Tolik slov mezi vzájemnými pohledy, kterým jsem nedovolila žít. I tak jich je všude tolik, že ty správný se ztrácí. A tak máme další kafe a další upřený pohled hledající nějaký jistoty a pravdy uvnitř mojí hlavy. Chvíli je světlo, ale hned zase tma. Ví tady ještě vůbec někdo o čem je řeč? Kam se ztratila Paralela, hm?

Pořád ještě trochu běhám. Sedmnáctý listopad nad Prahou.
Nicotná slova /Liou Ju-si/
Tolik bych Ti chtěl říci,
jak hluboký
je můj cit.
jak hluboký
je můj cit.
Ale vždy mě odradí
nicotnost všech slov.
nicotnost všech slov.
Dnes ráno naše pohledy
se letmo setkaly
a naše srdce
ještě teď planou
tisícem příslibů.
ještě teď planou
tisícem příslibů.

Tak dlouho se snažim usnout, že už se nemůžu probudit. Asi je potřeba dělat neobvyklý věci, který nás v moment, kdy se dějí, nekonečně těší, ale později spíš děsí. Jako třeba zapalovat svíčky, rozdávat dýňovou polívku se zázvorem, nechat cizí štěně si přikrýt nos vlastní dekou, proležet tři dny v posteli, protože tam venku je sice život, ale tohle nenahradí, nebo taky kupovat dárky, protože máme pocit viny. Možná je prostě potřeba dělat věci bez ohledu na důsledky, i když můžou být nepříjemný. Pořád si říkáme, že se bojíme, ale v mých očích už je tohle odvaha. Odvaha riskovat. Riskovat, že můžu přijít úplně o všechno, protože všechno co mám, je můj hřejivej pocit. Protože jsem tady úplně nahá ve všem co jsem za poslední hodiny udělala a jo, máš pravdu. zranitelnost je pocit, kterýmu se snažíme vyvarovat. Jakotřeba položit hlavu na špalek, nebo se otočit zády k někomu, kdo na tebe míří. Jenže tohle jsem udělala dřív, bez toho, abych o tom začala přemýšlet. To dělám teď a je mi to líto, i když je to možná hloupost. Nechci nic vrátit. Jen se uklidnit. A tak si zpívám, pro sebe, pro tebe a pro všechny - Prosím už nezoufej, všechno bude oukej, tady je moje ruka, ty mi svou dej....

Zeď nářků /Korso Národní 2016/
Chtěla bych o tom všem psát, ale dochází mi slova. Nejsem přivyklá na štěstí, když jsem vznikla z neštěstí. Nemůžu být NAJEDNOU jiná. Přesto mi pořád sounáležitost davu na 17. listopad nebo 28. říjen dodává odvahu. Přeci není všechno špatně. Lidé říkají, že se nic nezměnilo. Že tahle zem je špatná. Ale pak si tam nejdou stoupnout a poslouchat. A vidět, že je to přesto všechno omezení a snahu nás všechny zavřít za to, že Zeman je hlína na dně nedopitý lahve vína, i když se třeba někdy ukáže, že má v lecčem pravdu, že je to vlastně dobrý. A nebo se jen opíjíme tou společnou oslavou. Pak se čte v Obýváku Havel nahlas a všichni o něm chtějí slyšet a diskutovat. Někdo je velkým člověkem, až se z toho utopí v depresi. Velikost života asi nakonec definuje jen to tlumivý nutkání jít k nějaký se soše se svíčkou a říkat si -"děkujeme" a "máme Vás rádi" a "vzpomínáme". najednou nic není křiklavé, každý má svojí myšlenku, která se tiše třpytí, možná až do nebe.

Už nikdy nebudu psát konce. Nic by nemělo končit, když nechci. Až na kafe. Kafe končí, aby nevystydlo.







Není to škoda, nedovolit jim žít? Ale stejně si myslím, že Paralela nikam nezmizí-dokud chtít nebude.
Já budu zpívat s tebou. O tom že je všechno oukej, i když hrůzou občas trnu taky.
Já si myslim, že jsou chvíle, kdy by člověk měl žít jenom pro ten hřejivej pocit. A všechno ostatní je za sklem, na vedlejší koleji, na jinym nástupisti jinýho nadrází v jiným městě. Jestli mě chápeš. Protože já sama sebe občas úplně nechápu...:)