close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Někdy je potřeba nejprve pochopit, jak fungují vibrace ve tvým telefonu, než dostaneš dovoleno pochopit deset minut svýho vnitřního světa.

29. září 2016 v 20:58 | Paralela |  Černobílý svět.
Všichni jste krásní!

A můj pokoj je studený a prázdný. Za dva týdny bych mohla být schopná udělat z prostoru byt, zvlášť když mě to má živit, ale nějak ztrácím motivaci. Jak moc tady nechci být, tak nejsem schopná zajistit nic jiného, než další víno v lednici. A to se můžeme pochválit, že lednice běží. Architekti jsou holt od toho, aby kecali do života ostatním a svůj život odehráli tak nějak - jen uvnitř sebe samých.






Ani dva týdny mě nepřesvědčili složit skříň, oblečení mám pořád napůl v kufru, závěsy sterilně kolejní a nevisí tady ani jeden světelný řetěz, což je značně politování hodné. V červnu jsem strhla i nástěnku před očima, protože jsem myslela, že se odstěhuju. Zasekla jsem se? Vím co chci? A kam?

Něco se změnilo. Vyšla jsem dnes odpoledne ven koupit myš po tom, co jsem v dnešním homeoffice nic neudělala, protože myš mám v práci. Jsem rozptýlená a vůbec mi to nevadí. Ani jsem se nečesala, protože si to všechno chci nechat jak to bylo a pozoruju, že se chovám trochu směšně. A taky mi to nevadí. Usmívám se, když jde naproti mně Daniel Stach - pan dokonalý, člověk způsobující mi frustraci tím, co všechno dokáže. Ale s dokonalým člověkem se asi složitě žije. Usmívá se na mě nazpět a má ten výraz "vím, že ty víš a to je milý, dík" (a cítí se slavně). Jde do televize a ve vteřině telefonuje.


Nakonec mám myš, dopis na poště - na té stejné, diářové poště - a taky Postřižinské pivo, protože proč ne. Je to vtipně filmové, nikdy jsem ho neměla a nějaký večeře jsou potřeba - komu vadí, že takový, má asi smůlu. Jdu a myslím na dva přírodní řízky k snídani a tu pružinu, kterou v Norským dřevě v neděli ráno nenatahuje. Zvláštní, že si vždycky u toho "ta pružina co mě pohání" představuju zrovna tu stejnou pružinu, se kterou hlučný bratr Pepin cvičí svoje věkem uschlé ruce. Prošla jsem holešovickou tržnicí a potkala souseda. Z náhod se dá přežít.


Honza mi nabízí večer divadlo a já jsem obědvala archivní víno, tak jsem ukrutně vtipná a říkám, že to bohužel nejde, protože podle pohledů lidí mi to až moc sluší a sukni mám moc krátkou a že ve tmě by to bylo zavádějící. A ani nevím, co říká, protože na tom nezáleží. Nešla bych ani v teplákách, nejsem garde. Ne jeho. A fotkový článek jsem taky smazala kvůli němu. Vlastně si to asi nechci připomínat.


Stejně jako si nechci připomínat pondělí. Celý se odehrálo nejdřív z finančního hlediska, protože když vám někdo dluží a sám se k placení nemá skoro rok, je možná dobré přijít. Nakonec mám pocit, že se to odehrává pro zvedání neexistujícího sebevědomí, protože…protože Daník. Asi tak půl roku se nesnášíme a když říkám nesnášíme tak to znamená, že jím pohrdám a jeho lítost je mi upřímně jedno. Útočný článek na jeho účet se dostal do výběru tématu-týdne, tak to asi byl velmi upřímný vztek. Ozval se a tvrdil, že je tak jiný, že ho nepoznám. Byl místo tradiční nadřazenosti milý a věta *udělala jsi pro mě v životě víc než pitomých 1500 měsíčně* mě přemluvila. Přišlo mi fajn, že si to alespoň uvědomuje. Přijíždím na jeho byt na Letné, protože tématem hovoru je samozřejmě nabídka bydlení. Nechce být sám a jeho přítelkyně dle jeho slov *si není schopná najít ani brigádu, tak jí tady bydlet zadarmo nenechám*. Z toho vyloženě prýští láska od člověka, který údajně vydělává 50 měsíčně. Korporátně zpronevěření architekti, kteří nakonec dělají spíš marketing a z architektury maximálně rozhodují o odstínu výmalby v RALkovníku.


