Jak mě to všechno mrzí. Dřív jsem si vyčítala, že pořád píšu. Že bych spíš měla pohnout se životem, než s vlastní psychoterapií a rozvíjením psaných dovedností. Pak se to nějak svezlo. Škola kolem mě proplouvá, v práci už jsem založila tolik nových složek zakázek, že dvou měsících se dostanu k řešení dispozice domu, u kterého si nepamatuju, že jsem mu vynesla zaměření. Chodím venku a občas se zastavuju. Stojím venku a prší. Kolem spěchají lidi a snaží se všelijak zakrýt. Snaží se pohnout dál. Stojím a v mý hlavě to běží. Možná rychleji, než stíhám. A tak stojím a pohřební deštník mě brání před tím, co je nutné. Na podzimní úmrtí jsem připravená.
Nejhorší je zjistit, že mám relativní štěstí. Ohromný výčitky svědomí, že si tohle vlastně vůbec nezasloužím střídá propad v oblasti hrudníku, že o tohle všechno přijdu. Že jsem hloupá, protože mě to nenapadlo. Věci se dějí a nikdo o nich tady neví. Nestíhám se podělit ani o fotky. Mám tolik fotek! Pořád fotím svět očima Paralely, pořád fotím nohy a někdy i jídla. Když jsou. Na jídlo moc nemám (peníze, ani pomyšlení.) V Sofiině volbě - oběd vs. víno - vždycky volím víno. Stýská se mi po Sidovi. Mám pocit, že jsem měsíc nebyla doma a že už mě neznají. A nebudou mít rádi. Nikdo mi v tomhle nerozumí. Žiju přibližně tři nebo čtyři životy současně a někdy si strašně a strašně moc přeju nadechnout se ve všech těch životech zároveň. Ale to je nemožný. Nemůžu být tady a zároveň s nimi a zároveň s tebou a zároveň být mrtvá - tak, jak jsem zvyklá.
A kolik fotek jsi sdílela. A kolik fotek máš na fejsbukách! Odporný, nebo úplně nezajímavý. Všechno je jedno, když se začnu soustředit na to podstatný. Zlatýho bludišťáka pro toho, kdo ví, co je pro Paralelu podstatný? Mír a Lásku, y'all know.

je to jako když se snažíš spěchat do nebe
ale fronta je kratší než si doufal
vrátný kontroluje pásky na zápěstích
překračuješ nástrahy
energie dochází
písek protéká ti mezi prsty
hledáš nový místo kde bys začal
cítíš jak těžký je rozumět
polykáš tablety štěstí tak dlouho
než přijdeš na to, jak je vyplivnout
ale i když znáš jeho směr,
je těžký obejít vítr.
večer si protahuješ krk
vyrovnáváš nedostatek
spletenec zmatenosti
a můžeš křičet tak dlouho,
dokud nebudeš úplně prázdný
ale i když znáš jeho směr,
je těžký obejít vítr.
slyším tě skrz svý okno
a nikdy nejsem,
nejsem si úplně jistá, kdo je kdo
chcete mít svět před sebou na čajový lžičce
a všechno to zní jako rvačka
nebo jako to, co se chystáš udělat
a to možná nebolí teď,
ale brzo bude.
protože i když neznáš směr,
možná obejdeš vítr?

Vyhnout se smysluplnosti v tomhle textu je asi to nejnutnější, co musím udělat. Je noc, jsem sama v rozsvíceným pokoji. Po škole jsem šla do práce a po práci udělat zbytek do práce a…. a teď jsou dvě ráno a já někdy musím udělat ještě tu studii pro šéfovu sestřenici a všichni lidi jsou tak štastný, doopravdy. A já jsem si jednou, jednou za tenhle rok a jednou za hodně dlouhou dobu, řekla, že jsem šťastná. Bylo to asi tak v pátek v noci, to není tak dlouho. A vůbec jsem to neříkala nahlas. Víte…teda přemýšlíte někdy nad tím, kolik krásných i temných věcí nikdy neřeknete nahlas? Jsem zas myšlenkama na tom chodníku, na kterým prší. A taky na jiným, často se zastavuju abych jen tak stála, protože si to vůbec neuvědomuju, dokud nepřijde první (nebo druhý) pátravý pohled náhodnýho kolemjdoucího, co si říká, proč tam ta holka tak stojí?, no a vůbec neví, každopádně já taky ne a on jde dál, protože na tom vůbec nesejde, má svoje starosti. A já se zastavuju protože mě napadá něco převratnýho, jakože se zapřemýšlím nad tím, proč by tak hezkej člověk chtěl stát zrovna vedle mě a nestydět se. Nevím přesně z jakýho místa vychází krása. Určitě ji nedokážu vnímat objektivně a myslím, že asi nikdo. Nejsem vůbec spokojená, když mám strach, ale nemůžu přestat žít pro ten jeden problesk, kdy jsem chtěla nahlas do tmy říct, že jsem šťastná, protože mi všechno připadalo kompletní. Pak jsem se sice vrátila sem, do řeky povinností, který nestíhám. Nestíhám školu, práci, spánek, jídlo, běhání, platit dluh, kamarády, svoje myšlenky a už vůbec ne svoje pocity, jsem úplně marná obálka člověka a na každym koncertě omylem sbalim dva až tři kluky a je mi jich pak líto, nebo jsou z nich za rok kamarádi, sestřičko?
Koncert Cigaretes after sex. Závidíte mi to? Blbost. Je to skvělá emotivní hudba, ale naposto příšernej koncert. Chtěla jsem o tom napsat hned po cestě zpátky, ale v tramvaji jsem potkala Míšu a Tomáše a tak jsem to hned vypověděla spíš jim, svým trochu chraplavým hlasem, který jsem vůbec nepoznávala, zatímco se mi na nohou dělaly omrzliny. Dneska jsou stejně jako Cigarety vyprodaní Prago Union a ty by si to nikdy nedovolili, neudělat z koncertu zážitek. Určitě. Sobotní brněnský Waiting se zapíše do paměti mnohem víc. No ovšem. Nic nestíhám, ale byla jsem za krátkou dobu na dvou koncertech. No ano. To protože chci mít i jiný život, než ten "nutný". Jinak jsem mohla před pěti rukama skočit pod to podělaný metro a nenechat se chytit.
A koncert Atari.
A koncert Arch of hell
A koncert Architects.
Všechno od A?
A koncert Architects.
Všechno od A?
Nechce se mi už psát. Nechce se mi ani být. Jsem nedočkavá. Potřebuju obejmout a říct, že to bude dobrý. Protože ono to je dobrý. Proč to nikdy nebylo takhle dobrý? Jsem to pořád já, uzoufaná, stěžující si, nešťastná a trochu chci umřít kdykoliv se naskytne příležitost, ale zároveň k tomu všemu je to pořád tak dobrý. Klepou se mi ruce a když se nadechnu, cítím, jak voníš.

Je toho tolik, co jsem neřekla.

Je toho tolik, co jsem neřekla.








Nikdy mě nepřestane udivovat, jak úžasně píšeš.
Být venku když prší je fajn. Zejména proto, že když víš, kam jít, tak tam kde byly včera davy je dneska ticho. A v tichu může člověk nejlíp poslouchat svoje myšlenky.
Udrž si ten noční pocit. Je to vůbec něco, co bych měla říkat? Vždyť je to jasný.