Kolik v sobě máš lidí?
Nevím - hrůznou sebe a ještě tu horší? Kolik morů obsahuješ? Kolik zla a kolik bakterií? Proč se ještě ptáš, proč se sápeš?

bojuju se stínem
sklenicí naplněnou vínem
sklenicí naplněnou vínem
s citoronem a s colou
když je to v obou
nakreslím ti lampión
shoříš jako šampion.
shoříš jako šampion.
Nevím děti, mám nějak chuť se na všechno vykašlat. A dělat zas jen to, v čem jsem nejlepší - být lítostivá a barvit si vlasy na fialovo. Stejně nikdo neví, jakou barvu má oceán a jakou tma. Lehké lila odstíny jsou někde na půl cesty k oboum. A na půl cesty k mýmu opravdovýmu já. Otázky na počty osob zas na půl cesty k zamyšlení. Možná jsem v celoživotní póze. Možná že ve chvíli, kdy si připadám nejvíc přirozená, jsem možná nejvíc v křeči. Lžu si sama sobě, abych si připadala spokojená. Ano? Lžu si? Nevím - to už můžu psát i bez heštegů.
Zase se ohlížím zpět. Ohlížím se protože jsem jen malá holka, co se tváří být jako superžena, která zvládne nemyslitelný, zamilovává se do kdekoho a taky hodně pochybuje a hodně lituje. Ohlížím se, protože jedu vlakem domů a bojím se, co tam bude a tak to odkládám co to jde, sedím na nádraží a píšu si do zápisníku a pak je tam věta, kterou tam mít nechceš, až mě to vystraší a tak si to fotím a raději to zavírám. Ohlížím se vždy za tím, co jsem zhruba v tenhle den napsala před rokem a skoro mě dojímá, jak je to dobré. Fakt, že se v článku z 24.listopadu 2015 objevuje fialová kůže, tedy cyanóza, beru jako jasný znamení. Jen nevím čeho, každopádně vlasy už fialový mám. A taky se tvářím, že je mi jedno, kolik čárek jsem zapomněla a kolik jsem jich napsala špatně, ale ve skutečnosti je to další díl, další důvod, proč bych se měla sbalit a odjet. Odjet někam, kde mě někdo čeká.

Jsem tak zmatená, že vůbec nevím, jestli je pravda to, co cítím, nebo to, co píšu.
Dostávám velké dávky odpuštění. A mateřského vzteklého přehlížení. A vím, že se mi to vrátí, až tady zas budu ležet na dlažbě a prosit, aby to všechno skončilo. A přesto to dělám, hájím svojí pravdu, svoje city, svoje rozhodnutí je hájit. Riskuju úplně všechno a nenávidím sliby. Píšu články ve tři ráno, aby se moje vnitřní karma vyrovnala. Nikdy nebudu dobrá. Nikdy nebudu vítěz. Pořád mi někdo bude tvrdit opak. No, ale taky stejně tak jak chci nebýt, tak chci mít svůj byt, mít na něj ty nechutně povrchní peníze a smět tam trochu trpět. Se sebou. Možná nemůžu jezdit domů. Ani se nechat navštěvovat. Nezvládám ten nápor lásky a přijetí.
Jako další sochu jsem navrhla kovový diamant. Kov je pocit a diamant je srdce, který si vystavujeme na odiv. Je to TAK směšný. Přála bych si nebýt tím, čím jsem. Tím vším, čím jsem. Přála bych si, aby se čitelnost v mý osobě stala cestou k vysvobození, ale vím, že je to nemožný. Jsem to pořád jen já. I když ve stovkách podob. A přijímám, že je kolem mne spouta překážek. Překážek, který jsem si zpravidla vystavěla sama. A že mít v sobě chladný diamant místo srdce, bude asi nakonec ten nejlepší koncept života, který na mě zbyde.
Neztrácejte naději, že já kdy přestanu ztrácet tu mou. Paralela, ta nikdy neodejde.

Jsou i věci, které se kýčem nikdy nestanou. (Oba)
Mír a lásku...nebo taky ne, vůbec na tom nesejde.
Paralela
Paralela







Brzy budeš mít děťátko. :)