1. září 2016 v 16:58 | Paralela
|
Doufám, že máte rádinepatřičný nadpisy. Kdybych chtěla něco doopravdy sdělit, určitě použiju normálně padnoucí nadpis. "Určitě."
Trávím den vybíráním stolů a židlí za nízkou cenu, tím se uzavírám v pekle. Už budu mít zkažený i sezení v bufetu, protože pokaždý pomyslím na to, kolik ty zatracený židle stojí, i když to není žádný terno. A takhle to bude pokračovat. Až udělám tisíckrát interiér pro lidi, co peníze nemaj, dostanu vždycky jednoho, co peníze má. Doufám. (....že vůbec někoho.) Aneb jdi zadání vstříc. Líbí se mi z nabídky tohle:
To všechno je v podstatě druhá nejnižší možná cena hned po plastovym zahradnim nábytku z Hornbachu, přesto jistě zakotvíme u typizovaného školního sortimentu vybavení jídelny, nebo nejlépe u 6 nebo 9. Mám strach! A přitom mi to má být jedno, žeano.
Tak uvidíme.
Vždycky nakonec uvidíme.
Co se týče mých před-víkendových výčitek a nadávek, investor nakonec rád zaplatil víc, než čekal. Snažíme se doma navodit zpět řeč hlavně tím, že všichni děláme jako by nic. Mamka se asi od druhého dne omlouvá a já říkám oukej oukej, ale vůbec to tak nevnímám.
Skoro tři dny na venkově by byly fajn, kdybych je možná měla víc pro sebe, nebo nevím, nějak si neuvědomuju, že bych si odpočinula když vím, že se tím dostávám do skluzu s prací. Ale spálila jsem si obličej, když jsem s mamkou vypila u řeky udobřovací pivo. Pozitiva? Takže rezimé je takový, že spíš mlčim a když se rozjíždí nějaký útok, zmizím. Celé to má vyznít, že jsme ten termín "spolu zvládli", aby se nemuselo říct, že jsem měla pravdu. Uklidnit mě může akorát to, že to teda nebylo zbytečný. Ten člověk nebude mít strašně špatnou koupelnu, jen protože si to tak sám vymyslel. Ani v paneláku to nemusí být hrůza. Nechá si poradit. A to je asi malé velké vítězství v tomhle velkolepém zklamání jedný malý osobnosti. (Mě.)
Miniknížka ve vlaku, o všechno změní. I pocity.
Deset korun v antikvariátu, kožená vazba a archaická čeština. Plus vanilkový kefír a patrovej osobák. To chceš.
Vlastně jsem si jen chtěla uložit pár fotek z chaty, ale na všech jsou lidi, který vystavovat nechci. Zaráží mě NÁVŠTĚVA Z PRAHY. Mám teda obavy, že jsem byla příliš zlá. Respektive. Přijet na neohlášenou návštěvu v 23:00 a říkat tomu "klasická hurá-akce, která tě nepřekvapuje", je srašně fajn. Ale mně se nějak nechtělo na to přistoupit. Sranda byla, dokud jsem je po půlnoci nevyhodila zpátky na dálnici.
Nejsem tak pitomá, abych nebyla ráda za kamarády, co prostě přijedou, když já nejsem sama aktivní. Když prostě zavolají "jsem tady" bez možnosti volby, vejdou do baráku se slovy "uvaříš teď guláš". Já jsem připravená na cokoliv. Jen znám Honzu. Má to hned několik nedostatků:
- dvojčata vykecaj všechno
- nechci přikládat do ohně rodinných konspirací, že si Honzu necháme (už si oblíbili, přestože o něm říkám, že je lesba)
- přijeli dva
- zkoušel moje rozhodnutí zlomit takovým tím jeho přátelským masírováním, zatímco já jsem si představovala, kam těma rukama všude sahá (trochu děvkař, i když lesba), tím je to strašně nepříjemný
- oficiální a nevhodná mamky verze pro děti k tomu incidentu byla, že jsem naštvaná, protože místo pár dní s nimi jsem chtěla být někde s klukama - to nebyla pravda, ale proč si něco nevymyslet, žejo - tohle by to jen podpořilo
- a vůbec všelijak si snažim obhájit, proč jsem to udělala, protože si za tím nestojím
A proto udělám chatovou párty, dokud ten dům stojí, protože to bez větší brigády asi nebude dlouho trvat. A vy všichni tam můžete. Deal? ♥
Příště už zase normálně.
Můžu? To je skvělý!
Huráakce jsou fajn, dokud to někdo nezkusí na tebe...