Bez vína toho pro sebe v zásadní chvíli moc neuděláš.

4. května 2017 v 8:00 | Paralela |  fronta se zrušila
Někdy se připravuju bojovat se sebou během, ale nakonec celý sport končí snahou otevřít další láhev vína. To bez sportovní podprsenky určitě nejde. Zatím to nejde.






Nevím, kdy se stalo, že moje facebooky přestaly být sakrastický. Nevím, kdy se stalo, že se můž život postavil na váhy a nikdy už se nevyvážil. Já toho nevím tolik, že ani netušíte, že si člověk může tolik věcí vyčítat a nedát to na sobě znát. Až vybouchne. Já ani nevím, jestli mi tohle chybí. Jestli mi chybí paralelní terapie, ale s ohledem na skutečnosti - vždycky to nějak pomohlo. Vždycky to nějak zmizelo. I láska zmizela. Každá zmizela a každá se dala přežít. Proč je to teď nad moje síly, to nevím. Jsem šťastná a chcí vidět svou krev vytékat na nevytřenou podlahu. Voní tady šeříky.



Ležet na podlaze. Darovat si tu svobodu. Zkusit nedýchat. Darovat si tu možnost.
Chtěla bych být celý život otupělá vínem s myslí bystrou. Chtěla bych nemuset trávit čas sama se sebou. Chtěla bych umět psát poezii. Chtěla bych mít holčičí hlas. Chtěla bych tě mít ráda bez výčitek. Chtěla bych nemít ráda písničky, co se jmenují "the one who give up". Chtěla bych tomu všemu rozumět. Chtěla bych zastavit čas. Na chvíli! Užít si jen tebe a pochopit to. Přestat se bát, zvyknout si, uklidnit to. Chtěla bych netrápit se tím, že pocity mám jen já. Chtěla bych nebrečet když jsi se mnou. Chtěla bych teď hrozně moc obejmout psa a říct mu, že mě to mrzí.




Moje chvilka. To je když už nemůžu dál a ležím na podlaze? To je když nemám jediný důvod? Když podle mě jich mám milion? Můj život je krásnej, doopravdy. Jsem šťastná. A nezvládám to jak bych chtěla. Jak si to zaslouží.
Moje chvilka. To je když se probudím uprostřed noci a před sebou nevidím tmu. Někdy se probudím a tebe ta malá pusa na krku vůbec neprobudí. Moje chvilka je vědět, že existuju. Je to bolest nebo radost. Je to obojí. Vůbec nerozumím, kdo jsi. A nejde to nijak a nikomu říct. Možná jen jednomu člověku, který tě má nejradši. A to je skoro nemožný.



Já vím, že se musím naučit přijmout sama sebe a podobný kecy. Abych jako mohla rozdávat tu lásku širokýmu světu. Ale s Paralelou to prostě nejde. Možná proto vám přece chyběla, ne?!


***

Tohle klidně můžou být smysluplný texty o životě. O chvilkách, který sami se sebou trávíme. A především o těch, který sama se sebou trávím já. Ale z mnoha důvodů nestojím o to, aby se v mých pocitech někdo orientoval. Nestojím ani o pózu, kterou si vytvořím, která bude jednoznačná. Já nejsem. A nebudu. Nepotřebuju vyhledávat svou společnost, ale hledat rovnováhu mezi štěstím, nejistotou a strachem. Pokaždý, když čekám na autobusovým nádraží, mám strach, že je to sebeklam. A těším se na něj. Pokaždý, když se podívám tím směrem, kterým jdeš ty, vidím sloup a taky něco za ním. Za ním stojí předobraz člověka, kterýho jsem neznala a on existuje. Existuje vedle mě! Já si tolik moc uvědomuju, že tohle štěstí je neuvěřitelná náhoda.

Pomíjivost je bolestná a já jí vidím před očima. Vím, že nic netrvá věčně, ani ty plíce /Hrabě/, ale kdykoliv na to pomyslím, nedokážu si představit, co budu dělat. Jak se s tím srovnám. Vím, že už to nezvládnu a vím, že neexistence je zbytečný trest. V kolotoči snažit se být dokonalou selhávám, protože na dokonalost, hlavně na tu vlastní, vůbec nevěřím, ale přesto si každé ráno otírám boty vlkhým hadříkem, protože dokonalé ženy mají čistý boty (a pevný zadky).


Já to vlastně nezvládám už teď. Potřebuju cennou radu, kterou nikdo nevysloví. Chybí mi klidem zaplněná prázdnota uvnitř mě. Nevím jak na to. Chybí mi rodina, kterou nesmyslně ztrácím. A nevím jak na to! Jako by každý krok k tobě znamenal začátek i konec. Jakoby každý tvůj krok pryč znamenal nové hledání síly vrátit se do bodu nula. Strašně si vyčítám změny, který ti provádím. A strašně trpím, že to není snadný.

Nejvíc ale trpím představou, jak se ti to vytrácí.

A pak si představím, jak v rukou držíš měnící se obrázek měsíce a v očích máš úplně všechno, co jsem kdy chtěla. Jako sněžítko koncentrovaný do jedný vteřiny.

Promiňte mi slzy. Není lepší psát si prostě pravdu, kterou nikdy nevyslovím? Není jedno, v jakým rodě vykrádáme moje myšlenky? Je.


Můj vyrovnanej život je jako papír se stokrát napsaným miluju tě. Neexistuje.



"Ale notak."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 27. května 2017 v 15:11 | Reagovat

Fízlům dam na kasu, až mi budou chtít vyrazit cígo z ruky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama