S jednou nohou přišitou ke vzpomínkám.

18. května 2017 v 3:11 | Paralela |  fronta se zrušila
"…Vooodůů nepijem, my pijeme růůům…" , neúnavně se mi ozývá pod oknem. No. Je středa 17.května. Zřejmě ovědomnělá část obyvatel Prahy tráví večer na Václaváku, opilá mládež křepčí na Podolním mini-festivale. Věkový průměr obou míst už zřejmě zaznamená generační propast. Cítím z toho závan minulosti. Jakoby ti, co dospěli v komunismu už věděli, že bezpráví přichází plíživě.


Už druhý rok se toho soukolí na Meziblocích neúčastním. Bohužel si tyhle dny až moc pamatuju. Loni jsem se zběsile snažila (psala jsem dopisy Překvapený ) dokončit bakalářku, ačkoliv pořád někdo klepal. Vtipný je, že dneska tam asi taky kde kdo klepal, podle počtu lidí, se kterýma jsme se zhruba během hodiny pozdravili. Ale je mrtvý. Tříprincezní projekt je definitvně uzavřenej. A stejně jako jsem dnes v práci měla dojem, že duben byl někdy před věčností, tak i k tomuhle už mám značný odstup. Je to fajn. Dělat změny pomalu je fajn. A nějaký vždycky potřebuj. Bez pocitu, že o něco přicházím.


Protože určitě nepřicházím. O další rok dřív jsem touhle dobou seděla někde u bazénku. S člověkem, který mi byl uplně ukradenej. Jen abych nebyla s jiným člověkem. Ať už je konkrétní nebo ne, nejsem si jistá, jestli jsem všechny tyhle testovací peripetie potřebovala. Možná jo, možná kvůli tomu, abych vyřadila ze svého života pochyby o lidech, o kterých jsem přesvědčená. Poznala jsem dost charakterů a myslím, že pak víc ocením perly. To jsi třeba - uplně náhodou například - Ty. Nechce se mi ani vzpomínat, někdy je mi z toho lehce špatně. V tý době jsem byla rezignovaná a zrovna se vyžívala v sebedestrukci přenášený na ostatní. Říkáním lidem, jak moc marný mi připadaj, když mi vykládaj nad ránem tyhle laciný řeči. Nikdy bych si pak neuvědomila, jak moc cenný je mlčení. A žádnej nátlak. A možná, že jo. Já fakt nevím, nejspíš člověk zůstává přesně takovej, jakej je teď, i kdyby místo společenskýho života sbíral obrázky poníků nebo luštil sudoku. Nebo se učil, kdy se ve větě píše čárka… Nejspíš jsou ty řeči o nutným vývoji osobnosti skrz drama trochu přeceňovaný. Stejně jako jarní detox.


(ale oni se dívaj)


O pár let dřív jsem se živila pivem, který mi někdo koupil, Postavě ani organismu to vůbec neprosívá. A dobrým mravům už vůbec ne. Ale prostě jsem na to nikdy neměla. Vzpomínala jsem na to dnes s bolestí v očích, když jsem se pěšky vracela z práce, protože na lítačku už mi nezbylo. Chudá jsem asi pořád stejně, ale mám nový boty, tak proto ta bolest v očích. V době, kdy se mainstream podřizuje módě tenisek bez ponožek, musím jít zásadně proti proudu. A těch pohledů na nohy je fakt nepočítaně. Víc jak polovina lidí má tak odsuzující pohled, že se mi to chce fotit. Sbírka k nezaplacení. Zbytek se podívá ve chvíli, kdy jim připadá, že to nevidím. Je to tak jednoduchý, navozovat si tyhle pocity nepatřičnosti. Asi je to správný, já je takhle potřebuju. Potřebuju se nepodřizovat.

Číst o dani z piva ve dvě ráno nikdo nechce. Proto jsem už přednášky zavřela a ono to přece nějak dopadne. Občas mi chybí to sdílení pocitů na paralelním. Jak zkouškový nebyla jen moje starost. Ale ta nejistota mě ještě neopustila. Chybí mi i dlouhý komentáře aspirující na cenu za literaturu. Chybí mi impertinentní poznámky a taky 200 naběhaných kilometrů. Chybí mi takový ten čas na utrápený život. Ale nic z toho, co mám, nechci vrátit. Leda by se někam dal vrátit tuk, vyměnit za peníze jako lahve od piva (za který pivovar zaplatil daň odvislou od počtu uvařených hektolitrů). Stejně se těším na společnou ledničku s lahvovým pivem. Ne, že bych ty lahve chtěla vracet, ale někdy mám fakt bloudivý představy. Pocity štěstí můžu mít i z naprostý banality. Ne? To je moje daň z pocitů.




Na závěr zpět k demonstracím. Ačkoliv hlavní pohnutkou je znechucvení z těch prospěchářů ve vládě, dobrému životu není konec. Podle toho, co pozoruju za oknem, se máme až moc dobře. Sice jsme přiškrcení, zvlášť "my" živnostníci, máme se o parník hůř než za dob 5% daňový sazby, ale pořád máme relativně všechno. Nemáme volno, nemáme klid, nemáme dovolenou. Ale máme sami sebe, máme hlavně sebe! Vlastní i darovanou lásku, úsměv zadarmo a konečně jaro. Havel nikdy nebrečel, vždycky věděl, že když už je fakt bídně, musí se to otočit v něco lepšího. V krušných časech se vyplatí číst Moc bezmocných. A jestli se to neotáčí, tak to není dost dno. A já musím pořád očekávat nějakou zradu, jako třeba puchýře z nových bot, nebo ten komár, co mi sem právě vletěl otevřeným oknem...

Mír, lásku a slunce do očí,
Paralela...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | 20. května 2017 v 1:16 | Reagovat

Máš ji kluzkou či co!

2 Val O. Val O. | 21. května 2017 v 18:28 | Reagovat

Mít sám sebe, to je vážně asi to nejskvělejší. A tolik se na to zapomíná!

3 Val O. Val O. | 21. května 2017 v 20:42 | Reagovat

Mrtvý místo to je.. bez něj se mi daří líp. Někdy nahoře a někdy dole. Ale ''sebe' myslím mám! Občas si sem k tobě zajdu počíst, ale až teď jsem se odhodlala vylízt z pod kamene, haha

4 Platan Platan | E-mail | Web | 21. května 2017 v 21:22 | Reagovat

Tie hodinky *-*

5 paralelnisvet paralelnisvet | 21. května 2017 v 21:46 | Reagovat

[3]: To jsem ráda. Od dob červených zápisníků je asi třeba udělat dlouhý krok. Asi to mám stejně. Je mi dobře, ale nikdy to není na pořád. Ráda tě "vidím". I pod kamenem :)

[4]: jáááj, díkyti :) a u Tebe mi samozřejmě nejde komentovat, stejně jako u Val. Prostě musím přepínat na edge a to mě vždycky tak nějak zlomí a jen si to přečtu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama