jsem si myla naposledy v neděli. Drdoly forever, to je moje léto.
Pijte hodně vody, když nespíte. Doporučení od zkušenýho nespáče.
baví mě i v 5:20 zachytit "time for sleep is now"
Hell, ale poslouchám tolik hudby, i normální, i dobrý, i naprosto ujetý, že už to ani nemůžu sdílet. Vlastně se tady ani nic jinýho neděje. Maximálně si každý dvě hodiny rovnám záda rychlým cvičením. Život - čekala jsem tohle, když jsem jako malý holka usínala na svý palandě a dívala se do korun stromů?
If it makes you less sad, I will die by your hand.
"How do you pick up the threads of an old life? How do you go on? When in your heart, you begin to understand.. there is no going back. There are some things that time cannot mend. Some hurts that go too deep. That have taken hold."
Jen přepisuju to co zrovna slyším ve sluchátkách. Není to veselý, ale je to upřímný.
(holy shit. otevřel jsem si "fotku zadku" a najednou se mi to kouklo do očí. lekačka. )
Svět ještě vyčkává den, kdy si tvoje máma uvědomí pár věcí - jako třeba to, že Paralelu má jen jednu a nikdo jí nemůže nahradit. Ale až přijde horší čas, dojde jí to.
[1]: Přemýšlela jsem. Tohle si totiž ještě nikdo neuvědomil, není chyba na přijímačích. A ani to není o tom být nenahraditelný. Některý kretény taky nenahradíš. Já to nikomu nevyčítám. Prostě to tak asi je, není potřeba přivolávat horší časy. Horší časy jsou zlý i pro mě. Už to jednou stačilo, myslim si.
Adam namítl otci: "Proč si nepromluvíte s bratrem? Charles na vojnu půjde rád. Bude to umět daleko líp než já."
"Charles nepůjde," řekl otec. "Nemělo by to smysl."
"Ale z něho by byl lepší voják."
"Jenom navenek," řekl otec. "Ne v srdci. Charles necítí strach, takže nikdy nepochopí, co znamená odvaha. Nezná nic mimo sebe, takže není schopen získat ty věci, které jsem se ti pokusil vysvětlit. Poslat ho na vojnu by znamenalo pustit z řetězu vlastnosti, které je v Charlesovi potřeba na řetěz uvázat, ne je pouštět. Jeho bych si poslat netroufl."
Adam si postěžoval: "Jeho jste nikdy netrestal, nechal jste ho, aby žil po svém, jeho jste chválil a neponižoval, a teď ani nemusí na vojnu." Zarazil se poděšený vlastními slovy, strachem z výbuchu hněvu, pohrdání nebo násilí, které by ta slova mohla vyvolat.
Ale otec neodpověděl. Pokračoval v chůzi z lesíka, hlavu měl svěšenou, až mu brada spočívala na prsou. Zatím se úplně setmělo a z otevřených kuchyňských dveří zářily lampy. Otec došel až k zápraží před kuchyní, kde zůstal stát a zvedl hlavu.
"Na něco ses mě zeptal. Musím ti odpovědět. Snad tím udělám dobře, ale dost možná taky chybu. Nevíš sám co chceš. Nemáš dost elánu. Necháš po sobě šlapat. Stačí ti to jako odpověď? Mám tě prostě radši. Odjakživa. Dělám třeba chybu, že ti to říkám, ale je to pravda. Mám tě radši. Proč bych se jinak namáhal a ubližoval ti? A teď mlč a běž se navečeřet."
Bývá to složitý, můžou být jiný vnější znaky, rozdílný od těch vnitřních, něco se prostě neříká snadno, jinak souhlasím s Mayem, jsi jen jedna. Jedna ve svým oboru. https://www.youtube.com/watch?v=uMXz3TQOS_c
4Stuprum | Web | 28. srpna 2016 v 23:43 | Reagovat
Když jsem ji poprvé viděl, řekl jsem si: ta holka se umučí nějakým smrtelným hříchem. Později mi došlo, že jsem se spletl. Lenost ji rozhodně nehrozí. :)
Možná, že ten správný život z amerických filmů není pro každého. A čím je člověk inteligentnější, čím víc dá do všeho ze sebe, tím je v podstatě menší, nešťastnější a ubývá z něj.
Doufám, že je normální cítit se mizerně jen díky pomyšlení, že naprosto skvělí lidé se cítí jakkoliv špatně. Třeba jako ty.
Ale upřímně nemyslím, že selháváš. jsi spíš jen unavená...tak celkově
Ale no ... kým si chcela naozaj žiť zdraavo tak to klamstvo nebolo, len si to v podstate vzdala. Rozhodne nebuď tak smutná, ono veci niekdy nie sú tak čierne ako sa zdajú. Súhlasím s komentom nadomnou ... si unavená jednoducho
[3]: Tohle platí u otců. Mají to složitější, s tou láskou. A můj to má určitě. Když na někoho přestane křičet, znamená to jen že ho přestal zajímat.
Krásný sdělení, přesto mám pocit, že to je spíš o hašteření dvou holek. Přestože jedna z nás je možná v lepší pozici.
"How do you pick up the threads of an old life? How do you go on? When in your heart, you begin to understand.. there is no going back. There are some things that time cannot mend. Some hurts that go too deep. That have taken hold."
Jen přepisuju to co zrovna slyším ve sluchátkách. Není to veselý, ale je to upřímný.
(holy shit. otevřel jsem si "fotku zadku" a najednou se mi to kouklo do očí. lekačka.
)
Svět ještě vyčkává den, kdy si tvoje máma uvědomí pár věcí - jako třeba to, že Paralelu má jen jednu a nikdo jí nemůže nahradit. Ale až přijde horší čas, dojde jí to.