Únor 2017

Měl bys raději zavřít oči.

12. února 2017 v 1:07 | Paralela |  fronta se zrušila
Život je těžkej. Těžkej a komplikovanej a proto jsou černý piva, červený vína a silný prášky na bolest. Vypadám jako někdo, kdo si to dal všechno najednou a teď o tom píše na svůj blog. Nic z toho není lež. Nevím, jestli je mi líp.


Chtěla jsem přestat brečet a tak jsem vymalovala dvě stěny v obýváku. Dvě podle mě stačí, když vlastně obývák vůbec nemáme. Radio beat hrálo Deep Purple, když jsem natírala tu první. Napadlo, že tu stěnu musím po bílení přetřít na tmavou fialovou. Child in time. Byl by tam velký nápis Deep Purple, aby to bylo jasný. Když jsem natírala druhou, začali hrát Black Sabbath a to jsem si uvědomila, že mám před sebou velký projekt. Životní punk je v týhle rodině stejně v kurzu, protože jinak by mě ty blbý kecy nedoháněly až k slzám. #fakit





Budu se stěhovat. V Praze. Čakry se pohnuly, Země se trochu vzdálila od slunce, nebo peklo vyhořelo - fakt nevím. Ale po roce čekání budu mít svůj pokoj, nový pokoj. A hezkej zadek. Protože budu každý den chodit do pátého patra. Ještě jsem ten pokoj neviděla, ale už vím, že z postele udělám gauč a z matrací postel. Už jsem koupila vypínací prostěradlo na dvoulůžko. Už jsem si určila barvu stěny nad matrací. Už jsem měla radost i strach. Všechno tak nějak nezvládám.
Trochu jsem se změnila a baví mě dělat věci pro dva. Na letgo jsem si osrdíčkovala asi tak milion věcí, co mi teď budou chybět. Osrdíčkovala jsem i spoustu dalších prostěradel. Zrcadel, skříněk, přehozů… Letgo je aplikace, která si myslí, že prodává věcí lidí lidem, ale ve skutečnosti jen utrácí moje neexistující peníze.
Nicméně jsou nutný věci, když chceš být dokonalá. A to bez prostěradla nikdy nebudeš.



Je tady spousta keců, ale jestli mi něco chybí doopravdy, tak je to interiérová stěrka, která se tváří jako obyčejný vzorek, který můžeš zatřít do jakékoliv barvy. Ale kouzlo (jako obvykle!) přichází v noci. Ve tmě svítí jako noční obloha někde daleko od Prahy. Bohužel se dá objednat jen v Anglii a tak se musím s tímhle fluorescenčním smetím rozloučit. Já se pořád musím s něčím loučit.
Prosím vás,
já se nechci loučit.

Emoce vymačkaný ze smrti.

10. února 2017 v 0:43 | Paralela |  fronta se zrušila
Přejíždím autobusem z jednoho města do druhýho, velkoměstštějšího a ještě víc velkoměstovýho.
Přejíždím z Prahy do Brna a z Brna do Prahy, sedět a měnit směr mě nijak nebolí. Rychlost určuje ten vpředu, rychlost určuje ten nad náma. Cítím bezpečí, nebo taky smysl. Dívám se z okna, jak to všechno ubíhá a nemám pocit ztrácející se minulosti. Nic není špatně. Dívám se z okna a další minuta je pryč. Podívám se znovu a vidím se na druhý straně. Cítím se na zemi, vláčená po asfaltu, cítím zlomený kosti a kůži sedřenou do masa. Nohy do nesmyslných tvarů už mi nepatří a mně je ve vteřině jasný, že tý holky ve mně se nezbavím tím, že jí udusím krásou. I když je to nejtěžší smrt. Je pořád se mnou, chci umřít hned teď a slzy přestávám počítat. Za tím oknem je tma a já se vracím. Jen nevím kam. Nikam nepatřím, nemám se kam vracet. Přejíždím autobusem, přejíždím vlakem, umírám.


Za oknem se slunce vylilo a tma se tříštila o baráky.




"Jen je docela často tma ..."



Stojím v tom velkým městě, který mám docela ráda. Praha pořád neztratila svoje kouzlo, i když se topí v pivě, koksu a výfukovejch plynech. Zatím ještě jsou místa bez ruskejch suvenýrů a japonskejch turistů. Jen je docela často tma a občas po tobě někdo v metru náhodně sahá. Je to odporný. Občas ti někdo v davu strčí svojí hnusnou špinavou ruku mezi stehna. Je to šikana. Znásilněnej okamžik. Nekřičíš, protáčíš oči, nemůžeš se osprchovat. Ani zapomenout.

"Nejspíš to bylo úplně jinak."


Čekám na tramvaj a opodál se potácí pán, co se dívá po autech. Vypadá jako bezdomovec. Vypadá jako někdo, kdo si vybírá pod který auto skočí, komu zničí den, klidnej spánek, iluze, řízení aut, život a tak. Vidím ho a vidím sebe, než jsem poznala tebe. Ne každej má takový štěstí, aby potkal tebe, když jsi jeden. Možná taky někoho miloval. Možná dal do toho vztahu všechno, možná dal, možná se zadlužil, aby mohli žít spolu, možná že pak nechal práce,aby mohli bejt víc spolu, možná že tolik miloval. Možná se to pak všechno nějak posralo, možná ho nechala, možná si našla někoho jinýho, možná říkala "zasloužíš si někoho lepšího", možná říkal "to je dobrý", i když nebylo, možná pak trochu pil, trochu víc, aby nic necítil, možná se to vymklo. Možná už měl dluhy. A už neměl práci. Možná se to snažil zvrátit, ale ona umřela. To se stává. Všechno se stává. Možná to bylo úplně jinak. A teď už normálně přešel silnici. Je mu zima. Nikam nepatří. Nikomu nepatří. Nejspíš to bylo úplně jinak. Určitě.

"Konec znamená vědět, že dny se točí od pondělí k víkendu."


Učím se, dělám zkoušky, občas pracuju. Smysl všem dnům dává jen to, že se motaj od pondělí k víkendu. Víkend je čas ohraničenej začátkem a koncem, ohraničenej žlutým autobusem. Začátek je když je pátek a já čekám na nádraží. Vždycky si myslím, že nepřijedeš. Tvoje cesta je těžká a dlouhá a vím, že se obětuješ. Vím, že sedět tam může pro mě být takový lehký nic a pro tebe hodně. Vím, že jsou různý měřítka. Vždycky tam jsem a bojím se, že nepřijedeš. Bojím se, že se ti to nebude líbít. Začátek je v pátek a konec je snaha předstírat, že nikdo nebrečí. Že jsem velká holka a ty velkej kluk. Že aspoň někdo je hrdina. Konec znamená vědět, že dny se točí od pondělí k víkendu. Že víkend je….

"...že každej může říct napořád jen tak."


Všechno to nějak půjde, říkám si. Všechno to nějak půjde, říkáme si. Spíš očima. A mně se pořád tolik točí hlava. Víš, ty rty…. Mám pak vztek. Mám vztek na celý lidstvo a na všechny lidi a na všechny holky předtím, na všechny, co nechodí na domluvený koncerty a na sebe, když nepřijedu včas a pak vůbec. Mám vztek, že všichni můžou dělat stejný chyby, ale hlavně, že všichni můžou říkat stejný věci. Že já říkám stejný věci. Věci, co se říkaj, když se začíná, věci, co už ti někdo mohl říkat a nenávidím, že už to někdo mohl říkat. A chápu to, protože i já to chci. To musí vidět přece každý, že ne každej má takový štěstí, aby potkal tebe… Chci, abych říkala něco, co jsi ještě neslyšel, chci překvapovat, a chci překvapit sebe. Ale už je to pryč a už nejsem opilá a ani ospalá, už ani nebrečím, ne teď, ale je to pořád stejný a mě mrzí, že je tak málo hezkejch slov. Chtěla bych překvapit sebe a říct něco, co jsem ještě neřekla, protože cítím něco, co jsem ještě necítila, a tak to říkám, ale moc mě to mrzí. Mrzí mě, že je tak málo takových slov a že je každej zná, že je každej může říkat, že každej může říct miluju tě jen tak, že každej může říct napořád jen tak. A že to potom zní tak lacině, i když to je to úplně všechno, co mám a doufám, že to právě není laciný. A já mám vztek. Mám vztek na celý lidstvo a na všechny lidi…na všechny, co ti ublížili. Mám vztek, že zním lacině.



Sobotní ráno je obvykle v půl druhý odpoledne.




Mír&lásku & konečný konce,
Paralela