Listopad 2016

Bojuju se stínem, sklenicí naplněnou vínem.

27. listopadu 2016 v 3:41 | Paralela |  Černobílý svět.
Kolik v sobě máš lidí?
Nevím - hrůznou sebe a ještě tu horší? Kolik morů obsahuješ? Kolik zla a kolik bakterií? Proč se ještě ptáš, proč se sápeš?


bojuju se stínem
sklenicí naplněnou vínem
s citoronem a s colou
když je to v obou
nakreslím ti lampión
shoříš jako šampion.


Nevím děti, mám nějak chuť se na všechno vykašlat. A dělat zas jen to, v čem jsem nejlepší - být lítostivá a barvit si vlasy na fialovo. Stejně nikdo neví, jakou barvu má oceán a jakou tma. Lehké lila odstíny jsou někde na půl cesty k oboum. A na půl cesty k mýmu opravdovýmu já. Otázky na počty osob zas na půl cesty k zamyšlení. Možná jsem v celoživotní póze. Možná že ve chvíli, kdy si připadám nejvíc přirozená, jsem možná nejvíc v křeči. Lžu si sama sobě, abych si připadala spokojená. Ano? Lžu si? Nevím - to už můžu psát i bez heštegů.



Zase se ohlížím zpět. Ohlížím se protože jsem jen malá holka, co se tváří být jako superžena, která zvládne nemyslitelný, zamilovává se do kdekoho a taky hodně pochybuje a hodně lituje. Ohlížím se, protože jedu vlakem domů a bojím se, co tam bude a tak to odkládám co to jde, sedím na nádraží a píšu si do zápisníku a pak je tam věta, kterou tam mít nechceš, až mě to vystraší a tak si to fotím a raději to zavírám. Ohlížím se vždy za tím, co jsem zhruba v tenhle den napsala před rokem a skoro mě dojímá, jak je to dobré. Fakt, že se v článku z 24.listopadu 2015 objevuje fialová kůže, tedy cyanóza, beru jako jasný znamení. Jen nevím čeho, každopádně vlasy už fialový mám. A taky se tvářím, že je mi jedno, kolik čárek jsem zapomněla a kolik jsem jich napsala špatně, ale ve skutečnosti je to další díl, další důvod, proč bych se měla sbalit a odjet. Odjet někam, kde mě někdo čeká.


Jsem tak zmatená, že vůbec nevím, jestli je pravda to, co cítím, nebo to, co píšu.


Dostávám velké dávky odpuštění. A mateřského vzteklého přehlížení. A vím, že se mi to vrátí, až tady zas budu ležet na dlažbě a prosit, aby to všechno skončilo. A přesto to dělám, hájím svojí pravdu, svoje city, svoje rozhodnutí je hájit. Riskuju úplně všechno a nenávidím sliby. Píšu články ve tři ráno, aby se moje vnitřní karma vyrovnala. Nikdy nebudu dobrá. Nikdy nebudu vítěz. Pořád mi někdo bude tvrdit opak. No, ale taky stejně tak jak chci nebýt, tak chci mít svůj byt, mít na něj ty nechutně povrchní peníze a smět tam trochu trpět. Se sebou. Možná nemůžu jezdit domů. Ani se nechat navštěvovat. Nezvládám ten nápor lásky a přijetí.


Jako další sochu jsem navrhla kovový diamant. Kov je pocit a diamant je srdce, který si vystavujeme na odiv. Je to TAK směšný. Přála bych si nebýt tím, čím jsem. Tím vším, čím jsem. Přála bych si, aby se čitelnost v mý osobě stala cestou k vysvobození, ale vím, že je to nemožný. Jsem to pořád jen já. I když ve stovkách podob. A přijímám, že je kolem mne spouta překážek. Překážek, který jsem si zpravidla vystavěla sama. A že mít v sobě chladný diamant místo srdce, bude asi nakonec ten nejlepší koncept života, který na mě zbyde.

Neztrácejte naději, že já kdy přestanu ztrácet tu mou. Paralela, ta nikdy neodejde.







Jsou i věci, které se kýčem nikdy nestanou. (Oba)




Mír a lásku...nebo taky ne, vůbec na tom nesejde.
Paralela

Ano není hodnota, ale souhlas.

25. listopadu 2016 v 15:05 | Paralela |  Černobílý svět.
Pěkně upravený pán s téměř dokonalou rétorickou schopností se mě z okénka videa snaží stáhnout na svou stranu. Jednoduchá grafika, modrá lišta s hvězdou. Národní tématika umocněna řadou českých vlajek v pozadí. Kdo je ten chlap? Co chce? A co se to vlastně za poslední hodiny na poli politicky - prezidentského boje událo? Nevím.

Budu snít o tom, jak by to bylo, kdybych položil svou tvář na dech tvých křídel.

20. listopadu 2016 v 16:00 | Paralela |  Černobílý svět.
Tolik slov mezi vzájemnými pohledy, kterým jsem nedovolila žít. I tak jich je všude tolik, že ty správný se ztrácí. A tak máme další kafe a další upřený pohled hledající nějaký jistoty a pravdy uvnitř mojí hlavy. Chvíli je světlo, ale hned zase tma. Ví tady ještě vůbec někdo o čem je řeč? Kam se ztratila Paralela, hm?


Pořád ještě trochu běhám. Sedmnáctý listopad nad Prahou.

Galerie dní.

20. listopadu 2016 v 15:21 | Paralela |  Černobílý svět.
1

Lak na nehty v barvě lila, pocity vždycky trochu duhový.

17. listopadu 2016 v 2:25 | Paralela |  Černobílý svět.
Jak mě to všechno mrzí. Dřív jsem si vyčítala, že pořád píšu. Že bych spíš měla pohnout se životem, než s vlastní psychoterapií a rozvíjením psaných dovedností. Pak se to nějak svezlo. Škola kolem mě proplouvá, v práci už jsem založila tolik nových složek zakázek, že dvou měsících se dostanu k řešení dispozice domu, u kterého si nepamatuju, že jsem mu vynesla zaměření. Chodím venku a občas se zastavuju. Stojím venku a prší. Kolem spěchají lidi a snaží se všelijak zakrýt. Snaží se pohnout dál. Stojím a v mý hlavě to běží. Možná rychleji, než stíhám. A tak stojím a pohřební deštník mě brání před tím, co je nutné. Na podzimní úmrtí jsem připravená.


You suck lessthan most people.

7. listopadu 2016 v 1:02 | Paralela |  Černobílý svět.
Každá myšlenka v poslední době
má v sobě střep zaklíněn v tobě
zrcadlo před kterým nehybně stojíš
okno o kterém naštěstí nevíš
bez strachu do vlastních nohou
bodáš se a krvácíš touhou.


Říkám sbohem když vcházíš do vrat
bez naděje a dokořán nemusíš se probrat
říkám sbohem a pouští ti žilou
nezbyde nic co nazývali jsme silou
hřejivý pocity už umřely hlady
zas budeš starý dřív než jsi byl mladý .


Další myšlenka a tenhle čas
zapletený do tvých polekaných řas
na čele dotek rtů ve spěchu
letmá vůně proudícího dechu
a štěstí, které ti ničím nepřináším
jednu hvězdu po druhé beru ti a zháším.

Jsme přeci jen průměrný děti historie, bez cíle a bez jména.

2. listopadu 2016 v 10:00 | Paralela |  Černobílý svět.
Život je rozečtená kniha. Někdy hltáš stránku za stránkou, sotva dýcháš, nepiješ, nespíš. Uteče to jako noc a ty ani nevíš, kolik času kolem plyne, toho zpropadenýho času, který tě tolik trápí. Jindy zas román leží, protože ten zdlouhavě popisný děj ti nedává to, co potřebuješ. Rozhlížíš se, jak se události dějí bez většího přičinění a najednou spíš nečteš.
Vzpomínám si jak jsem kdysi na střední četla Hugovo Bídníky a bylo to 1700 antikvariátních stránek, na kterých jsem si nebyla jistá, jestli je miluju nebo jestli mě k smrti nudí. Jak kdy. Jak na čem. A záleželo přímo na nich, ne na mých náladách. Přesto jsem i Bídníky dočetla, spolu s bonusovou knihou nějaké nevzpomínámsi-spisovatelky "Gavroš a Cosetta". A takový je i můj život. Pořád si nejsem jistá, jestli ho miluju, nebo jestli mě k smrti nudí, a rozhodně je tam hodně té chuti k smrti, ale pořád ho dýchám a čtu až na konec.


Žiju spíš bez internetu, tak moc, že jsem zapomněla jak vypadá timeline na mým facebooku. Kdyby se dějiny odehrály jinak, odehrály by se prostě jinak, co je tohle za diskuzi. Nějaký nudní obraceči událostí píšící rozvleklý úvahy na svůj tajnej blog, kterej nikoho nezajímá? Jo, to jsme my.


Nenapsala jsem o tolika dnech, že pochybuju, jestli se vůbec staly. Je tolik dobře znějících slov, která bych mohla akcentovat v tomhle příběhu, je tolik událostí, na které si už nikdy nevzpomenu. Od doby, kdy při ranním malování očí píšu verše o Podzimu, přes odpojení internetu, protože jsem za něj nezaplatila, až k tomu: mít radost z práce a nestydět se za to, jít na hogofogo večírek s milionářema a Jakubem Kohákem, nestíhat odejít ze školy do práce a z práce do školy, nesnášet středeční školu, dělat všecno moc, abych mohla mít tři dny volno, uvědmit si, že pořád pracovat neznamená mít z čeho přežít, občas se trochu dusit a nevědět proč, nejíst protože na to není čas, přijít o cyklus a radovat se, že tenhle nádor ještě není rakovina, nejíst protože nejíst šetří peníze, koupit si šťěňátkovou deku, protože utrácení je skvělá věc, nejíst protože jsi z toho tlustá, koupit si mocca konvičku protože budeš mít radost, tři dny ležet v posteli a nedělat vůbec nic, stát na Staromáku a poslouchat, jak lidem tečou slzy, jíst, loučit se, mít s Kýblem nejlepší prezentaci v ateliéru a půl hodiny mluvit s vedoucím co je dobré udělat pro úspěch v soutěži, jít náhodou na Architects se ségrou, potkat spolužáka z kdysi-školy a v objetí poslouchat, že jsem se nezměnila, spamovat fejsbuky a trochu se smát, loučit se brzy, hodně se smát a těšit se z komentáře od maminky, myslet na tebe jak jsi pořád tady i když už nejsi, STĚŽOVAT SI, pořád si na něco stěžovat. Ale mezi tím vším, o čem jsem v mezidobě mohla napsat asi 58 článků, ale nenapsala, se cítit relativně - překvapeně. Ano. Mohla bych říct, že dobře, ale já se cítím překvapeně. Pochybuju, že si tenhle rámec naskytnutého života zasloužím. Ale přijímám. Se všemi následky i důsledky, které přijdou, nebo mohou přijít.




Každý román potřebuje dvě věci. Hrdinu a velký kontrast. Nejvíc signální kontrast nosím na hlavě, až si lidi na Halloween myslí, že mám supr masku. Můj vnitřní svět je přesto příliš křehký na to, abych každé ráno musela vybírat míň nechutnej záchod, abych přestala vnímat ten hnus a bordel všude kolem. Nekonečný rozpor kolejního života je myslet si, že inda nebo turka naučíš, jak to děláme my.
Možná jsme si zvykli, že čekáme na hrdinu, co přijde a :
- obrátí děj našeho života vzhůru nohama
- nepřízní osudu se zhroutí a my ho budeme po zbytek stránek oplakávat.

Ale pak přijde facka, protože když zvedneš hlavu od knihy a podíváš se do zrcadla, zjistíš, že hrdina nepřichází. Jsi jím ty a musíš se s tím porvat. Je to hrozně nechutný zjištění, náročný, něco jako když se každý ráno musíš postavit na vlastní nohy a chodit na místa, který tě neučiní šťastným. Ale od tý doby se dějiny odehrají jinak. Podle tebe. A možná, že teď:
- obrátíš děj svýho života vzhůru nohama
- nepřízní osudu se zhroutíš a my tě pak budeme po zbytek dní oplakávat.

Stačí se jen nadechnout (říká holka, co se dusí). Nikdy nevíš, co vyhraješ. A já si někdy trochu přeju, aby kdokoliv stojící vedle mě měl pocit, že vyhrál, i když jsem spíš karta, na kterou se prohrává. Na výhře totiž nezáleží, to jsme pochopili už ve školce. Odboj se má vždycky líp.


televize nás všechny vychovala ve víře, že jednou z nás budou milionáři a filmový hvězdy
ale nebudou
pomalu si to uvědomujeme a jsme z toho fakt nasraný

pořád se chceme snažit dělat něco jinak
ale pokaždý to dopadá stejně
bojíme se pohnout z místa
protože nevíme, co ještě může přijít tam, kde teď jsme
ale stejně nic nepřichází
čekáme na tu změnu, která to konečně udělá takový, jak bysme chtěli



A víte co, žejo. Někdy je prostě lepší vyjít ven a ty svoje malý vnitřní dějiny prostě změnit. Nevrátíme zpět, co se stalo, neodvrátíme budoucí válku ani nezachráníme hořící les, kdž už hoří. Ale sebe trochu popostrčit můžeme. Tak jdi a něco udělej. Třeba zvedni odpadky z chodníku, protože tenhle kus města na zastávce každý ráno je tvůj vesmír. Tvůj vesmír, který sdílíme všichni spolu. Vždyť je to tk krásný, nechápu, proč se mi pořád tolik chce nebýt....


Zjistila jsem, že spokojenost je takové to mrazivé teplo na zádech mezi lopatkami. Zjistíš, že tam je, až když se ti po něm stýská.




Mír a lásku,
a ještě trochu víc lásky,
lásky co ti chybí,
a trochu objímání
a něžných kýčů,

Paralela