close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Život je relativní zklamání, ve kterým hledáme převážně štěstí.

10. prosince 2016 v 1:11 | Paralela |  Černobílý svět.
Mám emoce, který si neumím nechat pro sebe. A asi se ani nemusíte bát, dojemný to nebude. Přestávám být dojemná v době, kdy se o to snaží každý druhý, je to pak takové málo uvěřitelné.



Únavu a přepracovanost a celkové lehké napětí jsem přelila v nechtěnou změnu chování. Je mírná, pociťuju jí ale i já. Jak? Víc lidem říkám, co bych normálně neřekla. A šíří se to dál, za hranice přátel, mezi obyčejné známé, který můj názor asi vůbec...nezajímá? A proto je to jedno. Pohrdám tebou. No tak okey.


Sakra, vůbec to nedává smysl. Nic nedává smysl, stejně jako náramky od Pandory a lidi, co si fotí na fb věci a píšou k tomu "milý Ježíšku". Žijeme v nějakym divnym světě, protože na fotkách není nic vtipnýho - ale reálně věci, materiální marasmus, do kterýho se všichni utápí sami, zatímco ta holka v tramvaji naproti si nechává vlastní mozek pomalu sežrat nádorem, protože to jinak sama se sebou vyřešit nedokáže. Nejspíš si kupuje věci a občas jen tak jde a brečí a vlastně vůbec neví, proč jí nikdo na světě neuprosí, aby se nenechávala ....umřít. Tohle je strašně špatně, víte to? Vždycky se říká, že lidi, co se dozví o něčí rakovině se oklepou a jsou rádi, že to není jejich případ. I s jakoukoliv jinou nepříjemnou situací. Zažila jsem to s mamkou a zažila jsem to sama se sebou, když mě ta ženská neměla ráda a dělala všechno proto, abych to byla já, koho vyhodí ze školy. A pak byl každej rád, že si vybrala mě (a jiný, který to tolik nevzalo), i když tušil, že by to tak nemělo být. A tak je to pořád, je to asi normální. Typicky lidský. A já dnes přemýšlím nad tím, proč první, co mě napadne je, že bych to radši byla já, než kdokoliv jiný. A já tu holku naproti vůbec neznám. Jo neznám! Já vím, má nádor. Možná není zhoubný, tak to nechává být, ale stejně... A říká to lidem a ti to zas říkají mě a já to mám...já to mám asi přenést přes práh. Nebo já nevím.

Nemůžu přeci zachránit svět. Tenhle týden jsem přestala dávat peníze zmrzlejm lidem na ulici, protože jsem už kvůli nim přestala kupovat ty dobrý kafe to-go, a pak mi to chybělo, ale věděla jsem, že to tak je lepší. A uvědomila jsem si, jak moc se nadřu a že za to ani nic nemám. Na adekvátní obdarování všech, co si to zaslouží je to málo a ty zbytky na drahý kafe jsem rozdala. To musí přestat, ne? Můžou taky něco dělat, ne jen spoléhat na moje slabý napůl mrtvý srdce. A co tu holku odnaproti z tramvaje? Taky jí stáhnou o pade? Dá jim? Asi jo, karma je svině. A co pak. Oni si koupí svůj krabicák na zahřátí, já si koupim svůj krabicák na zahřátí. A pohoda. Všichni jsme šťastný? Ne. Všichni jsme nešťastný. Víno ani drahý věci nás nespasí. Ani veganství, ani vánoce, ani další kočka nebo pes, ani rádoby ekologie v minimalizování skla jako odpadu pitím krabicáku. To je všechno omyl. Štěstí je jen jedno. Faulkner říká, že je jen ve vlastní práci. A co říkám já? Už vůbec nic. Umím jen investovat všechno co mám, celý to svoje napůl mrtvý srdce, pro někoho, kdo je stejně napůl mrtvej. A to štěstí je pak v zapomnění.....strachu ze života a smrti. Společně.



Always be yourself.
Unless you can be a unicorn...


Já vím, že je cesta dlouhá. A že se hodně kroutí. Od bídy k nepochopitelnýmu štěstí, aby se to mohlo otočit zase zpátky. Ale vůbec nevím, proč mi denně někdo připomíná, komu se cesta už kroutit přestala. A proč je to většinou moje mamka. Většinou každej den.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jsemmaamasmozkem jsemmaamasmozkem | Web | 10. prosince 2016 v 8:56 | Reagovat

Chápu, co cítíš. V poslední době mám podobné myšlenky. Nějak si říkám, kam zen život vlastně vede. Člověk jen dře a dře a stejně z toho nic nemá, žije z vejplaty do vejplaty. Vztahy jsou plné zloby a závisti a láska už z lidí asi vyprchala úplně. V poslední době si uvědomuju, že nejsem šťastná, ale prostě jsem se smířila s kompromisem...

2 Eliss Eliss | Web | 10. prosince 2016 v 11:37 | Reagovat

život je boj...

3 Marka Marka | Web | 10. prosince 2016 v 11:41 | Reagovat

Co se týčče toho, jak je svět prohnilý a beznadějný, tak mám tyto myšlenky pořád. Člověk si řekne, že se může koukat jinam a hrát tu komedii, které říkají ostatní šťastný život, ale ve skutečnosti jde o krutou tragédii a ať se člověk kouká kam chce, tak jestli přemýšlí, vždycky najde důkaz, že šťastný není a že ostatní udělají cokoliv, aby ani nebyl. Osobně chci být svá, protože tak se cítím nejvíc šťastná... Ale definovat šťastného člověka je úkol za milióny...

4 stuprum stuprum | Web | 11. prosince 2016 v 16:52 | Reagovat

Chybíš mi, Doriano! Kdy se mi ozveš, abychom si popovídali mezi čtyřma očima!
Stačí zazvonit na zvoneček!

5 May May | Web | 11. prosince 2016 v 17:47 | Reagovat

To zní jako nedostatek svařáku a vánočních úsměvů..

6 Keeble Keeble | Web | 11. prosince 2016 v 23:11 | Reagovat

Někdy je prostě lepší lidem řikat svůj názor, řikat jim co si o nich myslíš, i když je to nezajímá. Oni si zvyknou a ty budeš mít pocit, že je to tak líp. Protože zvyknout se prý dá na všechno...
"Always be yourself.
Unless you can be a unicorn..."
To je ta nejhlubší myšlenka kterou jsem slyšela za poslední...ani nevím jak dlouhou dobu, a kdybych ji indetifikovala, asi by mě to akorát nepotěšilo, takže to dělat nebudu.

7 Paralela Paralela | E-mail | 11. prosince 2016 v 23:47 | Reagovat

[6]: moc se mi líbí ta nedefinice posladní doby :D
...unless you can be a unicorn. Then always be a unicorn.
Manrta všech zimních dní, kdy se i veselému člověku smráká na pocitech.

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 14. prosince 2016 v 13:13 | Reagovat

Náramky Pandora jsou ošklivé a nezajímavé.
Rakovina si nevybírá, ale mít rakovinu bych fakt nechtěla. To bych (být tebou) si přála něco jinýho.
Nesouhlasím, víno nás spasí, i když se jedná jen o krabičák. Já teda osobně, pokud už vyjímečně něco bezďákům dávam, tak je to buď jídlo, nebo stravenky. Prachy si necham pro sebe. A můžu si koupit víno. He hehe.
Já myslim, že je potřeba jenom najít něco, co člověka spasí. Pokud teda chce a nemusí to bejt nutně Ježíš, nebo veganství. Já už jsem byla spasena, co vy?

9 Paralela Paralela | E-mail | 14. prosince 2016 v 14:10 | Reagovat

[8]: Hej Poděsko, nějak mi to celý udělalo radost. Dík. S vínem to samozřejmě nevzdávám ani v nejmenším!

10 womm womm | E-mail | Web | 15. prosince 2016 v 23:19 | Reagovat

Úplne Ti rozumiem ... nájsť niekoho rovnako mŕtveho rovnakým spôsobom ako je on sám je celkom o hubu. Každopádne sa stotožňujem s Tvojim počinom. Odmeňovať treba aj seba a keď to inak nejde tak aj za takú cenu. Prajem veľa zdaru ... cesty sa krútiť neprestávajú nikdy .... keby to tak bolo nudili by sme sa ;-)

11 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. prosince 2016 v 13:12 | Reagovat

[9]: Nedá mi to ti neodpovědět. Takže...to jsem ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama