Leden 2017

Srdcová dáma, Kárové eso

20. ledna 2017 v 0:30 | Paralela |  Černobílý svět.
Slábnoucí tlak teplé vody v průběhu večerní sprchy dokáže rozladit zbytek dne daleko víc, než současná politická scéna neprobraná s klukem, co s vámi nemluví. Politování hodné události se vždycky koncentrují do jednoho bodu. Kdo nesleduje pronikání oligarchy na vrchol všech, co kradnú, může si ještě přečíst velmi povedený komentář komentáře od Erika Taberyho, který už se zdál být celkem vyprahlý. Občas mám mezi lidmi strach cokoliv komentovat, protože mě děsí, jak fanaticky střední třída uctívá pana podnikatele. A protože mám strach, tak ve večerní čajovně na baru konstruuji odpověď na "A kdo je ten Topol na Žižkovský noci?" jako "havloidní zm*d" a odcházím na toaletu s pokřikem v zádech, že "zas*aný sluníčka tady nepotřebujeme". Situace způsobila, že mi vůbec nevadí být definovaná nadávkou českých internetových diskuzí. Protože čím jsme, za to se stydíme jen ve skrytu duše.

Přání

13. ledna 2017 v 18:44 | Paralela

Mír&lásku od Paralely!

Good things don’t always come to you.

8. ledna 2017 v 2:07 | Paralela |  Černobílý svět.
Vracím se k jistotě, že všechny moje pocity nejlíp popisuje tahle teleshoppingová reklama. Když mi bylo vážně moc těžko - tak nějak ze všeho - třeba z nejistoty, že to, co chci a co mě láká vlastně vůbec nemusí být to, co chci a co mě láká…. A bylo jednoznačně nutný nekonečně pozorovat tohle video a představovat si, jak ten úžasnej stroj loupe moje "já" a zbývá jen kostra. Kostra, kterou můžete klidně zahodit, vůbec na tom nesejde.



Ale věci se pořád dějí, ten nekonečnej čas, kterýmu nerozumíme, ten je dává pořád do pohybu a tak se taky stalo, že ten kluk, co postával na Florenci zády ke mně, s velkým batohem na zádech, kalhotama trochu kratšíma než je únosný a očividně na někoho čekal, tak jestli chcete co vědět, tak ten kluk nebyl vůbec nikdo. Teda někým určitě byl, ale zhruba od tý chvíle, co nehledal telefon v kapse, když jsem vytočila to správný číslo, náš příběh nadobro skončil. A můj? Ten nezačal. Ten totiž nechce mít začátek, aby nemusel mít konec.


A poslední dobou taky docela často sleduju tohle loupací video a chci si představovat, jak sloupe všechnu tu špínu, kterou se občas cítím být zanesená. A proto tajně brečím a tajně nenávidím paralelní blog. A mrazí mě, když slyším slovo paralelní. Paralelní port. Paralelní příběh. Paralelní polis. Je tam spoustu špatnýho, když si ho představím, je to hluboká temná propast plná spletenců odporných na pohled. A zároveň fascinujících - a když to popisuju, vybavuje se mi to rozvlákněný něco, co dělalo ve Spideman 3 ze Spidermana toho černýho a byl tam ten týpek, kterýmu dvojčata vždycky říkaly prostě Pískoman. Ale je tam i spoustu krásy, protože cítit je bolestný i kouzelný, ale taky odtud vede cesta za někým, kdo má tak dobrou gramatiku, že o sobě řekl, že by měl být tablet…. (A jo, je fakt vtipnej a je mi úplně jedno, že se možná směju jen já.)




"Ocitám se v bludišti, kde se stěny zdají být povědomý, ale stejně je každá má cesta něčím neznámým. Slzy mi stékají po tvářích a dopadají na zem, kde ulpívají na podrážkách mých šedých bot. Dny plynou dál a všechny tyhle chvíle a bolesti na nich zůstávají a cestují se mnou. Měl bych si koupit nový boty!"


A pak si říkám, že za tím vším hnusem, který mám pocit, že ve mně někdy zůstává, je jen další snaha. Život je zatraceně složitej a za každým rohem čeká smrt, ale my se jen musíme snažit dělat z toho našeho píšečku lepší místo, aby nad naší rakví mohli říkat :

"Jo, byl to dobrej chlap."

No dobře, ne každá chceme být v rakvi a ne každá chceme být ten "dobrej chlap", ale na tom nesejde. Sejde jen na tom, jestli vás za odměnu, za všechny ty zachráněný koťata a rejsky vezme nějakej dobrej chlap za ruku a třeba řekne něco nepředvídatelnýho. Něco, co vystačí na pocity delší než pět minut. Něco, co si budete pamatovat i za několik měsíců a třeba to nikdy nezapomenete.










Z cyklu neexistující rozhovory:
Co by sis přála?


Aby řešením vždycky nebylo utíkat opačným směrem proti zdi, která se vzdaluje.
Na některý otázky vůbec odpovídat nechceš.


Chtělo by to cítit někdy víc a někdy zase míň, ovládat to jak hlasitost u rádia. Být takovej ten, co přijde, pokecáme, pak odejdu a nic se neděje. Proč to takhle snadno nejde, když to s ostatníma jde?

Protože chtějí něco všedního. Ze všedních věcí chci, aby třešně nebyly červivý. Ale nejsem si jistá, co je vlastně víc všední.


Vypadá to, že nejlíp splnit půjdou ty třešně, akorát to bude dost namáhavý. Hlídat ty červy. Horší je to s tím ostatním.

Já si přeju pořád strašně moc, jen to neříkám, není to slušný. A ani správný, pokud to pak doopravdy chceš. Jako třeba: přeju si nemít tenhle pocit, že je to špatně; přeju si nemít strach,přeju si abys neměl strach, přeju si být vzletnější a míň svázaná; přeju si nezávidět lidem jejich štěstí a přece to dělám; přeju si nemyslet na to, že řešení dvě bé je taky možnost, jak přežít; přeju si nepřát si a nechtít víc; je toho moc, strašně moc - úplně obyčejný, trpný, "nízký" věci, protože doopravdy si nikdo rozumný nepřeje zachránit svět, protože už ví, že nedokáže zachránit ani ty kolem sebe, natož sebe....


Přijde mi, že jsme v hodně věcech podobní a nechci se izolovat, nechci, aby ses izolovala Ty, chci, aby ses měla co nejlíp, jenomže chci víc, jasně... všichni chceme víc a když si tady o tom budeme povídat, tak to 5 minut možná pomůže. 5 minut to bude dobrý. Proč mi nestačí ty chvíle, co byly? Tohle s někým nezažiješ celej život…

Tak pak si přeju i nebýt teď tak daleko na to, abych Tě zvedla z tý tvý naštvanosti na sebe, dala bych ti trochu ránu, abys viděl, že konečně všechno není tak špatný, a že jsou lidi mnohem ztroskotanější ve svý vlastní hlavě, že všechno má řešení.


Já vím, znám to už, ale copak na to není žádný řešení? I kdybych přečetl všechny knihy světa, viděl filmy, vyprávěl by mi o tom někdo hodiny, tak já nevím, co mám dělat...

Ale hmm, pořád jen ta zeď, co se vzdaluje, a je úplně jedno, o kolik si zlepšíš průměrný tempo.

Vlastně vím, ale spíš čekám. Jsou jenom dvě možnosti a já si zatím vždycky zvolil tu první. Možná je čas zkusit tu druhou, která chce víc odvahy. Hm, potřeboval bych tu ránu, velkou. A to přání jsi vlastně vyslovila...
Kdy Ti jede vlak?


Ozve se zvuk, když není nikoho, kdo by jej slyšel?

Slyšíš ho?


Tvůj obraz už vidím i v elektrické zásuvce.

7. ledna 2017 v 2:38 | Paralela |  Černobílý svět.

Víte co je to archivní panák? To je snaha nezemřít na vlastní reprodukční systém. Ano, dopila jsem večerní ignorovanou skleničku ginu pod stolem. Co všechno musí člověk protrpět jako trest za promrhanou reprodukci, to je vážně přehnaný. Ale to si dost neuvědomuju až ve chvíli, kdy mám mžitky před očima. V tu chvíli střídám velký dávky kafe s čokoládou a svíjením se v rohu a pak už jen doufám, že ze všech těch pokusů o stabilizaci nezačnu zvracet. Tolik k cystickým vaječníkům, konec sprostých slov, který se nahlas neříkaj. Au.