Prosinec 2016

Cementový mlíko se nehodí pro všechno.

21. prosince 2016 v 20:09 | Paralela |  Černobílý svět.
Zápisky z jediné hodiny, které jsem se tenhle týden zvládla zúčastnit. Ty dva pánové mě teda vůbec nebaví, ale cementový mlíko se možná doopravdy nehodí všude. Asi to je pravda.



mikropiloty existují bez kokpitu
trhlinu pod kůží nezachrání sanace
difúzní clona bránící prostupu
informace, citu, inteligence

objekt v čísle 145
úkryt pro holčičku schovanou v tobě
procházím svůj mozek tam a zpět
sdružení pocitů úplatný době

proč hledat rýmy na konci řádků
a proč vždycky couvám pozpátku
proč pořád ptám se Tě co bude potom
když nakonec zbývá jen vzpomínka - o tom.



schodiště kostela nevede k tobě
- vede na kúr
a moje hlava nepodléhá sobě
- je pořád napůl
kolem dokola všude je vlhkost
jen z mých očí spadá jí dost
schodiště z točitých pocitů
nemůžeš seběhnout - proto jsi tu
pod střechnou skrýváš mi trochu krásy
a uvnitř kvete Ti malý strom spásy.

Láska je tak trochu malý konec.

17. prosince 2016 v 0:28 | Paralela |  Černobílý svět.
Tenhle blog byl hodně dlouho jediný místo, který mi rozumí. Řekla jsem mu asi všechno a když ne všechno, tak jsem alespoň naznačila. Nebo jsem chtěla...naznačit. A teď je Paralela v nějaký divný paralele vlasní mysli. A vlastní nulovosti. Nedokážu se srovnat s tím, co vůbec nemám.
Nemůžu se vůbec na nic soustředit. Chci si hlavu narvat do velkýho černýho pytle a utáhnout to. Nechci se udusit. Jen nechci nic vidět, to je rozdíl. Tma, ta mi sluší.
Plačtím si tady nad svými vždy nedokonalými pocity, protože nic přeci nikdy není dokonalé. Youtube nám náhodně přehrává už třetí hloupej film, jablečný štrůdl nešel odlepit od pečícího papíru a pizza není dobrá. Nebo je, nevím. Není, ale všichni raději říkají, že je. Protože jsem trochu histerická, protože chci vybouchnout, protože zklamávám, že už nedokážu ani dělat, co umím. Rýsovat a vyrábět jídlo.


Mít všechno je největší prokletí.
Doopravdy.


Jednoho kluka prý přítelkyně pobodala ve spánku. Do krku. Vyběhl na panelákovou chodbu, že se asi zbláznila. A tak, aby naplnila svoje "asi", se rozeběhla do sedmého patra a vyskočila. Ten kluk zažil těžký chvíle už dřív. A tahle asi bude ta nejhorší. Může takový člověk kdy usnout? A mezitím vším byl opilej a mojí mamce říkal "panimámo". Byla s ním legrace.
Ten kluk byl náš kamarád, ta holka spolužačka.

Opět se vracím k jediné pravdě:
Všechno, co je, spěje ke konci.

Smrti.
Odloučení.
Lásce.


To je taky konec. Zbaví vás rozumného úsudku a důvěry v sami sebe. (Pokud jste kdy nějakou měli.)


Paralela

Život je relativní zklamání, ve kterým hledáme převážně štěstí.

10. prosince 2016 v 1:11 | Paralela |  Černobílý svět.
Mám emoce, který si neumím nechat pro sebe. A asi se ani nemusíte bát, dojemný to nebude. Přestávám být dojemná v době, kdy se o to snaží každý druhý, je to pak takové málo uvěřitelné.

Ve středu mám "volno". Znamená to, že si stihnu dopoledne umýt vlasy a napsat. A jít do školy.

7. prosince 2016 v 10:07 | Paralela |  Černobílý svět.

Vracím se domů přes most z tvojí ruky
Vracím se domů a pocity se mi splétají v shluky
a další den trpět nad tím, co musím
a další noc trpět na tím, co musím
a další den popadat dech a trpět
protože musím!
Kašlu vám na rýmy!
radši se sama sobě zhnusím

Tma kolem nás zalezla do nory
ve svých očích pochováváme hvězdy
a topíme meteory.