Byt je to pěkný, mezonet. Pěkná sedačka. Prázdné místo po televizi vysvětluje nočním pádem ze schodů vloženého patra přímo na televizi po šesti pivech, přičemž se televize lomí v půli a následně letí z okna (asi metr) na chodník. Nejspíš chtěl zkusit jaký je to pocit. Jsem tam deset minut a už si uvědomuju, že to prostě spíš vydržím. Daník loví peníze z trezoru, to je vtipné, protože je to krabička na brýle. Já samozřejmě nemám v plánu platit ani mililitr. Úroky z prodlení, dlužníku. A odcházíme na pivo. Plzeň. No oukey. Psal, že ho nepoznám, že nekouří a nepije a je slušnej a pozornej. Jasně, můj vulgární kamarád, haha. A pak sedíme nad pivem, do očí mě palí kouř z jeho cigarety a nejmíň hodinu mluví o sobě. Svoje pivo si teda můžu vypít v klidu, mám nějaký filtr. A pak mu to normálně řeknu, že je úplně stejnej sobec a že se vůbec nezměnil. Možná to byla chyba, protože mě celkem obratně chytá za tu mojí malou ruku - pořád stejně malou, říká - a snaží se mi vymluvit díru do hlavy tím, jak se mu stýskalo po téhle holce a ač dává celý život za vděk jen modelínám, vykládá mi, co všechno mám hezký a já mu to nesmím přerušit. A tak mlčím a jsem nad věcí a mám vtipný rušivý poznámky, protože to se mnou prostě nic nedělá, možná až na zvláštní pocit vítězství. Vítězství, že já jsem se nikdy nad lidi nepovyšovala, nikdy jsem neměla jeho přemrštěný prostředky, nikdy jsem nepodvedla zásadní životní situace a taky nemusím pořád lhát, abych si nepamatovala kdo co vlastně na mě už ví, ale stejně je to nakonec on, kdo je skloněný a prosí. Peníze vás nespasí, přátelé. Vyslechne tak desetinu mých slov a už nechce nic slyšet, hodnotí, že to mám složitý a že sice z toho možnýho nájmu šest a půl u něj slevil 1500 za přízeň na škole, ale teď že nechce nic a nabízí mi *co chceš do kuchyně, jídlo, rýžovar, šampóny a všechno a hlavně vlastní ovladač na xbox a ta nejlepší televize už je objednaná…dorí prosím!* a já se usmívám lahodným NE, protože je to prostě tak, že je strašně skvělý být tenhle člověk. Zrovna teď si cením tak krásných věcí, že si to ani nedokážeš představit a Daník, ten to ani nedokáže pochopit. Nezazlívám mu to. Pochválím mu motorku a je šťastný. Není jako já. A nemůže mě mít na provázku ani za všechny peníze, který má.


Myslím, že ani nerezignoval. Usínám na gauči Letenského bytu, ve kterém bydlet nebudu. Probouzím se v pět ráno, v trezoru si bez varování beru svůj dluh a rozloučím se. Možná je to krádež. Možná je to vyrovnání. Zasloužila bych si vzít celý ten trezor, ale myslím, že je to on, kdo tím vlastnictvím má trpět. Víte, co je jeho prokletí? Nikdy neuvidí lásku v utržené sedmikrásce po cestě z práce.







Den v práci je trochu a dlouhý a ani ne tím nevyspáním, spíš tím, že končí spíš v sedm večer, když už bych měla jen tak tak vyběhnout ven a vítat se. A tak chci říct - vlastně ani nevím komu, možná jen tobě? - že jsem to zvládli a že všechny očekávání bylo správný nemít, ale přesto jsem je měla. A měla jsem je proto, aby mohli být překonaný. Je to laciný říkat, jako všechny ty slova, ale dlouho jsem takhle neproběhla nocí, s takovou lehkostí, aniž bych si uvědomovala, proč vlastně chci dělat věci jinak a proč chci přelézat ploty, krást skleničky a válet se na zemi. Ale i přes všechnu tu neuváženost by bylo nepsat to sem zpronevěření se paralelnímu světu, který ví přeci všechno, takže i to, jak jsem teď ráda a jak se točím občas jen tak dokola kolem svý osy, když mluvím s lidmi, jen tak - to protože chci, protože už cítím, že tu energii musím někam vypustit. Děkuju.


několik věcí o mně, který bys chtěl vědět dřív než dnes


*první
připravuju překvapení, který jsou až příliš překvapivý na to
aby někoho překvapily

*druhá
je možný, že zrovna teď se mi to docela daří

*třetí
věřím, že na světě existují dva typy lidí
ti, co přiznají že čůraj ve sprše
a lháři


*čtvrtá
lidi říkají, že je krásný v tobě číst jako v knize a zapomínají že knihy
ty obvykle odkládají na polici, kde spí pod vrstvou prachu
a cizích vzpomínek

*pátá
někdy nechám svůj telefon umřít
jen tak
a trochu mu to závidím

*šestá
někdy stavím všechny svý chyby
jako bariéru mezi mě a zbytek světa
abych se mohla bezpečně uzavřít do svý kukly
a zrovna teď se bojím, že je všechny vidíš.

