
Půjdu běhat. Jsem asi nedostatečně zdravá ale zatím to ve mně po dvou dnech nevyvolalo další angínu a Sid přemlouvá



Málokteré psaní podobného stylu je čtivé. Tebe se to povedlo. Vše je o prioritách. I to, zda mezi lidi půjdeš.
Já vždycky koukám na obrázky tvých stehen tady, pak oblíkám legíny na jógu, protože jsem se po třech letech jógy a zvyku: dojít-převlíknout se-cvičit-převlíknout se-odejít, odhodlala prostě dojít v legínách, při čemž studuju tváře protijdoucích a jak se jim pohled vždycky sveze dolu, nešťastně rudnu nad svými klepajícími se stehny a říkám si: měla bych začít běhat a přestat žrát, ať mám stehna jako paralela. Jsem tudíž ráda že to píšeš, protože ani mítstehnajakoparalela není dostačující k tomu, cítít se ve svých stehnech dobře. Jupí, nemusím začít běhat, ani nemusím přestat žrát, stejně se vždycky budu cítit tlustá a klepavá.
Mimochodem, nevidíš, jak patologický je dělat si takový videa? V tom nehledej ani zrno hodnocení z mý strany, spíš, hej, nepotřebuješ náhodou docela něco jinýho než hladovění?
Ve škole bychom asi seděly proti sobě a neměly se rádi. Já jsem hlučná v průběhu seminářů, zahajuju a zakončuju diskuzi (rozumbrada musí mít vždycky poslední slovo), a o přestávce se zastydím, koukám do mobilu a předstírám, že mi někdo píše. A vím-li o spolužákovi, co by jel stejným autobusem jako já, přečkám na záchodě, než ujede, a jedu pozdě proto, abych mohla 20 minut jen tupě zírat z okna, cokoliv, hlavně nevést zdvořilostní small talk. Oukej, ale musím se pochválit. Tohle bych byla já asi před rokem. V poslední době funguju o mnoho lépe. Jsem mnohem společenštější, komunikativní, dokonce jsem se přihlásila do studentské rady, dokonce se spolužákama griluju, chodím na jejich narozeniny, a nedělám to jen proto, že jsem si doma hodinu opakovala: "Moniko, buď proboha trochu společenská", ale vlastně proto, že chci, a dokonce mě mrzí, že některý akce jsou v den, kdy musim pracovat. To zní asi docela normálně. Nevím, proč u mě je to takovej zázrak.
Vidím se v tobě i skrze ten RegioJet. Expedia taky nabízí zrušení letenek do 24 hodin. S tim jsem si velmi vyhrála, když jsem dělala zásadní změny svýho života, a pak zase ne, a pak zase jo.
Haha, no, prostě tě zbožňuju i když jsi hrozně depresivní. A bolí mě ramena. Fakt mě jako bolí.
[4]: tys mi zas udělala radost. Ani nevíš jak. Uštřím si na tebe a přijedu tě obejmout. Tuk se mi drží jakooby víc na zadku, pak najednou mezera. Tak mám do půlky stehna na celou kolej, od půlky zas nic. Jsem taková hodně na půlky
Hele, to se mi líbí, že se hodnotíš už kladně. Já jsem třeba neskutečně společenská, ale spíš tak z převsvědčení, teď mě to spíš všechno strašně unavuje. Takže ti rozumím. Zvlášť ve dny, kdy vidím, jak jsem nevhodná ke koukání si dávám pozor, aby mě nikdo neviděl. Nejraději po týdnu v praze potkávám kolejního zahradníka. Takovej mladej cikán, je strašně milej. Nedovolí si víc než hlasité *dobrý den sločno*, protože nkdo jiný ho nezdraví. Mají ho za pvl, co tam uklízí. Přitom je to člověk, co se snaží. Má velký srdce, to je jasný, i když ho vůbec neznám. Vyplňuje celý prostor kolem sebe. Jaktože jsou některý lidi takový, a některý tak prázdný. Někdo je bilej a někdo zas září všema barvama. Jako náš zahradník. Potěšil mě, že tam ještě pracuje. :) Hele ramena, to je z těch tvých stojek. Musíš si dát pauzu a cvičit spíš pilates.
My přece kašleme na to, co je patologický ♥
Ten obrázek je docela zneklidňující, až mě napadá, jestli může mít čistě teoreticky někdo úplně všechno. A vždyť to bude úplně první promoce! Aspoň si zkusíš ten plášť a slibování, tolik nevšedních zážitků! Je to jasný, z lidí to máme všichni, lidi lidem působí jenom potíže. Od základky se to začne už jenom zhoršovat