Květen 2017

Oživení smyslů zbavení

31. května 2017 v 21:41 | Paralela |  fronta se zrušila
Dostávám se po čase zase do situace, kdy tělo křičí o zpomalení. Tak hlasitě, že poslechnu, i když spíš nemůžu. Ztrácím tempo minulého týdne s nepochopitelnou rychlostí. ;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;°°°Pouštím desku a nechávám svou rozbitou klávesnici psát milovaný středníky. Už mě nebaví odporovat. Mazat. People are strange. Překřičet sousedy pod oknem. Překřičet bolest a otupění od léků. Don't…you cry. Baby please don't cry. Ten ateliér letos bude výsměch. Nechce se mi nad tím vůbec dřít. Chce se mi přestat obracet žaludek naruby. Z vína je to teda o hodně lepší. A to porovnávám samý hrozný stavy. Na průběhu cyklu je asi nejhorší, když ho nějak úplně ztratíte. Nepomáhají kapsle z rýžový moučky, nepomáhá začít jíst. Pomáhá opít se do němoty, aby to zase naběhlo? No. To jsem fakt ani moc nechtěla. Protože je mi o něco hůř, než po tom víně. Turn off the light.

Přemýšlela jsem, že by bylo vhodný zapsat si vzpomínku na královskou ostudu v nejlepším divadle. Abys jsi to jako pamatovala, víš. V dobým i zlým (smyslu). Ale necítím se teď dost talentovaná, to teď asi vidíš sama. Pak taky nevím, jestli můžu psát o něčem, co si vůbec nepamatuju. Ehm. Princezny do boje! S alkolismem! Cigarety už zakázaný jsou, takže alkohol. Pak co? Desky The Doors? Absurdity, žejo…. Ale modřiny a puchýře by někdo zakázat mohl. Moje tělo je bolavý asi tak z deseti důvodů. Z břicha, z hlavy, z boule, z modřin, z puchýřů, že srdce….jsem smutná! Chce se mi číst ta básnička "A já jsem smutný, Jano!", ale vydržím to. Until the end. Jako Jim Morrison.


Nakonec čekám, že tu skvělou vzpomínku napíše někdo za mě. A když už je v mým životě někdo "někdo", neznamená to jen delegaci úkolu v zaznamenávání životních milníků (nehledě na to, jak špatný je to slovo, tak tahle jedna nedělní noc je milníkem určitě! - minimálně pro celou kulturní Prahu!). Znamená to úplně všechno, protože nic mě nezaměstnává tolik, jako největší smutek a největší štěstí zároveň. Jedno z toho vždycky cítím víc, ale obě verze potřebuju (si přiznat). A víc říct nemůžu. Budu se muset spolehnout, že si za stopadesát let vzpomenu o čem to teď vlastně mluvím. Protože víc smí slyšet jen někdo. A ten někdo, ten si zaslouží mít to nejlepší sám pro sebe. Jen ještě nevím, jestli na to stačím. S Until the end deska dohrála, už nemůžu psát. Musím teď na někoho myslet. Doufám, že spí dobře.

S jednou nohou přišitou ke vzpomínkám.

18. května 2017 v 3:11 | Paralela |  fronta se zrušila
"…Vooodůů nepijem, my pijeme růůům…" , neúnavně se mi ozývá pod oknem. No. Je středa 17.května. Zřejmě ovědomnělá část obyvatel Prahy tráví večer na Václaváku, opilá mládež křepčí na Podolním mini-festivale. Věkový průměr obou míst už zřejmě zaznamená generační propast. Cítím z toho závan minulosti. Jakoby ti, co dospěli v komunismu už věděli, že bezpráví přichází plíživě.

I try to be positive, you're a fighter, so fight, wake up and live

9. května 2017 v 18:58 | Paralela |  fronta se zrušila
Deník ústecko mi nabízí k nahlédnutí fotku muže, jehož totožnost hledá policie. Od krku mu vede oprátka z žlutého provazu. Mrtvý na první pohled. Kolem tragického pádu horolezců jsou nejasnosti. Čtu nesmyslný článek o intimnosti-neintimnosti z prostředí spolubydlení. KAMPAŇ! Jednoznačně štvavá kampaň proti mému učení.

Už je to dnes moc hodin práce na to, abych se mohla soustředit na 100%. Tenhle článek a kafe mi mají pomoci najít ztracenou rovnováhu. Policistům s hledáním pomůže hlad po cizím neštěstí.

Svoje kroky polykám. No a to je asi tak všechno.

5. května 2017 v 22:53 | Paralela |  fronta se zrušila

*******
Napsáno v mezičase no.03:

Zdají se mi sny, kde běžím a nejde to. Ne, že bych to nedokázala vůbec, ale běžím se skupinou a vůbec jim nestačím. Jsem pomalá, těžkopádná, zmatená. Padám, lituju. Jako bych každý druhý krok polykala. Zůstávám na dopoledne doma, bojovat s bolestí. Snídám hrst vitamínů a něco zázračnýho z rýžový moučky. Všem to pomáhá, mně to taky pomůže. Zvykla jsem se zbavovat se spací mikiny hned jak vyjde slunce. Nechávám slunce pálit na záda v důvěře, že to něco změní. Měla bych si uvařit kafe a začít číst školní knihu, ale místo toho zapíjím prášky vodou z lahve, kterou jsem naplnila...nevím kdy. Tolik k pitnému režimu. Bolí mě to a je mi špatně. Telefon už zase nezvedám. Včerejší dávka mluvení a zbyečných úsměvů mě spíš unavila. Stává se ze mě jeskynní muž - doslova.

Tahle nová nemoc mimojiné znamená, že se moje tělo znaží zabít ženu a vyrobit muže skrze hormony. Zatím jsem přišla jen o půlku vlasů a každý den hledám svůj knírek. Opravdu tohle dokáže zabít rýžová moučka? Indol-3-karbinol? Chyba, že jsem nestudovala chemii. Neříká mi to vůbec nic.


Teď je zase ta fáze, kdy si uvědomím, že všechno, co píšu je špatný. Tohle je další článek, kterej si nikdo nečte. Kašlu na to. Kašlu na všechno. Nedokážu mít zase radost z běhu. To je asi ta chyba. Hlavně ať na mě nikdo nemluví. Už jsem si zvykla, jeskyní muž....nejsem připravená.


*******
Zbytek nemá smysl. Až na fotky jídel. Jo?

*******
Ta láska mě nějak neopouští. Až nedávno jsem si uvědomila, že je to nejtěžší úkol, který mě pohltil.





S mírem a láskou nikam nejdojdeš. Je potřeba chodit s lahví vína.

4. května 2017 v 22:40 | Paralela |  fronta se zrušila

*******
Napsáno v mezičase no.02:


Vracet se je někdy složitější, než utíkat. Nejsložitější je naučit se zase koncentrovat svoje myšlenky do smysluplných textů. Už se mi stýskalo.

Řada komplikací, jako nekonečná únava, bolest, nedostatek času kvůli spánku, víkendy ve dvou, chybějící internet i počítač....tahle nekonečnost mě odtrhla od psaní. Už koncem minulého týdne jsem moc potřebovala něco napsat, avšak večery jsem dál trávila za přítomnosti gramofonu a izolovaných myšlenek. Napsala jsem slovo "avšak", protože Dominátor říkal, že "ale" dneska říká každej, že je to nuda. Takové "avšak" vyjadřuje jedinečnost, snahu a odlišnost. A my přece chceme dělat věci jinak. #promiňDomčo

Zjistila jsem, že se asi nedokážu vymotat z toho, co jsem doposud neřekla. Navázat nit. Pak mi došlo, že to je vlastně blbost, že to nikdo nepotřebuje. #fakit.

Z bolesti se snad nějak samovolně dostanu, ani v tom nejhorším o tom nepochybuju. Pochybuju, že se kdy dostanu z vlastní pochybovačnosti, ale to je jiný příběh. Dost komplexní příběh. A Frajer pak říká, že "vy chcete být těma ředitelkama, manažerkama, šéfkama, ale pak máte takový problémy". Jo, někdy bolí i vstát. I se pohnout. Je důležitý vědět jaká pozice sochy je proti bolesti účinná. Frajer je někdo, kdo mě svým pohledem na svět často překvapí. A já jsem ráda překvapená. A vlastně jsem i docela vyřízená. Jen tahle věta, ta mi trochu uvízla v hlavě.

Přečetla jsem si Twitrovou story o tom, jak složitý je být holka. Někdy. V profesionální rovině. Jde o příběh dvou zaměstnanců a partnerů. Holce všechno dýl trvá, chlap je rychlejší, šéf buzeruje. Tak se pro jednou rozhodnou vyměnit si role - a experiment je na stole. Po dobu dvou týdnů se muž podepisuje jako Nicole a ona jako Phil. Výsledek? Jakoby si vyměnili všechno, nejen jméno v podpisu, ale i pracovní pozice. On je v šoku, ona je v pohodě. Je zvyklá.

Myslíte, že takhle to opravdu funguje?

Řekla bych že jo. Akortát si to asi nedokážu úplně vyzkoušet. Myslím si jen, že můj kamarád dostane za svou práci víc peněz než já, i když je míň zkušenej. Ale to může být taky náhoda. A moje nejistota zkusit to změnit. (A to hlavně protože jsem v situaci, kdy čas od času potřebuju volno, protože se musím proměnit v sochu a čekat, až to přestane. Začarovanej kruh.) Není to fér? Není. Ale Frajer, i jakejkoliv jinej frajer, nemůže být matka. Každej si Frajer si nechce vzít holku, která ho bude v šedesáti okřikovat, že si neumyl jablko. Je to fér? Není. Konec rozporů.

Postupem času si uvědomuju, že toho nedokážu vážně moc. Ale protože mám hodně snahy a hodně chtíče....hej, právě teď jsem si uvědomila, že to, co píšu, je pro tenhle svět úplně zbytečný a hned s tím přestávám. Mír a lásku.



Bez vína toho pro sebe v zásadní chvíli moc neuděláš.

4. května 2017 v 8:00 | Paralela |  fronta se zrušila
Někdy se připravuju bojovat se sebou během, ale nakonec celý sport končí snahou otevřít další láhev vína. To bez sportovní podprsenky určitě nejde. Zatím to nejde.





Je nutné přijmout myšlenku paralelních světů.

3. května 2017 v 22:54 | Paralela |  fronta se zrušila
Já vím! No ano, jistě, že to vím. Nepíšu, nečtu a nic. A jestli to teda chcete vědět, tak to není tak moc pravda. Jen mě brzdí pár okolností. O nich samozřejmě mluvit nechci. Takže teď všichni, kteří by tohle ani číst neměli, prostě přestanou. Děkuji, mějte se hezky.



Život je boj především ve chvíli, kdy Praha nenabízí žádný ryze pražský dárek (proč?). Jakoby kupcem byl jen rus bez vkusu a bez nároků. Když se k tomu přidá vždypřítomný stesk, špatný výsledky v úkolu na ocel, neexistující model do ateliéru, nevyspání, znovu stesk a …. a nejspíš málo vína. Nedostatek vína v krvi bych měla kvalifikovat jako problém číslo jedna, i když asi není, ale rozhodně se tváří být jako řešení.


Čím víc přestanu psát, tím víc paralel kolem sebe potkávám. Tím víc napíšu dopisů. Tím víc napíšu vzkazů do nebe. Tím víc začnu myslet na to, že asi potřebuju jinej blog. Jinej, který mi nikdo číst nebude. Nebo jinou Paralelu, která nebude mít pocit, že už tomuhle světu nemá co říct. Ačkoliv...drobná paralela? Drobná Paralela? Hledá ztracenou odvahu... (a nebo nechce dělat úkoly). Hešteg zkouškový se blíží, rozehříváme se, přátelé....


Každý den přibyde jeden nový / starý článek. Nevím proč ano, nevím proč ne. Nejspíš je lepší prostě nepřemýšlet. Jakoby na něčem záleželo....




*******
Zbytek nemá smysl. Až na fotky jídel. Jo?

*******