*sedmá
někdy mě nespavost objímá svým chladem
a romanticky mě ukolébává myšlenkou
že tma je moje nejmilejší společnost
a tmy,
já se vůbec nebojím.

*osmá
někdy zas můžu spát, hodně můžu
a z mý postele se stává hluboká černá propast,
ze který se nedokážu vysápat ven.

*devátá
někdy napíšu, že se mám skvěle a že "všechno začíná dávat smysl"
ale vím, že je to mánie, protože když se to stalo naposledy
podepsala jsem členství v posilovně - ne, to jsem nemohla být já
vzdychat v tíživim oparu lidskýho potu
a náhodně se usmívat
na kohokoliv
bez jedinýho důvodu - protože víš, dělá se to.

*deset
někdy objímám lidi jen proto, abych jim zkusila ukrást
to jejich teplo
a nebo alespoň něco

*jedenáct
rozhodla jsem se dělat každý den dechová cvičení
protože když vydechuju, cítím,
že jsem
že jsem opravdická lidská bytost
a to mě vážně moc děsí

*dvanáct
mám doktorát z nočního mluvení se stromy a moje pracovní schopnosti
zahrnují osamělý život na farmě se snahou přemluvit divoký koně,
aby se rozhodli za mě

*třináct
za celý život jsem si zlomila víc kostí
než svých vlastních slibů
a dodnes nevím, který bylo bolestnější léčit

*čtrnáct
svou nepřítomnou existencí jsem ublížila několika lidem
které si nedovolím počítat (ani jmenovat)
a nikdy toho nepřestávám litovat

*patnáct
mám srdce stejně velký jako pěst
a pořád jsem nenašla dost sebepřijetí pro tenhle svět

*šestnáct
moje láska je jako hurikán!
a to neříká nic o její velikosti, ale o tom,
že je potřeba celý tým vědců
aby předpověděli, kdy k tomu dojde.

*sedmnáct
když jsem tohle psala protrhla jsem papír tužkou vzteky
a na stole mám pořád ty černý čáry
ty samý, co mám v sobě.

*osmnáct
jsem hluboce nevěřící,
nevěřím, že ráj je jen pro mrtvý
ale každý den se učím, co to znamená být člověk
když pozoruju, jak se slunce nechá polknout každou nocí
jen proto, aby udělalo místo pro měsíc?


*devatenáct
někdy když jsem slyšela "opouštím tě, protože ty si zasloužíš někoho lepšího",
nenáviděla jsem to
a nenáviděla jsem sebe
a nenáviděla jsem to všechno i s nimi
ale teď jsem se narovnala a miluju je za to,
protože mi dovolili potkat …někoho jiného


*a od dvaceti k čemukoliv
…se chovám až příšerně neuváženě a možná říkám věci,
které se ti nemusí líbit, ale věř mi
trvalo mi měsíce stát tady teď, před tebou
a udělala bych cokoliv,
abych naučila svoje rty nikdy nic takového neříct
a přes všechny ty blesky uvnitř ti slíbím, jestli si to přeješ
že naučím sebe zapomenout, jak to všechno, co říkám
chutná ve světle tvé přítomnosti.


*blogerský ruce*



Číst Kerouaca, pít kafe a loučit se - to na jeden volný den nestačí a pacienti, ti se musí léčit. Nepředpokládám, že nějaký masochistický čtenář dojde až sem, aby si přečetl, že se Mayovo facelift operace s malou úpravou nosu hojí dobře, takže to nemusím říkat. Ale přijdeš mi smutný, mrzí mě to. Příště přijdu se spoustou jídla, ztrácíš se.



*blogerský nohy*


A tak se oklikou vracím k cestě pro myš, která končí cestou metrem s klukem na vozíku, který mi připadá tak hezký a já se usmívám, chvíli na něj a on to vidí. Když se otočím, vidím zas v odrazu dveří, jak mě pozoruje a mám chuť se před těmi lidmi otočit a říct:
"Sakra, pojďme na kafe!"
A on by řekl: "A proč ne na pivo". A já bych se musela usmát a říct,
"No jasně, život je krátkej". A pak bychom si vykládali, kde se to všechno pokazilo a kde to začalo být pěkný, dopili bychom pivo a vyměnili si facebooky, kde bychom si příštích pět, šest let lajkovali fotky psů.

Ale neudělala jsem to, takže dodneška nevím, jak to ten člověk udělal, že je tak docela potrestanej a přesto má v očích klid, krásu a naději.

Tak se nikdy nevzdávejme, i když to bude dlouhý a těžký. A já si vždycky budu muset přečíst tyhle slova místo facky, kterou bych si tolikrát zasloužila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Matěj Matěj | Web | 29. září 2016 v 21:08 | Reagovat

Vidím, že někdy vidíš věci pesimisticky. Moc pěkně sepsane :) Hlavně ať se daří :)

2 Paralela Paralela | 29. září 2016 v 21:16 | Reagovat

[1]: Ahoj Matěji. To mě moc mrzí, že vidím věci pesimisticky. Vlastně je to úplně poprvé, kdy si myslím, že to zas tak pesimistické není, spíš naopak. Očividně na to pozitivní prostě nejsem :) Ale děkuju!

3 stuprum stuprum | Web | 29. září 2016 v 21:37 | Reagovat

Trvá zas a dál, ta tvoje láska jako hurikán, kolikpak ještě porveš papírů tužkou a naděláš černých čar? *-*

4 R. R. | 29. září 2016 v 22:06 | Reagovat

Článek pořádně asi jen pro zasvěcené :) ... máme radost lidi, mějte ji taky!

5 womm womm | E-mail | Web | 30. září 2016 v 23:26 | Reagovat

No čítanie to bolo dlhšie ale za úhvatnú blogerskú nohu to jednoznačne stálo :-D  :-D Podľa mňa napríklad objímaš ľudí lebo Ti chýba ich blízkosť a to s kradnútim tepla je len veľmi poetická metafora :-P Rob to častejšie, je to zdravé ;-)

6 Paralela Paralela | 1. října 2016 v 2:22 | Reagovat

[5]: Spousta pravdy, metafora - jistě, ani to jinak nedokážu. Na svět se dívám srrz nohy, protože tajný fotky nikdy nevymřou. Nešetříš slova, posílám loupežné objetí a díky.)

7 Keeble Keeble | Web | 8. října 2016 v 22:25 | Reagovat

Nevěřím na lidi co se nebojí tmy.
Ale jak bych mohla uplatňovat svoje domněnky na paralelní světy?...:)

8 Luke Luke | E-mail | 29. prosince 2016 v 23:27 | Reagovat

Ahoj, tento blog sem našel úplně náhodně když jsem něco hledal na googlu a trochu mě toto zaujalo až jsem to dočetl celé. To s tou tmou, nesouhlasím s odepisujícím Keeble, - někdy si člověk projde traumatem a či ho život začne nudit a řekneš si co je to vůbec strach? Většinou když se někoho zeptám: proč se bojíš tmy? odpoví většinou že neví, že se jí prostě bojí. Když tě život začne nudit, přestaneš se tak trochu bát, pokládáš si divné otázky smyslu života apod., život nemá žádný smysl, nějak ho ztrácí, když někdo tobě blízký tě zklame ztrácíš důvod pro co žít, nežiješ,ale umíráš, a každá sekunda se stává minutou

9 Paralela Paralela | E-mail | 30. prosince 2016 v 2:35 | Reagovat

[8]:
1/ obdivuju tě za přečtení (jako vždycky všechny!). Právě jsem se o to pokoušela taky a připadá mi to nemožný.
2/ Tvůj komentář mi připadá patetičtější než všechno moje psaní a to je dost nahnutý. Chtěla bych s tebou mluvit.

10 Luke Luke | E-mail | 2. ledna 2017 v 19:35 | Reagovat

[9]:
A jak chceš se mnou mluvit? Jsem z Kroměříže, napiš mi odkud jsi, jestli jsi zdaleka tak to asi nebude možné.
-> bolg/email/fb/skype

11 Paralela Paralela | E-mail | 2. ledna 2017 v 23:03 | Reagovat

[10]: No, možná jsem to nemyslela tak doslova. Asi bych si jen přála, aby lidi, co se mi zdaj smutný měli možnost mluvit, protože to hodně pomáhá. A jsem zvědavá. NA detaily a jestli můžu něco změnit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama