Good things don’t always come to you.

8. ledna 2017 v 2:07 | Paralela |  Černobílý svět.
Vracím se k jistotě, že všechny moje pocity nejlíp popisuje tahle teleshoppingová reklama. Když mi bylo vážně moc těžko - tak nějak ze všeho - třeba z nejistoty, že to, co chci a co mě láká vlastně vůbec nemusí být to, co chci a co mě láká…. A bylo jednoznačně nutný nekonečně pozorovat tohle video a představovat si, jak ten úžasnej stroj loupe moje "já" a zbývá jen kostra. Kostra, kterou můžete klidně zahodit, vůbec na tom nesejde.



Ale věci se pořád dějí, ten nekonečnej čas, kterýmu nerozumíme, ten je dává pořád do pohybu a tak se taky stalo, že ten kluk, co postával na Florenci zády ke mně, s velkým batohem na zádech, kalhotama trochu kratšíma než je únosný a očividně na někoho čekal, tak jestli chcete co vědět, tak ten kluk nebyl vůbec nikdo. Teda někým určitě byl, ale zhruba od tý chvíle, co nehledal telefon v kapse, když jsem vytočila to správný číslo, náš příběh nadobro skončil. A můj? Ten nezačal. Ten totiž nechce mít začátek, aby nemusel mít konec.


A poslední dobou taky docela často sleduju tohle loupací video a chci si představovat, jak sloupe všechnu tu špínu, kterou se občas cítím být zanesená. A proto tajně brečím a tajně nenávidím paralelní blog. A mrazí mě, když slyším slovo paralelní. Paralelní port. Paralelní příběh. Paralelní polis. Je tam spoustu špatnýho, když si ho představím, je to hluboká temná propast plná spletenců odporných na pohled. A zároveň fascinujících - a když to popisuju, vybavuje se mi to rozvlákněný něco, co dělalo ve Spideman 3 ze Spidermana toho černýho a byl tam ten týpek, kterýmu dvojčata vždycky říkaly prostě Pískoman. Ale je tam i spoustu krásy, protože cítit je bolestný i kouzelný, ale taky odtud vede cesta za někým, kdo má tak dobrou gramatiku, že o sobě řekl, že by měl být tablet…. (A jo, je fakt vtipnej a je mi úplně jedno, že se možná směju jen já.)




"Ocitám se v bludišti, kde se stěny zdají být povědomý, ale stejně je každá má cesta něčím neznámým. Slzy mi stékají po tvářích a dopadají na zem, kde ulpívají na podrážkách mých šedých bot. Dny plynou dál a všechny tyhle chvíle a bolesti na nich zůstávají a cestují se mnou. Měl bych si koupit nový boty!"


A pak si říkám, že za tím vším hnusem, který mám pocit, že ve mně někdy zůstává, je jen další snaha. Život je zatraceně složitej a za každým rohem čeká smrt, ale my se jen musíme snažit dělat z toho našeho píšečku lepší místo, aby nad naší rakví mohli říkat :

"Jo, byl to dobrej chlap."

No dobře, ne každá chceme být v rakvi a ne každá chceme být ten "dobrej chlap", ale na tom nesejde. Sejde jen na tom, jestli vás za odměnu, za všechny ty zachráněný koťata a rejsky vezme nějakej dobrej chlap za ruku a třeba řekne něco nepředvídatelnýho. Něco, co vystačí na pocity delší než pět minut. Něco, co si budete pamatovat i za několik měsíců a třeba to nikdy nezapomenete.










Z cyklu neexistující rozhovory:
Co by sis přála?


Aby řešením vždycky nebylo utíkat opačným směrem proti zdi, která se vzdaluje.
Na některý otázky vůbec odpovídat nechceš.


Chtělo by to cítit někdy víc a někdy zase míň, ovládat to jak hlasitost u rádia. Být takovej ten, co přijde, pokecáme, pak odejdu a nic se neděje. Proč to takhle snadno nejde, když to s ostatníma jde?

Protože chtějí něco všedního. Ze všedních věcí chci, aby třešně nebyly červivý. Ale nejsem si jistá, co je vlastně víc všední.


Vypadá to, že nejlíp splnit půjdou ty třešně, akorát to bude dost namáhavý. Hlídat ty červy. Horší je to s tím ostatním.

Já si přeju pořád strašně moc, jen to neříkám, není to slušný. A ani správný, pokud to pak doopravdy chceš. Jako třeba: přeju si nemít tenhle pocit, že je to špatně; přeju si nemít strach,přeju si abys neměl strach, přeju si být vzletnější a míň svázaná; přeju si nezávidět lidem jejich štěstí a přece to dělám; přeju si nemyslet na to, že řešení dvě bé je taky možnost, jak přežít; přeju si nepřát si a nechtít víc; je toho moc, strašně moc - úplně obyčejný, trpný, "nízký" věci, protože doopravdy si nikdo rozumný nepřeje zachránit svět, protože už ví, že nedokáže zachránit ani ty kolem sebe, natož sebe....


Přijde mi, že jsme v hodně věcech podobní a nechci se izolovat, nechci, aby ses izolovala Ty, chci, aby ses měla co nejlíp, jenomže chci víc, jasně... všichni chceme víc a když si tady o tom budeme povídat, tak to 5 minut možná pomůže. 5 minut to bude dobrý. Proč mi nestačí ty chvíle, co byly? Tohle s někým nezažiješ celej život…

Tak pak si přeju i nebýt teď tak daleko na to, abych Tě zvedla z tý tvý naštvanosti na sebe, dala bych ti trochu ránu, abys viděl, že konečně všechno není tak špatný, a že jsou lidi mnohem ztroskotanější ve svý vlastní hlavě, že všechno má řešení.


Já vím, znám to už, ale copak na to není žádný řešení? I kdybych přečetl všechny knihy světa, viděl filmy, vyprávěl by mi o tom někdo hodiny, tak já nevím, co mám dělat...

Ale hmm, pořád jen ta zeď, co se vzdaluje, a je úplně jedno, o kolik si zlepšíš průměrný tempo.

Vlastně vím, ale spíš čekám. Jsou jenom dvě možnosti a já si zatím vždycky zvolil tu první. Možná je čas zkusit tu druhou, která chce víc odvahy. Hm, potřeboval bych tu ránu, velkou. A to přání jsi vlastně vyslovila...
Kdy Ti jede vlak?


Ozve se zvuk, když není nikoho, kdo by jej slyšel?

Slyšíš ho?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Coura. Coura. | Web | 8. ledna 2017 v 13:26 | Reagovat

Super článek ;)

2 Keeble Keeble | Web | 8. ledna 2017 v 14:09 | Reagovat

Geniální věc-vymoženosti moderních technologií. Některým lidem stačí ke štěstí málo. Jedna moje spolužačka si přála k Vánocům odšťavňovač, přála si ho společně s mamkou. Přišlo mi to hrozně divný a hezký. Kdo si v dnešní době přeje odšťavňovač?
Tu Spidermanovskou potvoru znám! Myslíš, že má nový boty?

3 Paralela Paralela | E-mail | 8. ledna 2017 v 14:34 | Reagovat

[2]: myslím, že nemá, ale že na to bude pořád myslet, na každý cestě, stejně jako na ty slzy nalepený na podrážkách dní.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 8. ledna 2017 v 17:55 | Reagovat

Jo, bacha na to, co si člověk přeje. Ono se to plní. Fakt že jo. Vesmírná prázdnota z nás má prdel. Vlastně ne, jsme jí ukradení.

5 Paralela Paralela | E-mail | 8. ledna 2017 v 19:37 | Reagovat

[4]: To je zas perla :D  ale jako s těma třešněma by vesmír něco mohl dělat. Když si vzpomenu na léto, je to vyloženě zklamání.

6 Zaveta Zaveta | Web | 11. ledna 2017 v 18:59 | Reagovat

Přání jsou důležitá, máme pak v životě k čemu směřovat. Neciť se kvůli nim provinile.
Za ty fotky děkuji, moc to pro mě znamená <3

7 avant-garde avant-garde | E-mail | 28. ledna 2017 v 1:34 | Reagovat

vidim v tom paralel polis v holesovicich

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama