close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Čas hroutící se do paradoxní přítomnosti.

1. října 2016 v 2:17 | Paralela |  Černobílý svět.
Myslím, že tak chci pojmenovat kníhu.

Nejsem moc talentovaná na to mít se dobře dlouho. Říkala jsem, že tahle extáze bude vykoupená, ale že nevím kdy. Zas tak dlouho to netrvalo. Možná proto, že včera nikdo nepoznal, že jsem pozitivní.


Dnes se objevila nabídka na jinou práci. A nemyslím takovou lascivní a nereálnou, jakou mi nabízel Dan. Je možná úplně stejná, jako mám, jen prestižní ateliér. Ne úplně, ale rozhodně víc, než mám teď. Téma plánované zakázky mě zláká natolik, že o tom uvažuju. A teď si to vyčítám, protože o prestiž přeci nejde, dokud není moje.


Vyzvedávám si malý dárek pro sestřičku a připadá mi to smutný, že jsem pořád nedokázala zařídit, abych jí koupila něco pořádnýho. Potřebuje funkční telefon, asi i víc než já. A já na to nedokážu vydělat, ne touhle prací. Všechno dám za režii života, nebo za víno z deprese. Cítím se jako zbytečná velká sestra.
Kupuju hromadu čerstvých fíků v akci. Chabá snaha o nápravu.

Musím si k jízdence na vlak koupit ještě oranžovou kartu. Ve smyslu *nechci slevu zadarmo* platím 50korun. A den spotřeby je určen narozeninami. Příště už nic. Přemáhá mě dojem, že musím lhát a říkám, že to příště už nebude potřeba a myslím tím kartu na další rok. Ale všichni víme, tedy hlavně já, že bude. Ještě dva roky fakultního předstírání, že všechno zvládám bez ztráty princezní korunky.


A tak tam čekám na místě, kde jsem celou loňskou zimu krmila holuba bez nohy a bylo nám spolu dobře. Každý pátek jsem si namlouvala, že se na sebe těšíme. V ruce mám už dvě karty na slevu, novou a starou. Na jedné jsem opálená, tlustá a špatně namalovaná, na druhé bílá, bledá, okradená a hlavně mrtvá. Okrem toho, že na průkazech vypadám vždycky zle, Nebýt vlasů, neřekla bych, že jsem to já. Ani na jedné. Sedím tam a vím, že to zmizelo. Mám obavy, jestli to zvládnu. Už zase chci malý pokojík v páchnoucím činžovním domě zaplivaného předměstí New Yorku a být tam sama schovaná, tam, kde nikdo neuvidí, jak jsem nezvládla naplnit očekávání. Dívám se do toho zrcadla nahoře a cítím se hluboce.




Přitom všem se mám dobře, vím, že mám. Jen už bych za sebou nechtěla mít zklamání ze sebe, který si neodpustím, i když je pravda, že bych si i tak našla jiné. Další, lepší.
V životě se umím smát jen na někoho. Samo o sobě je to zbytečnost?

Jedu domů s tím docela hloupým dárkem a chtěla bych si ušít sukni a koupit psaníčko do divadla, ale stejně teď do žádného nepůjdu a přes víkend budu pracovat na svý neschopnosti vymodelovat něco v archicadu. A půjdu běhat a mluvit tam na stromy a budu se sama sebe ptát:
Co je s tebou hol-čin-ko?



Když chcete někoho ubít kyjem, taky se časem rozbije. Už nefunguje. Tak, jako moje dobrá nálada. Už nefunguje. A já se musím jít zeptat do kyjárny na novou. To je tři dny cesty.
Nikdo neříkal, že se mám vracet.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 1. října 2016 v 3:01 | Reagovat

Až to dokončíš, kladenští hokejisté ti dají permanentku na sézonu 2018/19 a pár nabídek k sňatku (nebo návštěvě šaten). :)

2 Keeble Keeble | Web | 8. října 2016 v 22:07 | Reagovat

Mluvit na stromy je někdy lepší než mluvit na lidi..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama