Tvůj obraz už vidím i v elektrické zásuvce.

7. ledna 2017 v 2:38 | Paralela |  Černobílý svět.

Víte co je to archivní panák? To je snaha nezemřít na vlastní reprodukční systém. Ano, dopila jsem večerní ignorovanou skleničku ginu pod stolem. Co všechno musí člověk protrpět jako trest za promrhanou reprodukci, to je vážně přehnaný. Ale to si dost neuvědomuju až ve chvíli, kdy mám mžitky před očima. V tu chvíli střídám velký dávky kafe s čokoládou a svíjením se v rohu a pak už jen doufám, že ze všech těch pokusů o stabilizaci nezačnu zvracet. Tolik k cystickým vaječníkům, konec sprostých slov, který se nahlas neříkaj. Au.



I just believe in me,
Yoko and me,
And that's reality.
The dream is over,
What can I say?
The dream is over,
Yesterday,
I was dreamweaver,
But now I'm reborn,
I was the walrus,
But now I'm John,
And so dear friends,
You just have to carry on,
The dream is over.

*omylem smazana cast, o ktery pak pisu, ze ji pisu dlouho, ale uz tady neni*


Píšu teď několik dní v kuse. Vždycky když chci, napíšu větu. A už si nepamatuju, o čem byla ta předchozí. Jestli hraje Lennon nebo Elvis. Ale teď si teda vzpomínám, že bych taky chtěla někoho pojmenovat Lennon. Holčičku. A to asi nevyjde, tak aspoň plyšovýho poníka. U toho stejně nikdy úplně nepoznáte pohlaví. Můj poník bude holčička, o který si všichni budou myslet, že je kluk jménem John. Ach lidi.





Rozhodla jsem se vyrábět sochy lidí, který budou mít určité části těla hladce černé. A zbytek těla je kůžový - nahý. Hladká polyethylenová černá, znak budoucnosti, nedotknutelnosti a bolesti. A zatím jsem si neudělala čas to nakreslit.

*koncept vznikl pozorování, jako pokaždé*



Ohlížím se za starým psaní a koukám se na fotku kluka, co jede tramvají na pohovor a asi má hezkou košili. A ten kluk mě teď trochu plete, protože mě plete víc, než jsem si myslela, že by mě plést mohl , a to je - uznejte - přece jen trochu matoucí. A tak teď dost přemýšlím, aniž bych se snažila a aniž by mě to vyčerpávalo jako se to obvykle děje. Trochu spletení být můžeme, ale podle mě neumíme mít jen trochu rádi. Teda alespoň podle mě, protože já s časem dost měním míru uvědomění si sebe sama. A tím taky pomalu sama sebe odsouvám do defenzivy, protože mužnou velikost si uvědomuju vždycky, ale vidět sebe jako malou holčičku jsem se s všemožnými necitlivými lidmi docela odnaučila. (A nejen lidmi, ale taky prostě během času, který mi nikdy nerozuměl, to se bude vždycky opakovat.) A teď to chvilkově cítím a je to asi to nejlepší, co se mi kdy stalo. A ani nevím proč, protože nevím, jestli jsem to vždycky chtěla. Já jsem jen hodně překvapená a to překvapení - to jsem teda určitě chtěla.


Mám doma postel a vedle postele úložný prostor, který by měl být pod ní. Je to trochu netradiční, že je to zcela samostatný kus nábytku (který je navíc vyztužený několika prkny navíc, protože jsem prožila ideální dětství a nikdy nám nebylo zakázáno skákat z palandy na spodní, rozkládací část postele, která to samozřejmě nevydržela…). A na něm mám další matraci, jenže se to nevyrovná do roviny, takže tohle invalidní dvoulůžko se jmenuje "postel a pelech" - pelech, který si Sid nikdy neoblíbil. Tak v něm spím sama, asi protože jsem vždycky chtěla být spíš pes. Můj pes. Nebo nevím. Prostě spím v pelechu, co je tak trochu postel. A pak usínám, ležím na boku a nohy mám skrčené, až se mi koleno opírá o postel, která je o malý schůdek vyšší. O takový schůdek, který by mohl být třeba něčí noha. A moje mysl opilá tím polospánkem si neslušně dlouho myslí, že je to doopravdy kus tebe. A to je pak zmatek, tak trochu smutný, tak trochu zalitý pocitem, který si nedokážu s nikým vyměnit.


Když do svařeného vína dostanete pár kusů citrónu spíš na kostky a jedno běžné kolečko, vytvoří to příjemnou kompozici na hladině. A vy hned poznáte, že váš drink připravoval intelektuál s citem pro náhodný detail. Tolik zas k problematice světa, bolesti a snahy pohlížet na svět skrz růžová víčka na očích - to je tak trochu realita, tak trochu láska.


Já vím, že jsem nepřidala nic vánočního ani novorčního. Mám asi tři miliony fotek, ale znáte to....nejemotivnější udělá vždycky Sid náhodou. Máme teď velikej pelech. A říkám *máme*, protože do toho se konečně vejdeme oba. A o to nám jde. Hej! Mám tě tolik ráda! ♥

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 7. ledna 2017 v 17:32 | Reagovat

S těma sochama ti držim palce, zní to jako zajímavej koncept, snad ho uskutečníš.

2 Keeble Keeble | Web | 8. ledna 2017 v 13:56 | Reagovat

Nádherný písničky...
Spletení je samo o sobě tak matoucí, že jakmile se dostaví, jako by nikdy nemohlo být jenom trochu. Možná je, ale je to ten typ věci, co vnímáš černobíle-buď je, nebo není. Jako to vidí malý děti, chtějí vědět, kdo v pohádce je dobrý a kdo špatný, a nenechají si vysvětlit, že někdo je třeba napůl. Jsou z toho pak spletení-trochu.
Já si jako malá přála spát v psí boudě. Bohužel, bouda našeho chlupáče je takové velikosti, že se do ní nevejdu, protože už nejsem malá. Prý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama