2. listopadu 2016 v 10:00 | Paralela
|
Život je rozečtená kniha. Někdy hltáš stránku za stránkou, sotva dýcháš, nepiješ, nespíš. Uteče to jako noc a ty ani nevíš, kolik času kolem plyne, toho zpropadenýho času, který tě tolik trápí. Jindy zas román leží, protože ten zdlouhavě popisný děj ti nedává to, co potřebuješ. Rozhlížíš se, jak se události dějí bez většího přičinění a najednou spíš nečteš.
Vzpomínám si jak jsem kdysi na střední četla Hugovo Bídníky a bylo to 1700 antikvariátních stránek, na kterých jsem si nebyla jistá, jestli je miluju nebo jestli mě k smrti nudí. Jak kdy. Jak na čem. A záleželo přímo na nich, ne na mých náladách. Přesto jsem i Bídníky dočetla, spolu s bonusovou knihou nějaké nevzpomínámsi-spisovatelky "Gavroš a Cosetta". A takový je i můj život. Pořád si nejsem jistá, jestli ho miluju, nebo jestli mě k smrti nudí, a rozhodně je tam hodně té chuti k smrti, ale pořád ho dýchám a čtu až na konec.
Žiju spíš bez internetu, tak moc, že jsem zapomněla jak vypadá timeline na mým facebooku. Kdyby se dějiny odehrály jinak, odehrály by se prostě jinak, co je tohle za diskuzi. Nějaký nudní obraceči událostí píšící rozvleklý úvahy na svůj tajnej blog, kterej nikoho nezajímá? Jo, to jsme my.
Nenapsala jsem o tolika dnech, že pochybuju, jestli se vůbec staly. Je tolik dobře znějících slov, která bych mohla akcentovat v tomhle příběhu, je tolik událostí, na které si už nikdy nevzpomenu. Od doby, kdy při ranním malování očí píšu verše o Podzimu, přes odpojení internetu, protože jsem za něj nezaplatila, až k tomu: mít radost z práce a nestydět se za to, jít na hogofogo večírek s milionářema a Jakubem Kohákem, nestíhat odejít ze školy do práce a z práce do školy, nesnášet středeční školu, dělat všecno moc, abych mohla mít tři dny volno, uvědmit si, že pořád pracovat neznamená mít z čeho přežít, občas se trochu dusit a nevědět proč, nejíst protože na to není čas, přijít o cyklus a radovat se, že tenhle nádor ještě není rakovina, nejíst protože nejíst šetří peníze, koupit si šťěňátkovou deku, protože utrácení je skvělá věc, nejíst protože jsi z toho tlustá, koupit si mocca konvičku protože budeš mít radost, tři dny ležet v posteli a nedělat vůbec nic, stát na Staromáku a poslouchat, jak lidem tečou slzy, jíst, loučit se, mít s Kýblem nejlepší prezentaci v ateliéru a půl hodiny mluvit s vedoucím co je dobré udělat pro úspěch v soutěži, jít náhodou na Architects se ségrou, potkat spolužáka z kdysi-školy a v objetí poslouchat, že jsem se nezměnila, spamovat fejsbuky a trochu se smát, loučit se brzy, hodně se smát a těšit se z komentáře od maminky, myslet na tebe jak jsi pořád tady i když už nejsi, STĚŽOVAT SI, pořád si na něco stěžovat. Ale mezi tím vším, o čem jsem v mezidobě mohla napsat asi 58 článků, ale nenapsala, se cítit relativně - překvapeně. Ano. Mohla bych říct, že dobře, ale já se cítím překvapeně. Pochybuju, že si tenhle rámec naskytnutého života zasloužím. Ale přijímám. Se všemi následky i důsledky, které přijdou, nebo mohou přijít.

Každý román potřebuje dvě věci. Hrdinu a velký kontrast. Nejvíc signální kontrast nosím na hlavě, až si lidi na Halloween myslí, že mám supr masku. Můj vnitřní svět je přesto příliš křehký na to, abych každé ráno musela vybírat míň nechutnej záchod, abych přestala vnímat ten hnus a bordel všude kolem. Nekonečný rozpor kolejního života je myslet si, že inda nebo turka naučíš, jak to děláme my.
Možná jsme si zvykli, že čekáme na hrdinu, co přijde a :
- obrátí děj našeho života vzhůru nohama
- nepřízní osudu se zhroutí a my ho budeme po zbytek stránek oplakávat.
Ale pak přijde facka, protože když zvedneš hlavu od knihy a podíváš se do zrcadla, zjistíš, že hrdina nepřichází. Jsi jím ty a musíš se s tím porvat. Je to hrozně nechutný zjištění, náročný, něco jako když se každý ráno musíš postavit na vlastní nohy a chodit na místa, který tě neučiní šťastným. Ale od tý doby se dějiny odehrají jinak. Podle tebe. A možná, že teď:
- obrátíš děj svýho života vzhůru nohama
- nepřízní osudu se zhroutíš a my tě pak budeme po zbytek dní oplakávat.
Stačí se jen nadechnout (říká holka, co se dusí). Nikdy nevíš, co vyhraješ. A já si někdy trochu přeju, aby kdokoliv stojící vedle mě měl pocit, že vyhrál, i když jsem spíš karta, na kterou se prohrává. Na výhře totiž nezáleží, to jsme pochopili už ve školce. Odboj se má vždycky líp.
televize nás všechny vychovala ve víře, že jednou z nás budou milionáři a filmový hvězdy
ale nebudou
pomalu si to uvědomujeme a jsme z toho fakt nasraný
pořád se chceme snažit dělat něco jinak
ale pokaždý to dopadá stejně
bojíme se pohnout z místa
protože nevíme, co ještě může přijít tam, kde teď jsme
ale stejně nic nepřichází
čekáme na tu změnu, která to konečně udělá takový, jak bysme chtěli
A víte co, žejo. Někdy je prostě lepší vyjít ven a ty svoje malý vnitřní dějiny prostě změnit. Nevrátíme zpět, co se stalo, neodvrátíme budoucí válku ani nezachráníme hořící les, kdž už hoří. Ale sebe trochu popostrčit můžeme. Tak jdi a něco udělej. Třeba zvedni odpadky z chodníku, protože tenhle kus města na zastávce každý ráno je tvůj vesmír. Tvůj vesmír, který sdílíme všichni spolu. Vždyť je to tk krásný, nechápu, proč se mi pořád tolik chce nebýt....
Zjistila jsem, že spokojenost je takové to mrazivé teplo na zádech mezi lopatkami. Zjistíš, že tam je, až když se ti po něm stýská.
Mír a lásku,
a ještě trochu víc lásky,
lásky co ti chybí,
a trochu objímání
a něžných kýčů,
Paralela
Odpadky zvedne u zastávky kdokoliv, ale co když tam bude ležet nechutné krysí hovínko?
Každý ho jen přejde!